OSAMĚLÝ VEČER

Viktor Dyk

OSAMĚLÝ VEČER
Plynuly chvíle v moře času. Podivný večer: žel a žel. Dnes ani u jednoho hlasu jsem přízvuk něhy neslyšel. Ni jeden úsměv. V pláni kdesi klekání dlouze naříká. Dráždivým steskem šumí lesy a vše je drsná tragika. Já cítím v srdci záchvěv zimy, mráz tuším, který zazebe. Věci a lidé říkají mi: My žalujeme. Na tebe! A naslouchám teď s mrazným klidem, jak hlas ten splývá s klekáním. Já odpovídám věcem, lidem: Je dobře. Vždyť se nebráním. Šli němě ptáci v hnízda svoje. I světlo v dálkách zhasíná. Do smutku jako do závoje se zahalila krajina... 7