DOJEM

Viktor Dyk

DOJEM
Ve vlaku hlavu rozespale kloně půl bděl jsem, snil půl. Hovořili vedle dva mladí commis, chechtali se časem tím mladým, bujným, bezdůvodným smíchem. Tu oči zavřené jsem pootevřel: hlídačův domek před vlakem se kmitl. V postoji stojí před ním předepsaném stařičký hlídač, namahavě vzpřímen. A bezdůvodně jsem se rozpomínal na jiný kraj a dávno mrtvé lidi: V postoji takto stával předepsaném stařičký hlídač, namahavě vzpřímen, v krajině horské, v které hukot řeky utlumí hukot vlaku, který jede. A vzpomínal jsem, jak jsem podle trati chodíval tenkrát po pěšině úzké i po kolejích, Filemon a Baucis ty lidi v domku nazývala milá a hukot řeky po ní opakoval „Filemon, Baucis“, po nás smál se prudce... A tolik květů rostlo po té trati a tolik vůně bylo v našem srdci... Tu jízda vlaku strašnou se mi zdála, vzpomínky strašné, strašný celý život, strašný návrat, strašné to, co bude. Domek kdes zmizel a já hleděl v prázdno, 13 hlas minulosti elegicky slyše, připomínaje sobě všechnu marnost, a mladíci dva hovořili vedle, historky kluzké vyprávěli sobě, historky kluzké jednonočních lásek, bolavé moje srdce zraňujíce svým mladým, bujným, bezdůvodným smíchem. 14