Intimní listy (1882)

Básně, Antonín Šnajdauf

Diplomatická verze Ediční verze
INTIMNÍ LISTY.
BÁSNĚ
ANT. ŠNAJDAUFA.
V PRAZE. NAKLADATEL A. REINWART KNIHKUPEC 1882.
[1] SVÝM PŘÁTELŮM SPISOVATEL.
[3] INTIMNÍ LISTY.
Bez lásky co život člověka? Mrtvou pouští cesta daleká – Svatopluk Čech.
[5] První lásce. Do písně se to tak krátce dá a žije se to tak dlouho..dlouho... Jan Neruda.
[7]
Dětská láska.
Chvěji se bázní, překročiti maje nehodným slovem čistý onen práh, kde v sanctissimu snů mých ukryta je vzpomínka svatá v nedůtklivé taje, k níž blížily se vždy jen po špičkách sny mlčelivé – pověrčivý strach, že znesvětím tu božskost sanctissima, mou duši jímá. Já bál se dýchat, krev mi v skráně bila, lahodná tíseň sevřela mi hruď, když vzpomínka ta, holubička bílá, do duše klesla – by se neplašila! Čím byla mi v tom žití – bůh to suď! a tím mi věčně, holubičko, buď! Bojím se, že ji šumot řeči naší mně z duše zplaší! [9] To v pokladě mém klenot nejryzejší, po věky stejný – tentýž jas a třpyt rozlévá nyní v upomínek skrejši jak tenkráte, když doby za někdejší ve lůně pravdy, skutečnosti skryt mě nenadále slnil jeho svit: Kdyby mi z žití upomínka tato jediná zbyla, „život stál by za to“. *** Kdo chceš, vstup ke mně, pluji drsnou lodí nesvižných veršů v čarokrásnou zem, kde každý z těch, kdo po ní měkce chodí, jest – ne-li tělem – duší andělem: nuž, kdo chceš! Hle již jsem zamáv’ vesly, v ráj dětství pluji – zem mi uniká... – – – – – – – – – Když pod plachetkou k dveřím chrámu nesli v peřince ke křtu mého Vašíka, pobouřil řevem plačtivého křiku kde jaké okno klidných chalupníků. „Mít budou,“ řekla bába, „kazatele!“ – Pod metlou otce, rukou matčinou rozkvítal zvolna, až pak mohl směle na starou sednout lávku rodinnou a kopat psa, jenž pod ní dřímal leže. Od doby té se kvapem bohatá rozvila činnosť jeho: do přípřeže k vozíku spřáhnul plachá koťata 10 a káravými švihy na srsť mléčnou na práci uvykal je užitečnou. Oloupil často rytířského druha dam dvorních, slepic vnadně stydlivých, o pyšný chvost, jenž skvostně jako duha se klenul jemu v barvách třpytivých nad nehybnými křídly, okázale jak vydobytý skalp jej věše si na štít své čapky, zpod níž načernalé na světlo ven se draly pačesy a škodolibě smál se, pozoruje, jak kohout smutně na zad pokukuje. Husáka dráždil prutem tetelivým a radost měl, když s hadím sykotem narovnal křivou šíj’ a vztekem divým hnal proti němu; svižným třepotem rudého šátku lehtal zlomyslně krocanů prudkých popudlivou krev a bojovný žár, v očích bleskem slně, mu zahřál údy, v jedné korouhev a v druhé ruce zbraň, když v smělém boji stál proti davu v pestrém stejnokroji. Ospalé kachny, jako těžké váhy ze strany ku straně se klonící malátným spádem nohou, z klidné dráhy rád napřaženou plašil metlicí v spěch zmatený, za nimi kvapení letě, až tůně, jejíž hloubi prostrannou 11 zakrýval jenom štědrý liják v letě, v svou přijala je náruč ochrannou. – Tak čtveračivě rozpustilou vlnou mu teklo mládí slastí nesčíslnou. Až připjali mu jednou z nenadání na volné tělo první z oněch pout, jež rozmařilé svévolnosti brání a pro něž pozděj’ těžko sebou hnout, by některé z nich nezadrhlo údy, an bolest budí každý smělý vzdor – kabelku z kůže, z jejíž lesklé půdy se vyšívaných květů pestřil sbor a jež, s řemene visíc, v každém kroku se houpala mu hrdě podle boku. „Nu neškodí, když trochu bujná křídla pan učitel mu moudře prostřihá!“ řek’ otec s úsměvem, co matce stydla ve vlhké řase slza palčivá, když drobný Vašík, křížkem požehnaný, se podle oce vážně z domu bral a marnivě kol šilhal na vše strany, kdo všechno k oknům zvědavě se dral a divil se, jak bez úhony svěží po jeho údech lesknavý šat běží. Tak plachý střízlík polapen byl v mřížky a ku oblibě zpíval obecné, dokud jen s trpné divákovy výšky na neposedy hleděl všetečné 12 a nemísil se v svůdné jejich kruhy. Však sotva rohy listů v čítance se počaly barvit žlutavými pruhy, ba sotva písmo první na stránce vyválo vůni tiskařského lisu počal se měnit v každém duše rysu. Pan kantor – vzor ze staré, české školy s kabátem dlouhým, se skly nad nosem – mu často musil přísné u nevoli ukázat pravou cestu rákosem. A Vašík po ní šel zas krokem pevných se svatou vůlí: vytrvale v před! dokud mu v upomínkách bleskem zjevným se kmital ostrý hněvných očí hled a kolmé rýhy na pochmurném čele se stahovaly jako mraky stmělé. Však brzy to, co kazatelským tónem s kathedry šedé zní tak významně, kdy dlužno „jota“ měnit „ypsilónem“, kdy prosté „mě“ a kdy se psává „mně“, pozvolna zase Vašíkovi splývá se zvučným oddycháním školáků v nejasnou, táhlou píseň, při níž kývá do taktu hlavou, až ho tabáku štípavá vůně popohnala rázně od „špačků tlučení“ k jhu školní kázně. – Ať zrnka moudrosti kol jeho uší se sypala, byť sebe hojněji, 13 on málokterým dopadnout dal v duši a pozorem svým mířil raději na kantorova skla, v jichž drobnohledu ve hemžení se měnil mravenčí neklidný život školních neposedů, neb v pruzích světla, které ze zvenčí se prodíraly oknem na podlahu, vír prachu stihal u dětinném blahu. Ač v myšlenkách mu přebýval juž stálým domovským právem život jinaký: běhání o závod, až spěchem neurvalým svět mizí z očí, léčky na ptáky, míč, kostka, špaček, dovádivé rvačky, rozkošné skotačení ve vodě, ze sněhu koule, sáňky, schovávačky, přec také časem v šťastné náhodě z úst kantorových vážné slovo vědy trvalé v mysli zanechalo sledy. Když zkoušky den se s celou přihnal slávou a vikář hladil Vaška s pochvalou, tu kantor říkal: „Kluk se zlatou hlavou, jen škoda, že jak duben nestálou!“ – Však kouzlem stalo se, že z nenadání ku škole přilnul láskou vášnivou, že procitával z neklidného spaní a lítostivě spouštěl hlavu ohnivou v podušky zpět, že noc je neskonalá a že den vždy tak příliš rychle cválá. 14 A sotva šero v síň se připlížilo a zaskřípěly klíče venku kdes, hned peřiny mu cosi přitížilo, jak kameny by na svých prsou nes’, že vrtěl sebou v horkém nepokoji, až matku vzbudil – „Vstaň již taky, vstaň!“ – Jak vítr svižný v toilettu svoji veklouzl mžikem, nabrav vody v dlaň tvář sobě přetřel a již s čilou chutí v svém školním hospodářství živě kutí. Co s kathedry teď slyší, všechno šmahem se zdá mu krásným, hodným paměti a nevýslovným plesá vnitřním blahem, když ze škamny se vztýče nad děti, jež s náhlou úctou pohlížejí k němu, přednášet může větu za větou, jak došly k jeho sluchu vnímavému, a kantor mlčky s myslí napjatou tkví na něm zrakem, kolkolem pak šumí šeptavá chvála: „Bože, ten to umí!“ Když sedne, hlavy všech pak ještě jednou jak na povel se k němu otočí a mezi nimi Marušku když zhlédnou hořící zraky – bože! snad se rozskočí uzounká prsa citem rozvlněným: do výše stěny letí, podlaha se v dálku šíří – kam tím neskončeným obrovský obzor křídlem dosahá? 15 Šum, hukot v hlavě, v očích těžká mlha a víčko náhle teplou vlahou zvlhá! Maruška byla to, jež stěny školní v tak čarovný mu asyl měnila; víc byla nežli jiné: bůh ví, kol ní vše bylo jiné, krev se pěnila a kypěla mu v oči, tváře, čelo, když stanul podle ní; kam pohledla: vše v jiné záři pojednou se skvělo, až podivem se prsa pozvedla, že dříve vidět moh’ jen zjevy všední a přec je všude samá krása před ní. Co vinno tím, že dlouho tak se zdála být rovna jiným? Hle, teď anděla – či jak ji zvát? – v ni poznal znenadála! Tak kouzlaplné oči neměla ze družek žádná: tisíc hrálo světel v jich temném modru a přec bez hnutí na jednom místě tkvěly, jak by letěl roj třpytných vážek v plachém mihnutí přes nezvlněné, klidné horské stružky – ne, v celém světě rovné nemá družky! Kdo mluví takým hlasem jako ona? Když slyšíš jej, dech se ti zajíká a slyšet musíš! pak ti srdce stoná, že věčně se ti sluchu netýká! Kdo usmívá se tak? To úsměv není, jímž jiní smějí se: to rosy třpyt, 16 jež růžovém se houpá na lupení. – Kdo dovede tak tklivě smutným být jak ona, když rty zádumčivě stiskne a sklopí víčka, než z nich slza blýskne? Když ona řekne: „Vida, ten to umí!“ – zda větší můž’ být chvály na světě?... As v takové se hřížil Vašík dumy: měl tehdy duši v prvním rozkvětě, což divu, že ta vůně myšlenková, již prvně cítil, hoch s let desíti, tak opojivou sílu proň též chová a Vašík počne rázem blouzniti. Snad časně? – I v životě, ne jen v písni si mnohá duše záhy sen ten vysní! Kdys četl kantor za odměnu ticha, jež udrželo vůči „mluvnici“, povídku žactvu – každý jedva dýchá a jako přimrazen lpí k lavici – o tulačce, jež siroteček bloudí v neznámých krajích sama bez cíle, psi vrhají se na ni tam, kde loudí u dveří skývu chleba k posile, bodláky řežou nožku zmalátnělou a smutné sny tu duši osiřelou. Ve spoustách lesních pěšinku si hledá a na pěšince oběd, večeři, když k lidským srdcím marně rukou zvedá a často, když se náhle zašeří, 17 že cesta ve tmě mizí, k odpočinku v podušku z trávy klesá znavená, až vzpomínáním mrtvou na matinku ji víčka pálí slzou slepená a jitro dne jí růžným prstem ťuká na skráně: „Vstávej v nový stesk a muka!“ Tak zabloudila k bělostnému domku, na zdařbůh jdoucí po vesnici kdes, jenž prosvitával z tísně tmavých stromků – slyš! z oken proudí dětských hlásků směs..směs... na špičky stoupnouc, do vnitř patří s bázní: hle, vidí hochy, vidí děvčata, jak podle sebe stojí vzornou kázní a pozornosť všech v píseň upjata..upjata... Čí jsou to děti? Co tam chtějí asi? A kdo ten pán se šednoucími vlasy? Utichnul zpěv – teď rázem všechny sedly a starý pán jim cosi vypráví – naslouchá také..také... Pojednou se zvedly všech hlavy k ní a pohled zvědavý lpí na ní dlouho. – Co se s ní to děje? Hle, kolem ní jest oněch dětí kruh! a v síň ji vedou – celičká se chvěje, jak nevěděl by dětí starý druh, že tulačkou je, usmívá se na ni. – Tak z tulačky jest žačka z nenadání. Když zmlkl kantor, zvolna zavřev knihu, zněl z dívčích lavic vzlykot tlumený 18 a hoši, pod řasami slznou tíhu, nehybní byli jako kameny – jen Vašík také zaštkal polohlasně a domů šel jak v těžké závrati, ač cítil v srdci, že jest mu tak jasně, jak by tam počlo jitro svítati: jen libý smutek kolébá ho v snění a nepřeje si z něho probuzení. Při pozorlivém, živém naslouchání tulačky malé mlžná představa v podobě známé v duši se mu sklání, on známé šaty na ní poznává a neurčitá tvárnost obličeje světlými rysy ze tmy proniká: podlouhlé tahy, důlky, v nich se skvěje panenka očí známá, veliká, drobounká brada, vlas jak datle hnědý – kde viděl jen to děvče naposledy? Vždyť Maruška to! Přišlo mu to náhle, jak ve škole by zřel ji poprvé: tu bledou tvář, to hrdlo bílé, táhlé – líc zahořela jemu do krve, když hleděl na ni jako na neznámou jat překvapením, touhou zvědavou. Ba poprvé ji vidí! Či ho klamou ty pruhy světla její nad hlavou? Tajemný pocit mladou hrudí zmítá a jest mu v něm, jako když jitro svitá... 19 Od doby té svět přání, po nichž toužil, se stěsnal jemu stěny ve školní, byť při hrách, všude čas se líně ploužil a kvapem letěl jenom vůkol ní. Jak jinak zní to: dojímavě, mile co kantor mluví, sladkým vědomím, že Maruška též s vášní živé píle naslouchá tomu! Sluchem lakomým pozorně sbíral s kantorových retů každičké slůvko, každou drobnou větu. Byl první v síni školní a když žádný jej netísnil v té milé samotě, usedl zvolna jako na trůn prázdný v bojácné a přec sladké tesknotě na místo Maruščino; nedýchaje byl vždycky v živém, krásném vidění: že teplý její dech jí ze rtů ssaje, že spočívá na jeho rameni lahodná ručka její a že kanou – Proč jen ti hoši venku nezůstanou?! A jestli někdy přervala mu snění Maruška sama, náhle jako zjev ve dveřích zazářivši, v rozčilení setíral s tváře žhavou, zrádnou krev, jakoby byla při hříchu jej stihla. Nemohl mluvit. – Ba vždy od těch dob, co jinou se mu zdála, nevystihlá mu tíseň vnikla chabých do útrob, 20 když oslovit ji měl: hlas se mu třásl a nad odvahou svojí sám pak žasl. A bál se vždy, by snad se netázala po tom či onom, že by neodveď ať jakoukoli, najít znenadála k otázce její vhodnou odpověď. Ač hledal ji, přec přál si, osamělou ji někdy potkav, aby zázrakem na míle od ní byl – měl mlhu tmělou, kam obrátil se, všude před zrakem, vše topilo se v ní – i její tělo v ní jako plachá bludička se chvělo. Obrovské hruše husté ve koruně sedátko našed z větví sroubené, co den tu trávil v královském jak trůně a pohlížel z té skrýše zelené radostně v známý svět, jenž při obzoru se modravými lesy zavíral, dál za ním vidět nad horami horu, jen jak by slabý kouř tam prozíral. Však nedlouho jen rozjasněné zraky se v zemi hloubily a ve oblaky. Mladistvá duše – plachá vlašťovice – si záhy hnízdo svoje hledala, tož pod prkny té tmavé lomenice, jež trojhranem se tupým zvedala nad čelní stěnou drahého mu domu, jenž svítil vstříc mu bílou omítkou..omítkou... 21 Ó celý svět – to ničím vše bylo mu před stokrát známou touto vyhlídkou na rozkošné té půdy objem skrovný – o cože všechno srdce cítilo v ní! Kdy objeví se as v průhledné mlze šerého okna sladká hlavička? O bože, kdy? A vroucí touhy slze jak teplá, drobná, jarní vlažička postříkly řasy a na tváře klesly. A jako kouzlem rostlo myšlenek v mladistvé hlavě a ty všechny nesly tam do těch milých, šerých okének lahodnou vůni. – Ó by cítila ji Maruška zlatá v myšlenek svých taji! Zda přelétne jí jenom jednou denně podoba jeho myslí dumavou? Zda také ráda jak on zamyšleně se kochá jeho tváří, postavou? Zda připadne jí někdy: co as dělá? a zda ji blaží sobě hádati to nebo ono? Zda by také chtěla upřeně v očích jeho bádati dny, měsíce, ba déle: do skonání? Ó by znal jediné jen z jejích přání! Tak rád byl sám a prchal kruhům dětí, ať cokoli je svedlo v hromadu, zvlášť v úkryt těchto olistěných snětí. A rozhoupal-li vítr zahradu, 22 že jako mocné vlny rozbouřeny se skláněly a vzhůru zvedaly koruny stromů, ve sroubeném kmeny svém malém člunku, jemuž nedaly poklidně státi, v živém rozjaření naslouchal šumu, huku, šelestění. Bylo mu při tom, jak by kolem šíje vespolně ruce, pluli s Maruškou po neskončeném moři – loď si ryje směr dráhy své za štěstí světluškou, jež před nimi svůj strážný oheň nese a plavbu řídí – vlny lichotně se plazí k nim, nad nimi nebe pne se, perličky hvězdné svítí v jeho dně – dokola moře valí se a zmítá, však poblíže jich krotne šelma litá..litá... Kdys probudil se z libého tak snění. – Co se to děje? Co těch lidí kruh chce kolem něho? Proč to udivení ve tvářích jejich – Setřel krve pruh si s mdlého čela – kde se krev ta vzala? Kde je? Hle, matka s pláčem podpírá mu hlavu! A tam Maruška též malá si šátkem oči smutně zastírá... „Proč pláčete?“ Chce vstáti živě, ručí – však v těžké hlavě celé moře hučí. To spadl tenkrát s hruše, okouzlený hrou vábných snů, v níž zvolna ztrácel se 23 svět přítomnosti, vichr rozzuřený – Pak k životu zas ztěžka vracel se a celé hodiny a dny a týdny strop světnice jen viděl nad hlavou a čas, jenž vlék’ se k šílenosti klidný, jen myšlenky na nohu churavou a na to smutné „zítra“, které tuší, přinášel jemu línou vlnou v duši. A venku slunce svítilo tak krásněkrásně. Sinými pruhy jemu kladouc se lichotně v lože, šeptalo mu básně o dětech honících se na louce za motýly, již zvedají se tamo jak oživené květů kalichy bělostné, žluté – stříbro, zlato samo! o skřivánku, jenž svěží nad líchy třesavým letem rozkoš léta nese a písněmi ji zase k zemi třese. V zelený rámec okna z květin různých, tož z resedy a růží, břečťanu, vesnička kreslila mu v tazích luzných vikýře, štíty, špice kaštanů, holoubků křídla. – Nade vším pak jásá hlubokou modří úsek oblohy! A jemu lože okovy své pásá kol těla – bože, jak jest ubohý! Svět krásnější je nežli jindy býval! V podušky často horké slzy skrýval. 24 Když kmitla se mu duší Maruščina milostná hlava, vždy se zdálo mu, že šátek k očím tiskne, v tváři siná, a podepřena žalně ke stromu jak náhrobkový anděl na hřbitově tam dumá... Při tom smutek dojemný mu sevřel prsa, v líci purpurově mír z duše vykvet’ mu tak příjemný, že přál si zemřít již: vždyť vědom sobě, že ona zapláče na jeho hrobě. Jak mnoho štěstí v tom: jen myslit na ni! Což kdyby náhle stála u něho a jemu platilo vše její usmívání! O všechno teplo slunce ždaného a všechnu vůni, jež se v květech tají na šírém celé země obvodu mu úsměvem tím její rtíky dají! A Vašík, v duši něžnou lahodu bytosti její, chtěl v těch snivých chvílích stihnouti půvab tahů její milých. Vzav tužku v dlaň, jež myšlenkou se chvěla, chtěl kresliti – vždyť tvář tu hotovou již na papíru vidí: rysy čela, drobounkých rtíků pásku růžovou, bělostné ouško pod chmurami vlasů jak zvonec svlačce listů ve síti – vše vidí, vše – jen zbývá, vši tu krásu ostrými tahy jasně vyrýti; 25 leč jak hnul rukou, by tu krásu stihnul, do dálky kams se celý obraz mihnul... A v paměti mu jako kouzlem zhasla Marušky tvář a celá postava – na prázdném papíru se ruka třásla – na duši pní mu rouška mlhavá, již nelze strhnout ani čela mnutím ni třením očí. – Všechno dokola: strop, stěny, lůžko nenadálým hnutím se chvěje – hruď mu horkou plápolá bojácnou tísní – teď kams v propasť padá – V závrati těžké v podušky skráň skládá. To stávalo se zhusta a když zase se trhaly ty chmurné mrákoty, jež jako mraky v parném letním čase se zvedly z mrtvé vzduchu prázdnoty v znavené hlavě žitím bez proměny, svět byl mu pustým, ať již kamkoli – do okna, na strop, na podlahu, stěny provázel zrak po těsném okolí, a každá myšlenka, jež v duši vzplála, tak netěšivou, prázdnou se mu zdála. Až přec se dočkal chvíle vykoupení. O žádná princezna, jež zakletá ve vodníkově říši, světlo denní a lidí tvář nezhlédla po léta, nemohla věru na člun spásonosný, milostnou rukou kouzla zbavená, 26 s tak toužnou vášní, v očích povlak rosný, ze hlubin mořských vztáhnout ramena, jak on se vymknul, nohu uzdravenou, z pout lože v světa náruč otevřenou. Leč zatím pole bezbarvými pruhy se smutně táhla před ním do dáli, pasáckou chasou hemžily se luhy a ohně na nich dým svůj zvedaly, v stodolách cepy zněly, po strništi skot zvonil, svěží meze uvadly a místo květem jíním se již blýští, zahradní brázdy listím zapadly a jako stružky zlata v slunci planou, jablka růžná do klína jim kanou. A nad vesnicí v nedostupné výši bez hlesu táhnou čápi tří a tří – nuž mnoho zdaru v nové vaší říši! Žel, z jara že vás Vašík nespatří zas vracet se – tož za rok na shledanou! Je chladno již. – To mrazem nebo čím – má babím letem hlavu obetkanou – se derou jemu slzy ku očím? Ach drsný, ostrý vítr podzimkový jej také žene v kraj a život nový. A prošed ještě každé místo svaté naposled, v jehož půdě předrahé vzpomínek símě zapustila zlaté mladistvá duše v době přeblahé, 27 opouštěl jednou za chladného rána, když ještě ves se v mlhách ztrácela, práh rodné síně, na němž uplakána v kropence chvějné prsty smáčela žalostná matka, aby naposledy obličej jeho požehnala bledý. A dlouho z košin na hlučícím voze, v němž těsnalo se skrovné nářadí studentské síně: kufr, stolek, lože, utkvíval zrakem v milém pozadí, na prchající střeše doškovité, z níž šátkem z mlhy dětství vlálo mu, na bledých rysech hrušky obrovité, jež kynula mu k domku onomu, kde duši nechal – až pak mlha bílá oponou hustou nade vším se slila... 28
V zákulisí.
Verunka byla k zulíbání v kroji vesnické dívky – pestré macošky, jak venkovanky tradice nám strojí. Co na se vzala, všechno slušelo jí! Malebnou přeskou stisklé punčošky jí přiléhaly těsně na nožky, jak bílá kůra k štíhlým kmenům břízy, jež mezi listím halícím ji mizí. Ba možno dál mi porovnání přísti. Od útlých boků žlutá sukynka jak světlý oblak zlaceného listí, jež, podzimkový vítr když v ně svistí, se nepokojem chvěje zlehýnka, pod stajená až splýval kolínka. Na hebké látce kmitalo se cosi jak vlhký odlesk třpytné, mladé rosy. [29] Střevíčky černé, v pestrých květů zdobě ve mřížované, těsné vězení lapily útlé zajatkyně sobě, jež němy strádají v tom živém hrobě. Živůtek bílý v drobném vlnění utájel časem jasné souznění penízků bledých, které rozmařile houpala stužka kolem šíje bílé. Při obou dlaních vinuly se pásem korálky třpytne v hustých růžencích, jež chvějíce se zachřestily časem. Barevná stužka protklá byla vlasem sebraným v zadu v drobných pletencích. Rukávce houpaly se při plecích nad nahým loktem perleťové pleti jak velké, těžké kalinové květy. Konečně bílý fěrtoch propletený při krajích řídkým, černým mřížením a rysy kontury jsou zhotoveny! – A nyní sám, můj posluchači ctěný, si maluj obraz snivým tušením – já nedostihnu slovním líčením té něhy barev, jimiž dosud v léče opojných kouzel vábí vyprávěče. Když sklonem hlavy – myslím, že to dneska – na masku svoji dolů patřila až k punčošce, kde zablýsknula přeska a se smíchem se ptala: „Nejsem hezká?“ – 30 tu přiskočil jsem, aniž tušila a vřelou pečeť v ústa spanilá jsem přitisknul na pravdivá ta slova a přál si jen, by tázala se znova. Ať hopkovala v zmatené té vřavě za kulisami, hudba k začátku když zahřímala ouverturu v slávě, jakoby v tanci, točíc kolísavě v rej tílko půvabné na podpatku, ať zamyšlena teskném ve zmatku stanula náhle, v prázdno patříc snivě – já při všem trnul, nadšeně se divě. Když na prknech pak stála rozpačitě a chvěla se, až zdvihnou oponu a s bázní ke mně přiskočíc vždy hbitě, otázky kladla mi tak roztržitě po tom či onom svého výkonu, já šílil štěstím! – Když pak ve shonu, co zbylo na prknech, se rozprášilo cinkotem jasným – nevím, jak mi bylo! Jen dojem štěstí zbyl mi neurčitý z onoho snu, jenž paměť oslnil jak meteoru přelet duhovitý pestrými, kvapem mizivými svity – Hlas Verunky když ticho rozvlnil, sál jakoby se mraky naplnil, jež němým letem nad hlavami pluly, až v hlučnou bouři rukou propuknuly. 31 Pak vím, že ruku v ruce, rozčilení jsme klaněli se spolu publiku a horké dlaně tisknouce si v snění na sebe zřeli mlčky, opojeni... Když tanec vířil hudby za ryku, vím, že jsem v táhlém touhy povzlyku stál při ní dlouho, věru nenasytný zřít v očí jejích půvab nevyzpytný. „Proč mlčíte?“ mně řekla v nepokoji. – „Snad proto jen, že příliš mám Vás rád a že jsem šťasten!“ – Vzpjala hlavu svoji a bádavě mi v oči zřela. Co ji zvědavě táhlo k nim, já tušil snad, ač nevěřil jsem: její klid mě mát’. Pak o tanec jsem prosil. Šli jsme. Ale my stavili se v cestě nenadále. To bylo v zákulisí. Že jsme sami, já viděl kolem – Sami! Lehký mráz předtuchy štěstí zachvěl, myslím, námi. Já vzal ji za ruku, již nechala mi a druhou rukou zvolna – dech mi váz’ – jsem měkce objal útlý její pás. Pak jako nevědomky, plachým letem jsem dotekl se jejích úst svým retem. A ona mlčela. Zpit touhy vínem jsem druhou ruku z její vybavil a tam, kde důlek brady šeří stínem, jsem upoutal ji v měkém poutě jiném 32 a dlouhým políbením unavil rty svoje sladce. – Dobrá víla vil se ani tímto nevzrušila z ticha, já cítil jen, jak přerývaně dýchá. – Dech její odrážel se tlakem mírným na prsou mých, já chvěl se, třás’, v sluch šumělo to jako větrem vírným – vždyť obzor štěstí byl tak nedozírným! Jest lásky pravda to, jež víže nás? Já k rtům se sklonil, přesvědčil se zas a znovu ssál pak přesvědčení jasné o sladké pravdě, srdce vždycky žasne. A ona mlčela. Já netázal se více: zda má mě ráda? Jaká pochyba, když objímat smím, líbat rty a líce, když čelo líbat smím a zřítelnice? Kdo líbat dovolí, snad nelíbá? Ó miluje mne, žádná pochyba! Co více žádat, po čem více bažit, když pravdou tou smím zpráhlá ústa vlažit?! Pak zvolna ovinul jsem šíji bílou a krásnou hlavu k svému rameni položil – tvář tu hladkou, teplou, milou hned hladě dlaní chvějnou, neužilou, hned žíznivé rty hřeje v zmámení na úzkých rtíků bledém plameni. A ona, slabá rozmarů mých hříčka? Zemdlená štěstím uzamknula víčka! 33 Jen chvílemi vždy oblak odestřela, jenž modrou klenbu očí zaclonil a dlouhým hledem na mně poutkvěla, pak s důvěrou zas klesla víčka skvělá a řasy stín se jinam uklonil, z úst táhlý vzdech se zvolna vyronil, ten vzdech, jenž dlouho čekal v bázně chvění, co duši zdá se, klamný sen že není... 34
Po letech hněvu.
Již’s přišla pozdě duši mojí vštříc, ba pozdě sklonila se Tvoje líc s úsměvem lásky, touhy, důvěry na chladná moje prsa, hledajíc v nich tentýž čistý zápal bez měry. Nač ostychem ta smutná slova tajit, že souzeno nám pozdě již se najít?! Když hledal jsem Tě, dětsky nedočkav svým každným snem a dechem, rozepjav mladistvou náruč – bez účasti Ty’s míjela mě jak ten hluchý dav lhostejných lidí..lidí... Teď chceš klásti dlaň svoji vřelou v chladnou ruku mou, když je tak mdlou a malátnou! Proč zemdlí člověk dlouhým čekáním? proč musí zemdlít? – Těžce ukláním, [35] jak nechápal bych hloubku svého štěstí, bezcitnou hlavu Tvojim ku skráním a zdá se mi, že stejně bych ji snésti moh’ ku podušce tvrdé v rakvi chladné – sestárlé srdce snad víc neomládne... Proč, chudobko má bledá, nezkvetla’s, když družek Tvojich, jasných sedmikrás po stráni bylo jako jitřní rosy? když vonno bylo, teplo, plno krás? – Hle, černi zbyli na stromech jen kosi, již ztuhla půda, na všem jest již jiní – a Ty mi, pozdní lásko, zkvétáš nyní!.. Leč nedávám Ti ruku k rozchodu. Vždyť v podzimkovou, prázdnou přírodu zář slunce, když se z mlh vyvine, vykouzlí často jarní lahodu. A pro to vratké štěstí, jež mi kyne, když doby zašlé vzpomínkou mi vzplanou, já tisknu Tobě dlaň na přivítanou! 36
O dušičkách.
Svou Milou vidím. – Do hřbitovních vrátek bojáčně vešla, kolem hlavy šátek Jí vítr vzdouvá, mrazí teplá ouška, kožíšku cípy nadzvihuje směle, dnes víc se hloubí vráska v bílém čele a pod očima namodralá proužka. Tak jako ve snách prošla v brázdách rovů, kde jednou byla, octne se tam znovu a neví o tom. – Uschlé věnce chrastí, barevné lampy zatklé v hroby panské jak mušky míhají se svatojanské. Jde vratkým krokem jakby nad propasti. Nač pomyslí, za vším se slza hrne a pod víčkami jako v bázni trne, že vidí svět a že již nelze zpátky. Tu mladá sestra, vedle bratr dřímá [37] a ještě jiný hrob se mezi nima zdá tísniti, v něm obličej tak sladký! Té nejdražší! „Ach, sestřičko má bledá, kdo tvůj hrob dneska smutným okem hledá? Kdo zastaví se nad ním? Žádný! Žádný! A jestli tráva rov tvůj pustý, hlinný přec zkrášlila – kdo krášlil by jej jiný? – zda ušetří jí někdo? Žádný, žádný!“ Pak vzpomněla si na mne moje Milá a byla ještě více zasmušilá – tak dlouho nedám o sobě ni řádky! Ni slůvka nemám pro tu duši lačnou! A slzy zdržované valem začnou tkát perly v závoj šeré jinovatky..jinovatky... Plač, dítě, plač – o mrtvého máš více, ač nemáš o tom zdání – nesuš líce! To Tvojí nebylo ni mojí vinou, že láska k Tobě v prsou uhasla mi, za city svoje nemůžeme sami a nemůžeme za to, jestli hynou. Já k životu jí také nevyvolal, vyšlehla kouzlem a já neodolal, bych ohřál na ní duši svoji mraznou. To, co jsem mluvil, Tvými rety zmámen, věř, nebylo jen lichotníka klamem a „Mám tě rád“ jen úskočností prázdnou. 38 Že netěším se více vzpomínkami na schůzky ty, jež trávili jsme sami a stavěli si šeptajícím slovem teplounké hnízdo v budoucnosti krasší, v němž místa bude pro tu lásku naši, jež věčně bude jásat nám pod krovem; že nepídím se touhou po tom taji, čím myšlenky Tvé, čím si sny Tvé hrají, že duši mám tak chladně nehostinnou pro úsměv Tvůj, pro tóny Tvojí řeči, pro tlak Tvých ňader, něžnou lásky péči, to není Tvoji ani mojí vinou. Je mrtva láska má. – „Proč?“ vyčítavé ni smutné rozpaky ve hloubi tmavé kalného oka ni Tvá prosba němá jí neoživí víc. – Mně též to líto, že pro Tebe jen chladné sloky tyto a jiné vzpomínky má duše nemá – – Až čísti budeš tuto závěť chudou a oči Tvoje plné slzí budou, ne, neodsuzuj mě: já byl vždy přímý! A chceš-li splnit poslední to přání zemřelé lásky: nevzpomínej na ni a nepřej té si, co mám v duši, zimy! 39
Postscriptum.
Já zemřel bych tak rád, tak rád, ač ještě mlád! O kéž by jednou na lůžku nehřála náhle podušku skráň vychladlá a studená a ráno aby přátelé mráz našli siném na čele a víčka navždy semčená: ač ještě mlád, já zemřel bych tak rád, tak rád!! [40]
Nezapomenutelné.
If sometimes in the haunts of men thine image from my breast may fade, the lonely hour presents again the semblance of thy gentle shade –
Lord Byron.
[41]
Na vodách. (Idylka k svátku.)
Kdy as někde hvězda padne? Vůkol jasno jako za dne. Slýchávala jistit lidi, že kdo hvězdu padat vidí, co v tom mžiku přeje sobě, všeho dojde v brzké době. Umínila sobě přáti nejkrasší, co moh’ by dáti osud někdy v ruce její. Hledí k nebi, rty se chvějí polohlasným toho zvukem, co jí v hrudi bouří tlukem. S úzkou loďkou kolíbá se v ostříbřené řeky kráse. [43] Vůkol jasno jako za dne. Kdy as někde hvězda spadne? Tím ji slyším srdce tlouci: Kéž by moje vzdechy vroucí tušil rybák, rybák drahý a tu kytku, již mu vlahý proud donáší každodenně, kéž by poznal, roztouženě lovil si ji z klína řeky, k ústům tiskl její vděky: víc by věru z nitra její slz vylíbal než krůpějí, jimiž proud ji střísnil v poutipouti. Kéž by přál si spočinouti na mém srdci osiřelém, pátrala bych v oku vřelém po duši, té rybce zlaté, kam má ploutve rozepjaté, v kterou stranu nejvíc touží, dosud-li však volně krouží, věru bych ji okamžitě lapila v svých očí sítě! Obou loďky podle sebe, nad hlavami hvězdné nebe, kéž bychom tak spolu sami pluli v tichu nad vodami! Přitisknuv mě jednou k sobě, druhou rukou loďky obě řídil by, mou při své hlavu, šťastné lásky ku přístavu. 44 Zrovna nad ní – Bože svatý, rozpředl se řetěz zlatý, z toho druhý, z toho třetí vyvinul se, s nebe letí střemhlav vody do zrcadla – Bože, to už hvězda spadla! – Jako v temný mráček luna stopila do loďky lůna hlavinka se kadeřavá. Za podušku bílou dává teplé si a měkké dlaně. Vlažný vánek z vodní pláně ochlazuje horké skráně, trnutím pak sladkým stele po kyprém se lehce těle. Kolem boků loďky klidné štěbetají vlnky vlídné jako písní uspávavou..uspávavou... V mladé hlavě stále nové hučí vlny myšlenkové jako písní uspávavou. Myšlenky i vlny znějí čím dál slaběj’, stlumeněji, slaběj’, až je prázdno v sluchu, slaběj’, až je prázdno v duchu – – Prudčeji tu vodní plání zved’ se vítr z nenadání. Loďka klidná pohnula se, v před se šine, stojí zase 45 a teď opět proudu svahem plyne dále volným tahem jako labuť plna něhy neřízena mezi břehy. V klínu hor, pak v nízké pláni dál se sklání, dál se sklání..sklání... Teď jak mrazem tknuta vězí nepohnutě při pobřeží. – Stín to jasnou řekou lítá? Ne, to jiná loď se kmitá mezi břehy, k ní se blíží, zvučná vesla u ní hříží. – Rybářka se plaše zvedla probuzená – kolem hledla. Nesvitly to růže zory v oči její z blízké hory, červánky však mužných tváří teplým ohněm vstříc jí září; neblesklo to slunce před ní, že se noc snad chýlí ke dni, očí pár však pronikavý převlídným jí světem zdraví; nerokotá své to plesy sladký slavík v blízku kdesi, ale hudba lásky měkká proudem slov jí v duši stéká: „Marně dneska v nepokoji kytici jsem čekal tvoji, 46 stesk mě vyštval z klína lože k bludné plavbě a tu Bože! kytice tvých rajských vděků plná pro mne vonných léků připlula mi. – Co chci více? Smím ty oči, smím ty líce též tak líbat bez ostychuostychu, jako dříve v nočním tichu líbal jsem ty mrtvé květy, líbal, až jsem znavil rety?“ Dotek’ se jí obličeje. Němá štěstím jen se chvěje Obou loďky podle sebe, nad hlavami hvězdné nebe plují šťastni, plují sami poklidnými nad vodami. Stisknuv dívku jednou k sobě, druhou rukou loďky obě řídí, její při své hlavu, blahé lásky ku přístavu. – – Idylka má v konci stojí. Přesvědčil jsem duši Tvoji, sestřenko, o řeči lidí, že kdo hvězdu padat vidí, co v tom mžiku přeje sobě, všeho dojde v brzké době? Nuže, dítě roztomilé, až hvězdami noční chvíle 47 o Tvůj svátek pozatřpytne, pátrej, zda-li hvězda slítne někde na té nebes báni a svých ňader tajná přání při tom šeptej potichu si – vyplnit se všechno musí, čím Tvé srdce rozehřáto: idylka má ručí za to. Podal jsem Ti k svátku dosti: zlatý klíček k blaženosti. – 48
Tatránská idylka. (K obrázku J. Klíra.)
