A byl to podzim. Podzim chvíle šťastné,
kdy nebe modré a vše jarem vlažné,
že maně hledíš na obzory jasné,
zda neuvidíš plovat ptáky tažné.
A byl to podzim. Jeho dotek hebký
jako by sáhl na všecky i na vše.
Zvonivý jásot padl do kolébky
a chodci přešli, úsměv děcku davše.
A byl to podzim. Zdvihl bezvýznamné,
v detailu každém mohl’s kouzlo čísti.
Zavanul vítr. Sypalo se na mne
odumírající, mdlé listí.
Připomínáš mi tragedii,
na kterou všichni civíme?
Rty mroucí, které bláto pijí –
ty neúprosný podzime?
Připomínáš mi vše, co hyne,
každého, kdo je nešťasten?
Los připomínáš, který kyne?
Jsem příliš všeho účasten.
V tom moři bláta, slz a krve
mé místo: jen se ohlédni.
Já nesl vše od chvíle prvé
až do té chvíle poslední...
Včerejší radost bol dnes setře.
Já vzrušen byl jsem obojím.
Tož, listí, padej, duj si, větře.
Čiň svoje. Já se nebojím...
Neb je teď podzim chvíle šťastné,
kdy nebe modré a vše jarem vlažné,
že maně hledím na obzory jasné,
zda neuvidím letět ptáky tažné.
Neb je to podzim, jehož dotek hebký
jako by sáhl na všecky i na vše.
Zvonivý jásot padl do kolébky,
a chodci přešli, úsměv děcku davše.
A vím, proč jsou tak usměvavá ústa,
a slyším, co si pošeptala skrytě:
Ať přijde chlad, ať vůkol mlha vzrůstá!
Co na svém jaře uzří toto dítě?