Anička bledá.
Seděla Anička
pod keřem růží,
o dlaň si opřela
hlavičku bledou,
do trávy hleděla
bolestným okem.
Ústa Aničky
nehovořila,
a hovořilo
a naříkalo
jako ta pěnice
nad sirým hnízdem
113
srdéčko její
hluboko v ňadrech.
Aničko bledá!
Mne, tvé srdéčko
spálila bolest
jako mráz poupě
útlé a mladé.
O byl on krásný
kvíteček lásky,
když on zakvítal
poprvé ve mně!
O byl on krásný,
však místo rosy
život dadoucí
kapaly na něj
v bezesných nocích
z kalných tvých očí
slzy horoucí.
Komu zakvítal
kvíteček lásky:
kvítek nepoznalnepoznal,
nepomiloval,
do srdce svého
nevsadil si ho...
kvítek povadna
smutně opadal,
Aničko bledá!
A přišel druhý
a hledal kvítek
114
by si jej vsadil
v zahrádku srdce;
a když tu viděl,
že kvítek zvadl
smutně v bolestech:
zvlhly mu oči
pro tebe bolem,
a on odešel
s pustinou v duši,
Aničko bledá!
A přišel třetí.
A ten nevidí
v srdéčko tvoje,
Aničko bledá.
A on povede
k oltáři tebe
se srdcem zvadlým,
Aničko bledá.
Káže tak život,
ty chtíti musíš
a bude zejtra
svatba žalostná,
Aničko bledá.
Takto plakalo
a naříkalo
jako pěnice
nad sirým hnízdem
srdéčko její
hluboko v ňadrechňadrech.
115
Já jsem ten druhý!
Aničko bledá,
tvoje hlavička
padla hluboko
do srdce mého.
Já na ni nikdy
nezapomenu,
a když smrt přijde,
rád jí dám život:
tvou však hlavičku,
památku na svět,
vezmu si s sebou
do modrých nebes,
Aničko bledá!