MODLITBA ZA MRTVÉ

Viktor Dyk

MODLITBA ZA MRTVÉ
I. I.
Noc březnová, kdy všechno voní jarem, vzduch vlahý budí nivy omládlé. Noc březnová, kdy život zdá se darem. Já v noci té se modlím za padlé. Příroda sémě přijme a dá plody. Klid kolem mne a ticho srdce mé. Zní od řeky cos,cos jako hukot vody. Já v noci té se modlím za němé. A všechny cesty vedou do života. Hádanku Sfingy možno doříci. Pod tebou bdícím vzbuzena je hmota. Já v noci té se modlím za spící. II. II.
U ohňů dlíme. Každý zádumčiv. Noc jak pes krotký tiše lehla si. U ohňů dlíme. Na výzvu „qui vive?“ mnohý, kdo žil, se nám už nehlásí. Prořidly čety. Prapor prostřílen. Kdož pyšně v před šli, mdlobou sraženi. 154 Plápolá oheň, zaplašuje sen. Po bitvě. Před ní. Jaké tažení! Zní z lazaretu výkřiky a ston. Bojiště ticho víc však zaleká. Zní apel dnes jak umíráčku zvon. Kdo zítřejšího dne se dočeká? III. III.
Jestliže živé zastihneš nás jitro, zpěv ještě na rtu a meč v pravici, nám jíti dej! Chce dálky naše nitro, to naše nitro, ještě bloudící. Jestliže úsvit čeká ještě ranní, noc rozptýlí-li, jdoucí v mraku dum, nám jíti dej! Je vůle naše, přání čeliti ještě příštím osudům. Hřmí děla. Smrt jde. Pro koho, se neví,neví. Jde život. Komu? Co se zrodilo? Srdce, to čeká ještě na úsměvy, hlava, ta ještě čeká na dílo! Než souzeno-li umřít, má-li padnout meč příliš těžký z ruky bezvládné, a souzeno-li srdci marně chladnout: ať rozstřílený prapor nepadne. 155 Přes bezvládná ať pyšně těla vlaje do dálek krásných, jasných obzorů, v čarovné luhy, rozesněné kraje. My můžem’ padnout. Čest však praporu! Noc zas se vrátí úrodná a těžká a jitro zase po ní zrumění. Nad bídou dne a nad padlými dneška jdiž, vítězné a ryzí umění! 156

Básně v knize Lehké a těžké kroky: