Pomalu
chorý pán v slunečním kráčí úpalu.
Zjev jeho známý vám připadá,
ten výraz očí, ty tváře rysy!
Čítávali jsme za mlada
Nerudovy Sebrané Spisy.
Vous, oči, postoj, hlavy sklon!
Je to on.
Ale když je mrtev třiadvacet let,
proč chce se navracet?
Náměstí živé, shon, šum a ruch.
Jde tiše. Vždyť je duch.
Zástupem kráčí; ale dav
přechází, nepoznav.
Vlna se převalí prudká a živá.
A básník osaměl. Vždycky tak bývá.
Nyní však zahnul, stále mlčící
v Marianskou ulici.
Tam, kam kdys chodíval před mnohým rokem,
těžkým jde krokem.
Ale co chce v těch dobách zlých
Neruda v „Národních“?
Vy, který spal jste třiadvacet let,
vracíte se v jiný svět.
Mnoho se lety mění.
Co bylo, není.
Plyne voda.
Není mnohého a mnohého je škoda.
Domy se přestaví, setřou se hrany.
Reorganisují se strany.
Neuzříte, co jste vídal kdys.
Odešel Čech a přišel Sís.
Host po schodech však dále šel,
varovného hlasu neslyšel.
Postavy neznámé tu vidí
cizích lidí.
Hemží se, kvapí, nepoznají.
Čilí se zdají.
Na pouti této bludné
slyšet z dálky hlučný smích.
K. M. Čapek (Ichichichich!)
feuilleton hněte, smíchy až rudne.
Esprit je časem renitentní,
byť popisoval dámy transparentní.
Ale Čapek (autorů to kletba!)
nedbá.
Říká si jen: Čapku, mluv!
Ty jsi dědic Nerudův!
Neruda hlavou zavrtí:
„Proklatý škrabák!
Toť silný tabák
čtvrt století po smrti!“
Neslyšně přechází, neslyšně kleje;
Čapek se hlučně směje.
Ale host dál šel cestou rovnou,
až stanul před knihovnou.
Neslyšně kostnatou ruku zvedal.
Zamyšlen chvíli zůstane
nad knihou vlastní.
Čte v své básni:
„Klam, v národech že láska vře.
Had hada-li nepozře,
drakem se nestane.“
Z dálky slyšet: „Čapku, mluv!“
Zblízka visí portrét Kramářův.
Portrét se dívá s nebeských výší,
na kohos z těch, co veršíky píší.
Nyní host našel knihu pravou.
Kyne hlavou.
Ohlédne se, péro chopí,
v kalamáři stopí.
V oka mihu
rozevře knihu.
Hrd
verš tam energicky škrt.
Byl to verš jediný, jediná věta.
„Chtěl bych být s vámi do skonání světa!“