Dívka a slunce.
Stála dívka na poli,
dívala se k slunci,
až jí modré očičky
přecházely slzmi.
„Hoj! ty jarní sluníčko,
ty daleko vidíš,
vidíšli pak milého
na dunajských polích?
Bílý nosí kabátek
a po boku šavli,
a má oči modrounké
jak to tvoje nebe,
a má lásku horoucí
jak to teplo tvoje!
Zdrávli, hocha pozdravuj,
že ho v srdci nosím
jako vzácnou perličku;
pakli ale krvácí
z rány v bílém těle,
pakli leží zabitý
sám na šírém poli...“
Zajiklo se děvčátko –
v srdéčko je pichlo –
usedlo si na zemizemi,
v zem se zahledělo.
105
Přes zlatou tvář slunéčka
mrak se černý hrnul,
a přes duši děvčátka
strast černější mraku.
A v krajinách dunajských
ležel v šírém poli
ve své krvi mladý hoch
a vypouštěl čistou duši,
s duší lásku překrásnou...