Sen při pluhu.
Pot s čela utřev rukávem
a zaraziv volečky,
se o pluh pevně podepřel
a zahleděl se před se.
Na nebi slunce zářilo
jak před tisíci lety,
jak zlatý vladař v nádheře,
jenž zemi pyšně míří.
Sedláček svraštil čelo své
a založiv si ruce
na prsou prací zbouřených,
hluboko zamyslil se.
V tom za doubravou vyšel mrak
tak malý jak loď v moři;
však plyna nebes modrotou
přec zakryl pyšné slunce.
A vlídný, chladný jeho stín
na horké čelo vložil
rolníku klid a úlevu
a skonejšil ho k spánku.
A v spaní rolník divně snil.
Mrak jako noc se rozpjal
po celé číré obloze
a hromův hučel rykem.
152
A z rachotu zahřímal hlas,
jenž nožem v srdce vnikal:
„Ne k sečení je kosa jen
a k mlácení cep padný;
ne k orání jen tvrdá pěst
a prsa ku vzdýchání
a život zaklet k starostem
jak do syta dát dětem:
i v selských prsou srdce jest
a na dětili hledíš
a pomníšli, co čeká jich,
zda žalostí nepuká?
Však v srdce každé zasil bůh
tajemné k činům símě
a déšťli přijde odvahy
a víra v lepší časy,
již posvětí křest krvavý:
čin ze semena vzroste,
a v plné klasy uzraje
a potomstvu dá blaho.“ –
Tak z rachotu hlas zahřímal
a kosy zařinčely,
a cepy kolem tepaly – –
životy míhaly se.
153
Tak čin se konal spasení
a tak byl šťastně skonán,
že srdce blahem jásalo,
zříc nové doby ráno. –
V tom rolník ze sna vzbudil se
a když se porozhledl,
sypal se s mraku deštíček –
ne blahodárná bouře.
A děti přišly za otcem,
on přivinul je k srdci
a na hlavy jich kapaly
mu s očí slzy těžké.