ZAVANUTÍ

Viktor Dyk

ZAVANUTÍ
I. I.
A byl to podzim. Podzim chvíle šťastné, kdy nebe modré a vše jarem vlažné, že maně hledíš na obzory jasné, zda neuvidíš plovat ptáky tažné. A byl to podzim. Jeho dotek hebký jako by sáhl na všecky i na vše. Zvonivý jásot padl do kolébky a chodci přešli, úsměv děcku davše. A byl to podzim. Zdvihl bezvýznamné, v detailu každém mohl’s kouzlo čísti. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Zavanul vítr. SypalaSypalo se na mne odumírající, mdlé listí. II. II.
Připomínáš mi tragedii, na kterou všichni civíme? Rty mroucí, které bláto pijí – ty neúprosný podzime? Připomínáš mi vše, co hyne, každého, kdo je nešťasten? 133 Los připomínáš, který kyne? Jsem příliš všeho účasten. V tom moři bláta, slz a krve mé místo: jen se ohlédni. Já nesl vše od chvíle prvé až do té chvíle poslední... Včerejší radost bol dnes setře. Já vzrušen byl jsem obojím. Tož, listí, padej, duj sisi, větře. Čiň svoje. Já se nebojím... III. III.
Neb je teď podzim chvíle šťastné, kdy nebe modré a vše jarem vlažné, že maně hledím na obrazyobzory jasné, zda neuvidím letět ptáky tažné. Neb je to podzim, jehož dotek hebký jako by sáhl na všecky i na vše. Zvonivý jásot padl do kolébky, a chodci přešli, úsměv děcku davše. A vím, proč jsou tak usměvavá ústa, a slyším, co si pošeptala skrytě: Ať přijde chlad, ať vůkol mlha vzrůstá! Co na svém jaře uzří toto dítě? 134

Básně v knize Lehké a těžké kroky: