L. K. H.

L. K. H.
Propadají se léta v bezednu a s nimi vše, čím tvrdl jsi a měkl. Až dosud já se časem rozhlédnu, bezděčně ptám se: Co by asi řekl? A roky mizí v bezútěšných tmách, kde kráčel jsi, teď jako bys se řítil. A dosud ptám se časem v myšlenkách, bezděčně ptám se: Co by asi cítil? Květ jara uvad’, ptáci odlétli a v bílé mlze zanikají hlasy. Let devět přešlo, co tam v dálce tlí, a já se ptám: Co miloval by asi? Pod jaký prapor šel by as se bít? Čí osud asi připoutal by k svému? Do jakých výší rozlét’ by se cit? K jakému cíli spěl by vzdálenému? Já nevím. Spí. Smrt sáhla na čelo dotekem chladným ukončujíc muky. Já pouze vím, že cos mi chybělo v mých těžkých chvílích. Slůvko jen. Stisk ruky. 32 A mezera, vím, zbyla doposud, cos, co se slovy definovat nedá. Tak chorý, jemuž amputován úd, po letech ještě bezděčně ho hledá. 33