L. K. H.
Propadají se léta v bezednu
a s nimi vše, čím tvrdl jsi a měkl.
Až dosud já se časem rozhlédnu,
bezděčně ptám se: Co by asi řekl?
A roky mizí v bezútěšných tmách,
kde kráčel jsi, teď jako bys se řítil.
A dosud ptám se časem v myšlenkách,
bezděčně ptám se: Co by asi cítil?
Květ jara uvad’, ptáci odlétli
a v bílé mlze zanikají hlasy.
Let devět přešlo, co tam v dálce tlí,
a já se ptám: Co miloval by asi?
Pod jaký prapor šel by as se bít?
Čí osud asi připoutal by k svému?
Do jakých výší rozlét’ by se cit?
K jakému cíli spěl by vzdálenému?
Já nevím. Spí. Smrt sáhla na čelo
dotekem chladným ukončujíc muky.
Já pouze vím, že cos mi chybělo
v mých těžkých chvílích. Slůvko jen. Stisk ruky.
32
A mezera, vím, zbyla doposud,
cos, co se slovy definovat nedá.
Tak chorý, jemuž amputován úd,
po letech ještě bezděčně ho hledá.
33