Toť pohádka, jíž naslouchaly děti
za říjnového večera.
Ji diplomati znali vyprávěti
a čouhala z ní příšera.
Obrazy smutné přicházely z dálky,
obrazy pestré, mihavé;
na obzoru se rýsovaly války,
světové války krvavé.
Status quo název pohádky byl oné,
jež páchla vůní hřbitova.
Svět otřásá se a svět v krvi tone,
však status quo se zachová.
Vlas nezkřiví se na sultána hlavě,
píď půdy vzít mu nedají.
Vichřice bouří v ponuré své slávě.
Než status quo se uhájí.
Toť pohádka, již znali vyprávěti
rty diplomatů zkušené.
Toť pohádka, jíž naslouchaly děti
bázlivě vzrušené.
Kde pohádka? Kde vypravovač její?
Kam odešel v ten listopadu chlad?
Kde smáli se, tam dnes se uklánějí
při prostém slově Lozengrad.
Kde pohádka? Kde řinčející zbraně?
Kde výhružný a příkrý tón?
Kde články, v nichž se malí drtí maně?
A status quo –? Je marný shon.
Rozvanul vítr pošetilou báji,
jež všem je směšná po krátku.
A diplomati teď se namáhají
vymyslit novou pohádku.
A zem’ je krásná. Status quo je pro ni.
Nezmizí jako všechno tu.
A zem’ je krásná. Jenom hlavu kloní.
Ni k smrti, ani k životu.
A zem’ je krásná. Vše by mohla míti.
Výše i tůně bezedné.
Jas neustálý. Hrdé slavné žití.
Než ona ruky nezvedne.
Národy rostou. Říše, ty se tvoří
a říše, ty se rozpadnou.
A zem’ je krásná, třeba v cizím moři
a s lethargií záhadnou.
Zem’ krásná je. A pohádky jí sluší,
jež všude jinde odbyli.
Status quo, heslo malé malých duší
a politika z idyly...
A v dnech, kdy všechno víří a se mění
a rozvraty zřít dokola,
volají všichni po sebeurčení,
jen dobrá zem’ ta nevolá – –
Zem’ jediná, jež nevybočí z klidu,
kde status quo se nezviklá.
Ten status quo, jenž značí hanbu, bídu,
jíž země, běda, přivykla.