List.
Dnes píši Tobě veršem, rozmilá.
Ve vláčivé té přízi suché prósy,
již těžko pletu vždy – to vědí bozi! –
myšlenka každá jako opilá
se zamotá mi, kolísá a padá,
po první řádce z každé prchá vnada
a rázem se mi všechno myšlení
ve tupé stvůry citu promění,
při nichžto se tak ztěžka oddychá
a péro vázne, vysychá...
Jak jinak kráčí: směle, vyzývavě
myšlenka každá v dlouhém průvodu,
když verš a rým jim v rozčilené hlavě
do lákavého hrají pochodu:
hoj, každá touhou boje rozechvělá
na ruby svět by obrátiti chtěla!
[57]
A Tobě také – viď, má duše zlatá? –
v živější hne se účasť mladá krev,
když ten, jímž mocně prsa má jsou vzňatá,
ozvěnou slabou dojde Tebe zpěv:
vždyť vzletné slovo jako závoj děví
líc myšlenky vždy spanileji jeví!
A pak – to není jenom lichota –
když Tebe vidím, plnou života,
ať jasným zrakem v skutečnosti čiré,
ať zjev Tvůj se mi v dálce mihotá
z lahodné mlhy upomínky siré,
ať v drobných řádcích srdečného psaní
si trhám vonné květy duše Tvé,
mne vždycky Musa v sladkém usmívání
ve svoje lokty opojivé zve:
co všechno s Tebou v duchu hovořím,
co myšlenek o Tobě utvořím,
to všechno kouzlem – blahé pomyšlení!
na dlouhé básně v hlavě mé se mění...
Krev hrne se mi živě ku skráním
a stěží vždycky péru zabráním,
by lákavé ty fantasie zjevy
prolétající v bujné svévoli
neklidnou duší dlouho, bez úlevy,
si neschytalo lstivě pozvoli
ve třpytné klece ošumělých slov,
ač byl by to jen málo šťastný lov..lov...
58
Své nesmím dosud Muse usměvavé
ku nohoum padnout volným otrokem,
ač svitne-li mi v žití štěstí pravé,
jen v jejím oku – velkém, hlubokém,
v němž tisíce se vábných záhad mihá,
zář jeho může býti vznícena..vznícena...
Jak jenom chci již sklonit kolena
a zvolati: Ať trest mě za to stihá,
jsem tvým, jen tvým a ničí v světě víc! –
postava přísná proti mně se zdvihá,
má chladné oko, ledovou má líc,
to Věda vstoupí hrozivě mi vstříc:
„Jsem dříve já. Mně dříve musíš vzdáti
své myšlenky, své sny, své zápaly,
vši volnost svou, tu chceš-li svojí zváti,
jejížto krásy se juž chápaly
s horoucí vášní roztoužené ruce
let jinošských ve prvním úsvitu!“ –
„Pro ni i k té svou šíji skloním muce!“ –
a v zkušebný ten turnaj bez citu
jak chladný rytíř, síly vědomý,
se vrhám, bojuji, vždyť dobře vím:
prut vavřínu že ta mi ulomí,
pro jejíž lásku zvolil jsem tu vřavu,
po boji pak že složím žhavou hlavu
ku ňadrům, na nichž mdlobě ulevím..ulevím...
Tak žiji, pracuji a dny mi kvapí
jak větrem hnané jasné oblaky
a večer mdlý když v červáncích se stápí,
59
i ony v růžném světle před zraky
se bleskotají, kochám se v nich rád:
vždyť ani jeden v prázdni nečinné
tak jako druhdy více nemine!
A Tvojich slov, když zoufale jsem klad’
do klína ruce, mdlobou sklíčený,
vzpomínám sobě často, častokrát,
vždy rozjařený, silný, vznícený;
mně tenkrát zdálo se, že slyším v nich
lahodný šelest křídel andělských,
jež ke mně slétly – byl to anděl můj,
jenž šeptal Tobě tajně v pospěchu
tu, již’s mi dala, vroucí potěchu. –
Ach vzpomínám na milý lístek Tvůj –
máš pravdu, drahá: dvě jsou bytosti,
jež v každé duši vždy se uhostí –
ta jedna dobrá, v patách za ní pak
zlá pozvedá se jako stínu mrak;
ve věčném spolu stojí rozbroji,
ve věčném spolu trou se souboji.
Znám svoje hříchy. Věru častěji
krok můj šel zlého ducha šlépějí;
já svobodu, tu bujnou miloval:
svým rozmarům dát všude volný let
a v před ni v zad ni kolem nehledět,
co s sebou strhne – ach, co sebou vzal,
o to jen já se vždycky chudším stal;
za okamžitou vzdoru lahodu
jsem nosil v duši trpkou neshodu
60
dny, měsíce, ba líný roku čas. –
Co tam, to tam, dnes jinak všechno zas
a já poslouchal své jen vůle hlas. –
Však dobrý anděl můj, ač probuzen
jen zřídka, přec svůj míval den.
Dnes pohled Tvůj a slovo laskavé
jej vždycky z těžké mdloby, dřímavé
k činnému žití hravě probudí.
Dnes směle sáhnu pro los v osudí:
vím, strážná duše láskou upřímnou
zprovodí nerozhodnou ruku mou.
Ať nechápe mě jiný, dosti mám,
že aspoň jeden těžký drahokam,
jenž hoden, by byl v srdci zasazen
až na dně nejhlubším – nechť jeden jen,
jsem našel v drsném lidském kamení..kamení...
V tom zvítězím snad přece znamení!
Pro dnešek s bohem buď a Muso taky!
Zas kárají mě přísné, známé zraky. –
Jen šeptám ještě toužebného nitra,
že často v upomínkách svitají
mně prosněná ta v našich polích jitra,
a červánky ty v nebes okraji,
jež zapřádaly hlavu Tvoji v nach
na dovádivých našich procházkách,
že často planou v blahých mojich snách
a že jsem jist, že Růža připomíná
si také jich a s nimi
Antonína.
61