ČERNÝ TÝDEN.

Viktor Dyk

ČERNÝ TÝDEN.
I. I.
Dav nedočkavý, dravý, mnohohlavý se tísnil v průjezdě a debatoval. Chvílemi prudká udeřila vlna: několik mladých, rozjařených lidí na výkladní sklo těla přitlačilo a s chechtotem daldál razilo si cestu. Slyšel jsi vtipy, jak je večer chrlí ta velkoměstská poblácená dlažba, viděl jsi úsměv, kterým usmívá se blaseovaná, zcyničtělá duše. Dav hnul se náhle; kterýs obchodníček vydání zvláštní vítězně si nesl, je prodávaje za zvýšenou cenu. Dychtivě steré ruce zvedaly se, by zmocnily se prvých exemplářůexemplářů, a obchodníček krejcárky své sbíral. „Obchod je obchod,“ řekl s pochopením muž ramenatý, který také koupil. A pochopils, co tobě bylo ranou, tak těžkou ranou, že se leta cítí, že sensací jen pro tisíce jiných je jenom možnost zisku obchodníčka, sensace s kursem, určovaným chvílí. „Obchod je obchod“ – – Hanba, všech nás hanba, 108 je možnost zisku; zrada možnost zisku. A podlost též je pouze možnost zisku. Obchod je obchod. Jako na dračku jde vydání zvláštní. Rozchází se zástup uklidněn jaksi. Večeře líp chutná, když sensací je zrady opepřena. II. II.
Jak je možno, že se lidé smějí lhostejným smíchem, jímž se smávali? Jak je to možno, že se procházejí, jako se procházívali? Jak možno je, že nezalknem’ se studem lhostejně polemisujíce? Jak je to možno, že my za dne půjdem’ v slunečním světle opět v ulice? III. III.
Březnové paprsky budily ze sna vše zchladlé a spící. Bez mraků byla obloha, modravé bylo nebe. A vlažným vzduchem znělo to tak jako jásavý výkřik, 109 tak jako bití křídloma připlouvajících ptáků. A vlažným vzduchem voněla tušená příští vůně, živote, věčný živote! Země, ó krásná země! Bál jsem se hledět v tento jas, bál jsem se zahledět v slunce. Bál jsem se hledět v lidský zrak, abych v něm nečetl hanbu! IV. IV.
Představil jsem si, že kdes samoten snad někdo zachmuřený medituje. Představil jsem si, že snad hovoří k jarnímu větru, který v tvář mu duje: „Ne ten a ten, ne tak a tak, ne oslnivý, a ne vábný zjev, jen lidí pár, již příma hledí v zrak, jen rukou pár, jež čistily by chlév. Ne ten a ten, ne dravý příval slov, ne pathos, jenž se umí v prsa bít, jen lidí pár, již proto k předu jdou, protože prostě nutno takto jít. 110 Ne duchaplný, paradoxní vzhled, jenž nebe s peklem a lež s pravdou smíří. Ne velmi vtipné: dvakrát dvě je pět, jen suché, prosté: dvakrát dvě jsou čtyři! Ne sofismata a ne floskule, jež ničím dnes, když byly včera vším, jen lidí pár, jichž mluví ruky stisk: Nezradil jsem a nikdy nezradím – – V. V.
Představil jsem si, že kdes samoten snad někdo zachmuřený medituje. Představil jsem si, že snad hovoří k jarnímu větru, který v tvář mu duje, k blátu, jež stříká výše se všech cest, k zemi, jež je tím vlahým deštěm měkká. Představil jsem si, že muž někde jest, a tento muž že hledí, slyší, čeká. Čeká a čeká. Zda se dočeká? Přichází soumrak. Bude noc ta hvězdná? Je důvěřivé srdce člověka a nejvíc věří jarním vanům března. 111

Básně v knize Lehké a těžké kroky: