MLUVILY HVOZDY

MLUVILY HVOZDY
Mluvily hvozdy. Vršky stromů ohýbal prudký větru van. Já skloněn sněním vyšel z domu, a lesy byly dokořán. Mluvily hvozdy. Kroky spěly. Podivná mračna škaredá. Jak nebe stál jsem zsinavělý, poeta v stylu Manfreda. „Nuž, hrome, bij a šlehej, blesku! Lijte se, deště přívaly! Je třeba léku mému stesku, byť jste i kořen vyrvaly. Tou vzpourou živlů doprovázen se ukonejší chvíli vzdor. Vím, životem jsem vždycky zrazen. Vím, životem jsem vždycky chor. Kde chtěl bych výši, něco schází. Kde chtěl bych jásat, věčný stesk. Tož procítit chci kouzlo zkázy. Ať zasáhne mou pýchu blesk! 37 Tak stojím; svého soka zdravím, zrak upíraje v oblohu. A jako Luther jemu pravím: Zde stojím. Jinak nemohu. Tak stojím; provokuji boha. Na každý detail myslím zvlášť. Na kraji propasti je noha. Malebně rozhalen je plášť.“ Tak pravil jsem. A mluví lesy. Kolébá vršky větru van. Než bouře jenom marno děsí, rozlétla do všech světa stran. Je marno vyzvat. Bouře tichne. Boj se mnou soka neláká. Kde vítr zadul, sotva dýchne. A protrhla se oblaka. Je marno volat blesky, hromy. A decentním se stává sráz. Pokorně nakloní se stromy a bezděčně můj mlkne hlas. Bezděčně v kraj se vracím známý. Bezděčně z lesa míří krok. A trochu směšným připadá mi ten manfredovský monolog. 38 A ze sna starého jsem procit’, jenž v pouta svá mne ukoval, šeredný maje v nitru pocit člověka, jenž se blamoval! Říjen 1913.
39