Hle, trochu vína – jen tak pro zahřátí – Ti zasíláme k svátečnímu hodu! Dost možná však, že cestou sílu ztratí a promění se ve mdlou, sladkou vodu. Po celých Čechách – nelze nám to tajit – sladkého hroznu nemohli jsme najít, co rodí půda ta – krom jetele – jest všechno hořké, trpké, kyselé; jen beránkům a jiným rohatým kraj náš se zdá být dosti bohatým na sladkou šťávu: šťastné idylly z hor českých se již dávno ztratily. Do Tater až, kde ještě lid si zpívá nad skvostným svojím rájem skalnatým, zalétla tedy perem křídlatým malíře ruka, sladkých hroznů chtivá a přinesla tu kořisť, která visí [49] na první stránce podobiznou svojí, a ruka má z ní veršovnými lisy po kapkách šťávu vytlačit se strojí... – – – – – – – – – – Šel chudý drotar smutně v šírý svět. Ničeho neměl, jen za huňkou květ, jejž utrhl si z oné zahrádky, kol které vždy tak luzné pohádky ho přepadly, že mladé, bujné čelo se v objetí jich rozskočiti chtělo. Když na poslední vršině již stál a před očima odemkla se dál nového kraje a on pohléd’ zpět na ten svůj rodný, podtatránský svět, tíž na prsa a tíž mu na nohy pojednou padla – dle nemoh’ ubohý... „Kdyby to věděla Zořička smavá, že jsem si přivlastnil jejího práva a že jsem nejlepší pomněnky kradem utrh’ si na jejím záhoně mladém – co by as řekla? Kdyby to věděla Zořička sladká, že mi za celý svět jejich jest chatka, ta její očka a ty její vlasy že jsou mi za všecky pozemské krásy – co by as řekla? Kdyby to věděla Zorička zlatá, že můj krok proto jen v cizinu chvátá, 50 abych si nastřádal malounké věno a směl ji volati: Zořičko! ženo! – Jak by se lekla?“ Pak vzmužil se zas, přestoup’ rodný práh a chodil božím světem jako v snách – Co daleký byl rodné vesnice, dny nepočítal ani měsíce a nepočítal bláto, déšť a vánice, kolikrát kdy ho cestou přepadly; jen červánky když večer vychladly, počítal co den pilně na lůžku, v němž skládala se huňka v podušku, groš za grošíkem v sáčku chatrném jak růžencové zrno za zrnem: vždyť každé zrnko, co mu přibylo, o jednu míli štěstí sblížilo!.. Tak bloudil světem bůh ví kolik let, až sáček se mu v tučný měchýř zveď’, že se až silná huňka bezmála pod jeho tíží zvolna trhala..trhala... Což letěl domů! Jenom chvilkami byl náhle schvácen jako mdlobami a v očích hřálo cosi jako pláč – „Což ved’-li ji už jiný na sobáš? – Ej uvidíme!“ – A zas dal se v let, až spatřil ten svůj podtatránský svět..svět... „Kdyby to věděla Zořička sladká, že mi za celý svět jejich jest chatka, 51 ta její očka a ty její vlasy že jsou mi za všecky pozemské krásy – co by as řekla? Kdyby to věděla, Zořička zlatá, že můj krok proto jen k domovu chvátá, abych jí nabídl bohaté věno a směl ji volati: Zořičko! ženo! Jak by se lekla?“ V tom zašustila tráva. Drotar v mžik za sebe hléd’ a v oči blesk mu vnik’, jak by to slunce, právě zapadlé, zas před oči mu vstouplo omladlé. – Toť Zořička: tak světlá, spanilá! Leknutím všechny květy pustila, co v klíně měla jich a plachý pták letěla skrýt se – ale kam? a jak? Však vrátila se zas. Kdo odolá, když láska tklivým hlasem zavolá nás po jméně? A bledá Zořička před drotarem se chvěla celičká! On také zmaten zraky upíná do prázdna kams. – Pak pomoh’ do klína jí sbírat květy – práce zdlouhavá: jíž za první květ, který podává, chce z její retů květných pokladů si za něj trhat sladkou náhradu. – A vlašťovka když jedna přiletí, má celé mračno jiných v zápětí, 52 za ním pak jaro v zlatém kočáru..kočáru... Přijelo jaro také drotaru, a z jeho květů vonné záplavy Zořička pletla myrtu do hlavy... Nuž podali jsme k svátečnímu hodu Ti hřivé víno či jen sladkou vodu? – 53
Mně bude teskno..teskno...
Mně bude teskno, dítě drahocenné, až cítit budu z Tvého chování, že mezi naše duše spřátelené se propasť jakás náhle uklání, že netoužíš víc po mé společnosti, že jenom zřídka jest Ti milejší než samota, v níž místa vždy je dosti pro tlupy krásných snů, jež konejší v tak sladké zapomnění duši mladou, že necítí, jak krev jí ze žil kradou. Až všecko kouzlo pozemského žití z bytosti jedné kynout bude Ti, my ostatní pak, v temno mlhy skrytí, nejasně žít Ti budem v paměti, až jenom této hlas Tě lákat bude, bys naklonila duši k poslechu, [54] až nebude mít moje srdce chudé již žádné slůvko pro Tě v útěchu, když duše Tvá se v žalu zapomene: mně bude teskno, dítě drahocenné. Až i mé písně, na nichž bledým leskem můj dávný, bujný cit jest ještě znát, svým zápalem i trpkým svojím steskem Tě nebudou tak jako dneska hřát, až lhostejno Ti bude, kterak žiji a čím se ve svých plánech zajímám, kde nalezám svou družku poesii a kde zas všeho prázdnou duší mám, až zajmou Tě ty touhy bezejmenné: mně bude teskno, dítě drahocenné. Ta doba přijde, vím to, přijít musí. Pojednou, než se nadáš, vyvstane jak letní bouře, která dusí, dusí! Svět v jiné záři rázem zaplane. Snad poznala’s už ono tajné chvění – věř, jarní to jen byly přeháňky, jež krajiny tvář ani nepozmění; však tato bouře, bušíc ve spánky, převrátí všechno ohnivými klíny a člověk vyjde z ní pak srdcem jiný. Nedej Ti bůh, bys zřela přestavši ji, že nejkrasší Ti květy zlomila, že všechny listy urvány se svijí po pusté zemi, k nimž jsi klonila 55 s nadějným vzdechem rozpálenou hlavu, chtíc ve věnci je vidět příštích dnův; nedej Ti bůh, bys potom v lidstva davu sobeckých zřela množství ničemův; milostné dítě, kéž té bouře vlání Ti sype s mraků jenom požehnání! Pak zajisté se sejdeme tak zase, jak dnes si vřele v oči hledíme: Ty smát se budeš, rosu blaha v řase, a odlesk její svitne v oči mé. – A vyprávět mi budeš, zase moje, co’s na té pouti středem lásky snův musila zkoušet útrap, mdloby, boje, co překročiti ostrých kamenův, než’s došla klidu země zaslíbené – Mně bude volno, dítě drahocenné. 56
List.
