POUT

Viktor Dyk

POUT
I. I.
Pout byla skeptická a frivolní s banálními odrhovačkami. Procházela mezi krámy v svátečních šatech mládež okolní. Šprýmovala a hovořila. Daleko bylo od rána. Srdce už byla rozdána. Jen z marcipánu srdce zbyla. Točil se poblíž kolotoč, vtíravá muzika z hospody zněla. Zašel jsem do kostela. Nevím proč. Prázdnotou zely lavice a zvuky z venčí vešly se mnou. Vnikala dveřmi v prostoru temnou píšťal a hlasů směsice. Směs chaotická z venčí zpívala života malý smutek, malou radost, požitku žádost. Jediná žena v chrámu zbývala. 117 Až k chladné dlažbě nachýlena v modravých šatech bez gracie. Z těch žen, jež život nehladí, jen bije. Smutná žena. A oko prodlí u ženy nemladé, bez gracie, s časně prošedivělými vlasy. Za koho, zač se modlí, za koho, zač se modlí asi? II. II.
Za toho, který odešel v dálkudálku, manžel či syn? Ten bledý stín, by byla milostná, prosí válku? Za celý život v bídě-li, za dny v bouři? Za noci, kdy se oči nezamhouří, že, smutné, příliš viděly? Je cesta vratká, po které noha kráčela? A trpí nyní příliš matka, kde žena příliš trpěla? 118 Měl by tu někdo být a nikdo tu není? Odchod je věcí každodenní, oč tíže je se navrátit! Já nevím, co v té ženě sténá, jejího smutku neznám jména. Vidím jen, že je zhroucená. Vidím jen, jak je k dlažbě nachýlena. III. III.
Je-li tu léku, léku dej, nemilosrdný osude! Je-li tu úděs, utiš jej, je-li tu žal, ať nebude! Osude, vzal’s té ženě dost, vzal’s mládí, půvab, úsměvy. Jestliže chmurna budoucnost, ať se jí aspoň nezjeví! Ten žal, ta bolest beze slov chrám naplňuje setmělý. Ta žena je takjak vetchý krov, jenž padne, vítr bude-li! V Boskově 15. srpna 1914.
119

Básně v knize Lehké a těžké kroky: