Přípitek.
Nad hlavou laškuje v chmelovém loubí
nebeský lazur se slunce zlatem,
duch křídla rozpíná, Muse se snoubí,
ňadra se vlní v nadšení svatém;
mělnických hroznů krev v číši mé hoří,
český kraj jarost kolem mne dýše:
unášen v houpavém pocitův moři
zpěv – orel – letí ze srdce skrýše!
Buď první zdrávo, jasné světlo hlavy,
by zdárný jeho s temností byl boj,
buď zdráv ten boj, by zasvítil den pravý
a stržen s lidstva mlhy byl závoj;
v něm ovšem mile, v pohodlí se dříme,
však dřímotu my více netrpíme:
my chceme život, živé činův proudy,
ornici kyprou a ne mrtvé hroudy!
Buď druhé zdrávo: pravé, rázné chtění,
jež více chce než sladký blahobyt,
v němž jako luna čistém ve prameni
se shlíží lepší budoucnosti svit;
192
jen z vůle pravé řine k činům síla,
jen z vůle rázné velká rostou díla,
bez vůle člověk míč jest jen pro děti,
neumí jednat, neumí trpěti.
Buď třetí zdrávo srdce s pravým citem,
jež miluje, co stojí za lásku,
jež oasou jest v žití kamenitém
a v pravý čas dá krev svou na sázku;
kdy v slunci citův mysl k činu vzletí,
tuť duše peruť sladká naděj světí,
a naděj rodí pevnou v konec víru –
a muž k konání pravou našel míru.
Zdar tobě buď též, dítě vesny věčné,
jež skály drtíš, svaté nadšení,
po kterémž duše bídákův netečné,
tmou zaslepené, mecí kamení;
co palba z děl, co králův jsou řetězy,
kdy v duši zdravý nadšení kel vězí?
Ať zmaří těla zlé soběctví vztěky,
nadšení padlých příští vzedme věky!
Buď zdráva duchem naše mládež jará,
to lepé kvítí v české lučině,
nechť o věc vážnou, o příští se stará
lnouc pevnou láskou k chudé otčině;
nechť ví, že k práci přibyt musí síly
a za námi jde k společnému cíli:
my základ dali, ona staviž hrady,
abychom s klidem vešli v hrobův řady!
193
Jest život krátký! – Nuže na památku
všem mužům českým prázdním číši svou...
co tupolebý svět měl za pohádku,
to skutečností teď už pravdivou:
jich prací tělem stalo se jest slovo –
nuž směle k předu, by, co nehotovo
již uzrálo a zdravé plody neslo:
buď přítomna i budoucnosti heslo!
194