Dnes píši Tobě veršem, rozmilá. Ve vláčivé té přízi suché prósy, již těžko pletu vždy – to vědí bozi! – myšlenka každá jako opilá se zamotá mi, kolísá a padá, po první řádce z každé prchá vnada a rázem se mi všechno myšlení ve tupé stvůry citu promění, při nichžto se tak ztěžka oddychá a péro vázne, vysychá... Jak jinak kráčí: směle, vyzývavě myšlenka každá v dlouhém průvodu, když verš a rým jim v rozčilené hlavě do lákavého hrají pochodu: hoj, každá touhou boje rozechvělá na ruby svět by obrátiti chtěla! [57] A Tobě také – viď, má duše zlatá? – v živější hne se účasť mladá krev, když ten, jímž mocně prsa má jsou vzňatá, ozvěnou slabou dojde Tebe zpěv: vždyť vzletné slovo jako závoj děví líc myšlenky vždy spanileji jeví! A pak – to není jenom lichota – když Tebe vidím, plnou života, ať jasným zrakem v skutečnosti čiré, ať zjev Tvůj se mi v dálce mihotá z lahodné mlhy upomínky siré, ať v drobných řádcích srdečného psaní si trhám vonné květy duše Tvé, mne vždycky Musa v sladkém usmívání ve svoje lokty opojivé zve: co všechno s Tebou v duchu hovořím, co myšlenek o Tobě utvořím, to všechno kouzlem – blahé pomyšlení! na dlouhé básně v hlavě mé se mění... Krev hrne se mi živě ku skráním a stěží vždycky péru zabráním, by lákavé ty fantasie zjevy prolétající v bujné svévoli neklidnou duší dlouho, bez úlevy, si neschytalo lstivě pozvoli ve třpytné klece ošumělých slov, ač byl by to jen málo šťastný lov..lov... 58 Své nesmím dosud Muse usměvavé ku nohoum padnout volným otrokem, ač svitne-li mi v žití štěstí pravé, jen v jejím oku – velkém, hlubokém, v němž tisíce se vábných záhad mihá, zář jeho může býti vznícena..vznícena... Jak jenom chci již sklonit kolena a zvolati: Ať trest mě za to stihá, jsem tvým, jen tvým a ničí v světě víc! – postava přísná proti mně se zdvihá, má chladné oko, ledovou má líc, to Věda vstoupí hrozivě mi vstříc: „Jsem dříve já. Mně dříve musíš vzdáti své myšlenky, své sny, své zápaly, vši volnost svou, tu chceš-li svojí zváti, jejížto krásy se juž chápaly s horoucí vášní roztoužené ruce let jinošských ve prvním úsvitu!“ – „Pro ni i k té svou šíji skloním muce!“ – a v zkušebný ten turnaj bez citu jak chladný rytíř, síly vědomý, se vrhám, bojuji, vždyť dobře vím: prut vavřínu že ta mi ulomí, pro jejíž lásku zvolil jsem tu vřavu, po boji pak že složím žhavou hlavu ku ňadrům, na nichž mdlobě ulevím..ulevím... Tak žiji, pracuji a dny mi kvapí jak větrem hnané jasné oblaky a večer mdlý když v červáncích se stápí, 59 i ony v růžném světle před zraky se bleskotají, kochám se v nich rád: vždyť ani jeden v prázdni nečinné tak jako druhdy více nemine! A Tvojich slov, když zoufale jsem klad’ do klína ruce, mdlobou sklíčený, vzpomínám sobě často, častokrát, vždy rozjařený, silný, vznícený; mně tenkrát zdálo se, že slyším v nich lahodný šelest křídel andělských, jež ke mně slétly – byl to anděl můj, jenž šeptal Tobě tajně v pospěchu tu, již’s mi dala, vroucí potěchu. – Ach vzpomínám na milý lístek Tvůj – máš pravdu, drahá: dvě jsou bytosti, jež v každé duši vždy se uhostí – ta jedna dobrá, v patách za ní pak zlá pozvedá se jako stínu mrak; ve věčném spolu stojí rozbroji, ve věčném spolu trou se souboji. Znám svoje hříchy. Věru častěji krok můj šel zlého ducha šlépějí; já svobodu, tu bujnou miloval: svým rozmarům dát všude volný let a v před ni v zad ni kolem nehledět, co s sebou strhne – ach, co sebou vzal, o to jen já se vždycky chudším stal; za okamžitou vzdoru lahodu jsem nosil v duši trpkou neshodu 60 dny, měsíce, ba líný roku čas. – Co tam, to tam, dnes jinak všechno zas a já poslouchal své jen vůle hlas. – Však dobrý anděl můj, ač probuzen jen zřídka, přec svůj míval den. Dnes pohled Tvůj a slovo laskavé jej vždycky z těžké mdloby, dřímavé k činnému žití hravě probudí. Dnes směle sáhnu pro los v osudí: vím, strážná duše láskou upřímnou zprovodí nerozhodnou ruku mou. Ať nechápe mě jiný, dosti mám, že aspoň jeden těžký drahokam, jenž hoden, by byl v srdci zasazen až na dně nejhlubším – nechť jeden jen, jsem našel v drsném lidském kamení..kamení... V tom zvítězím snad přece znamení! Pro dnešek s bohem buď a Muso taky! Zas kárají mě přísné, známé zraky. – Jen šeptám ještě toužebného nitra, že často v upomínkách svitají mně prosněná ta v našich polích jitra, a červánky ty v nebes okraji, jež zapřádaly hlavu Tvoji v nach na dovádivých našich procházkách, že často planou v blahých mojich snách a že jsem jist, že Růža připomíná si také jich a s nimi Antonína. 61
V žárlivosti.
Umdlívám, padám, steskem je mi k smrti a marně hledám v klidné rozvaze osvěžných léků, abych na dráze svých mladých plánů, než mě mdloba zdrtí, byl o krok zase dál – ach! jak to málo, co cesty ušlé mám již za sebou! Cíl toužený a sněný se svou velebou v nesmírné ještě dáli ukázalo mně oko střízlivé – já naň se dívám již nyní ochable a odpočívám! Já zapomněl, když stoup’ jsem smělou nohou k prvnímu kroku, že mi v cestu též zlovolní vstoupit zákeřníci mohou a máš je všude, kudykoli jdeš, ba útulku jim dáváš v prsou schráni a hřeješ tyto zmije krví svou, [62] až zotročí tě sobě, tvoji páni, že celá jsi jim jenom krutou hrou. – Jsou to tvé city – strašný úděl lidský! S ně silným dost jen člověk gigantický! Jak nevrlí jsou, rozmařilí, hraví, jak urážlivi hrdí páni ti! I stéblo jen kdo do cesty jim staví, hned mstivou zbraní znají raniti a není dýky, která ostřej’ bodá, nad jejich zbraní sotva znalý hrot... Kdo raněnému léku v ránu podá, když sám on stěží, kam se osten vbod’, rozeznat může, to jen jistě věda, že bolesť mu ni stát ni ležet nedá?!... 63
V bouři.
Světničku naši naplnil stín, černá se jako propastí klín – rachotí, hřímá. V plaché mé duši také se stmělo, trne mi tělo, pálí mě čelo, bázeň mě jímá – Hledám své drahé okolo sebe, – v oknech se přísné kaboní nebe: rachotí, hřímá..hřímá... Někdo mi schází v přátelský kruh, jak ho mám rád, to poví jen bůh a ten teď dřímá, v svévoli bujné obláčná stáda rozprchla se mu v nebeská lada a v nich to hřímá. – Všichni ti kolem jsou mi sic drazí, vidím však tu jen, co mi tu schází, v prsou mi hřímá... [64] Světnicí břitký proletěl blesk, prsa mi schvátil šílený stesk – rachotí, hřímá: kdyby z těch blesků, venku co planou, urval mi jeden osudnou ranou – bože, to hřímá! – navždy mou růži na neshledanou! Krápěje těžké do oken kanou: zima mi, zima. Já bych tu duši vznešenou, ctnou andělům nepřál – ať pro ni jdou: poválčím s nima, já bych ji nepřál samému bohu a já s ním také zápasit mohu písněmi svýma a meči těmi možno vždy je mi urvat ji smrti, urvat ji zemi. – Ať si jen hřímá! 65
Odpověď na list.
Ve světě radost tak malá, kdyby byla jen co mák, přec zezobá ji žalu ptákpták, a kdyby byla sebe větší, přec otráví ji ruka něčí... J. V. Sládek.
