To byla tichá, mrtvá zátoka,
ztracená bohu, ztracená i světu.
Stojatá voda. Mělká, hluboká?
Vše páchlo bahnem; i ta vůně květů.
Zde život v smrti a smrt v životě.
Zde matné šero a tep srdce slabý.
V soumraků letních těžké tesknotě
svým skřekem chóry hlásily se žabí.
Ráz vesel nezazněl tu v rákosí,
hlas svěžích hlasů, žádaje a prose.
Syčelo cosi věčně: Darmo jsi.
V zátoce mrtvé nenávidělo se...
Proud teď se valí. A tak dravý proud,
že břehy rve, že kus země trhá.
Proud, jehož cíl je těžko uhádnout:
bere a dává, s břehu na břeh vrhá.
Jaký to život, jaký okamžik!
Jak bahna náhle nucena se hnouti!
Jak dravý živel do zátoky vnik’!
A jakou kořist vidíš v dálku plouti!
Byl zlobou proudu stržen kdesi most,
loď rozbila se, trochu prken zbývá.
Klid zátoky je dávná minulost:
vše temně hučí, burácí a zpívá!
U břehu sedím. Mžik? Den? Mnoho dní?
A je to možno, že by tak se žilo?
– Buď tedy zdráva, svatá povodni!
Buď zdráva nám a vykonej své dílo!
Bude to zase tichá zátoka,
zátoka smrti, nehybnosti, tlení?
Puch bahna silnější rok od roka,
a věčný soumrak v každou dobu denní?
Je neměnný to zákon osudu,
zde vegetovat, rozkládat se, hníti?
Nevěřím tomu, věřit nebudu.
Včerejší život nelze znovu žíti!