POLEDNE

POLEDNE
V oparu mlžném zřel jsem hory mizet a v jejich lesích země hranice. V slunečním žáru zřel jsem pole sklízet, rámě se zdvihat, kosu blýštit se. A v slunci tomto vše, co dosud žil jsem, tak jasné bylo a tak průhledné. Utichl vítr. Duši ponořil jsem v života svého dobré poledne. Nad hlavou mou se rděly jeřabiny, za mými zády skryto údolí. Za mými zády jakés prohlubiny. Zdvihni se, vane: bol už nebolí. A je-li duše, která hoře cítí a v které smutek posléz vítězí: neváhej, duše, v toto ticho jíti a usednouti na mžik na mezi. Z nás není nikdo, kdo se chvíli nelek, před temnou ocitnuv se propastí. Kde mizí detail, žije věčně celek. Ó, nechtěj život proklít pro strasti! Uvidíš, kterak mizí drobné domky a velké hory v modrém oblaku. 50 Květ, křoví, strom ti poví nevědomky o netušeném jakéms zázraku. To není mdloba, která na tě padá. Ty ještě půjdeš dále neznaven. To vlastní, cizí mizí pouze zrada: čím’s otrávil, čím byl jsi otráven. To nejsou ruce, jež se líně složí, to není síla, jež se zlomila. Toť poledne, jež život zdvojí, zmnoží, toť svatá chvíle, trud jež omyla – 51