Mne přešel mráz, když řádky Tvé jsem četl: tak byly sporé, hledané a chladné! Svit tuchy nejasné, jenž dřív mě hnětl, teď v prsou v žhavý oheň pravdy zkvetl, že v mysli Své, jen Tobě nezáhadné, již nemáš pro mne místečko víc žádné! Hle propasť, která srdečnosti brání vždy mezi lidmi cizími si tváří a cizími si duší, z nenadání i mezi nás se hloubkou spádnou sklání..sklání... A já přec doufal, že nám vlídnou září přátelská láska osvítí i stáři! [66] To nechci věřit, že snad unavena mou věrnou sdílností – neb sotva jaká z myšlenek mých jest Tobě zatajena – po změně toužíš jako každá žena, že zvědavosť Tě k jiné duši láká: nevěřím, že jak všechny též jsi taká. Leč věřím: onen had, jenž se nám vplížil v ráj čisté lásky, jakou rozčilený k Tvé drahé duši vždycky jsem se blížil, had pomluvy, jenž v očích Tvých mě snížil, že rozloučil nás..nás... Na snů poklad cenný, jejž urvali mi, myslím oloupený. – Jak jiný pohled byl v Tvé listy drahé tenkráte vždy! jak by se otevřela krajinka jarní v úsměvnosti blahé přede mnou: květy vonné, rosou vlahé tam hemžily se, záře slunce vřelá v lahodné teplo všechno potápěla. A čtu-li tento list? To jak by v prázdné podzimní pole tesklivý zrak letl: tu a tam chudé kvítko v půdě vázne a to jest ještě bezvonné a mrazné. Květ podobný mi v choré hrudi zkvetl: mne přešel mráz, když řádky Tvé jsem četl. – Vyčítat nechci aniž s pyšným bolem, jenž obléká se v černé, skvostné šaty pochmurných veršů, samolibě kolem se ohlédaje, slzavým tím dolem 67 chci kráčeti..kráčeti... Jen s pohrdou zřím na ty, kdo žebrácky se věsí lidem v paty a o almužnu soucitu tak prosí žalostným okem. – Nežádám si Tvého a nechci ani, by mě jiný kdosi snad politoval. – Ten kdo víru nosí, že všechno jest jen z vůle Všemocného, nepůjde k lidem, obviní však Jeho. Ty za to nemůžeš, že’s zapomněla – proč lidská duše vůbec zapomíná? – A jestli někdy tkne se Tvého čela výčitka mrazná, že’s mou zkrvácela hruď bezděky, jen stiš se, bezevinná: Ty’s jenom nástroj v rukou Hospodina. A neboj se, že často vyruší Tě vzpomínka na můj život ze sna štěstí – a budeš šťastna, věř mi, vždy jsi, dítě dne první lásky teprv na úsvitě a jitřenka Ti pěkné doby věstí – myrtový věnec klidně budeš plésti! Bůh zapomnění dá i těm, kdo jedou ku svému štěstí lidské přes mrtvoly. – A proto zjasni tvář, snad nyní bledou, že sloky mé tak podivně si vedou; za týden již má báseň ani z poli tak jako nyní Tebe nezabolí... 68
Pod různou adressou.
[69]
Fare well!
Vím to již, vím – ó smutné vědomí! – že nechce osud, parnou cestou žití bych mdlý už poutník, uondaný chůzí směl ve chladivých stínech pod stromy milostné lásky horké čelo krýti – co bez zásluhy nacházejí druzi – bych ve své zpráhlé vlhké rety hroužil, snad proto jen, že tak jsem po nich toužil! Vím to již, vím, že lásky náruč čistá lahodné teplo pro mne neuchystá, z těch nesčíslných žen že není jedné, jež hlavu moji s touhou ku své zvednezvedne. Jen práce, práce! nikdy oddechnutí! svou chladnou náruč k úkoji mi nutí. Proč přece toužím? Sklamán tolikrát, Proč v nové sklamání se vrhám rád? [71] Proč ona touha plachým ptákem letla, by ve Tvém srdci hnízdo sobě hnětla? Když svrhla jsi je ruky dotknutím, proč musím tušit, svojim perutím že jinde za čas vyhledá zas sídlo? Proč nesmím doufat, srdce to, jež stydlo, když rozehřála’s v žár zas polední, že’s byla poslední? Dík za to málo, co mi bez Tvé vůle Tvá bytosť dala tepla v myšlenky: dík za ty sny, – ač rozplynulé – o štěstí vzešlém z rukou milenky, o svorných duších, v kterých zvuky stejné vždy rozezvučí struny chvějné od jedné k druhé napjaté, dík za ty sny, ty víly čarodějné, jež hrály se mnou, na vděk bohaté, ten krátký čas, co obraz krásy Tvojí tkvěl nedůtklivě čistý v duši mojí... I tato láska – či snad nesmím zváti tím svatým jménem krátké blouznění? – již známým nápěvem se počnouc bráti uhasla náhle v známém doznění... Jen slova trochu jiná, ostatek jsem tušit mohl, jest-li nazpátek vzpomínka létla za družkami před ní. Ba věru pro mne historka ta všední. Směl ruku jsem Ti tisknout, v ouško šeptat o měkkém její, teplém hedvábu, 72 směl bádati jsem v očí půvabu tak dlouze, dlouze – aniž ret Tvůj reptat jsem zaslechl kdy cudnou výčitkou, směl vášnivě Tě v tance závrati ku prsoum, k šíji, k skráním svírati, hruď Tvoji tuše blahem zmírati... Leč když jsem skleslým kolenem před Tebou chvěl se, tázal v roztoužení, co zdá se mi, zda přeludem snad není: zda naše duše v letu sdruženém dál ku štěstí by mohla spěti, tu odvrátila’s skrání v bezcitném, němém pohrdání. – Při vyznání mém kmitly se Ti šotkové smíchu kol rtů nezbední ne první a ne poslední... Ten drsný podzim jako mor nám přilít’ v luhy, nivy, bol. V mém srdci řádil větrem divokýmdivokým, co krásného jsem tajem hlubokým v snech svojich skrýval, v touhách, myšlenkách, v ráz strhal mi a odnes’, dusný prach mi navál v prsou uzavřenou schránu. Tak jako každý rok, co jarem, letem jsem pěstil v duši vzácným, vonným květem, tu všechnu krásu podzimem zřím sklánu! Chce tomu osud: podzimem nehnízdí láska v srdci mém, 73 vždy podjesenních větrů ostrý bič ji žene pryč. – To sudba moje – nač tesklivý pláč?! Jak tomu uvyk’ jsem, my bez bolu dnes loučíme se navždy pospolu. To dlouho nebude, jen málo dní, co trnout bude bolest v živé ráně, co bytost Tvá mi dusnou pochodní dech bude krátit, dýmem plnit skráně, co tísnit bude duši těžké snění, čas lékařem se k bolesti mé schýlí tak jako vždycky s plodnou, rychlou pílípílí. To nedlouho jen, krvavé co rdění červánků chví se ve vod zrcadle, když slunce zapadlé! Nuž tedy s Bohem! – Bez bolu dnes loučíme se navždy pospolu... 74
Dřímající.
Hle, je tak bledá! Oko jasné dříve teď kalí se Jí náhle jemnou mhou a na jednom tkví místě zádumčivé. – Zda tuší jen na blízku duši mou? O jistě neví, že teď hledím na Ni a bavím se, jak v mdloby návalu Ji zastih’ anděl spánku, k bledé skráni jak plíží se Jí zvolna, pomalu. Přivírá víčka; hebkou jejich běh přec zdá se stále, jak by prosvital těch skrytých očí oheň čaroskvělý a plachou jiskrou po nich se kmital..kmital... Hle, k mladým ňadrum jak Jí hlava klesá vždy níž a níž – tak útlá fiala [75] se zvolna sklání, když ji v klínu lesa přepadne vichr – aj, teď povstala! A trhla sebou, vymrštila řasy, dvé sluncí svitlo jako blesk a blesk, snad zrak bych klopil před těmito jasy, však mlha východu jich mírní lesk. Jak chce se tvářit silnou, vážnou, chladnou! – že nejsem v této chvíli malířem! – a sny, jež obletují tvář Jí vnadnou, odhání pryč řas pružným vějířem. – O marně snu se jako lásce bráníš, Ty vzdorné dítě s duší nevinnou, než pomyslit si můžeš, mdle juž skláníš Svou nezkušenou hlavu dětinnou! Co ostych platen? Skloň se, hlavo mladá! ať spánku čaroděj tak jako všem budoucí štěstí z karet svých Ti hádá – naslouchat budeš ráda slovům těm! A pokud můžeš, věř těm kartám jeho, že pravdu ví, že božskou pravdu dí a dej Ti bůh, ať ze snu rozkošného ni den ni člověk Tebe nevzbudí! Zas svírá víčka. Hebkou jejich bělí přec zdá se stále, jak by prosvital těch skrytých očí oheň čaroskvělý a plachou jiskrou po nich se kmital. 76 A ku ňadrům Jí zase hlava klesá vždy níž a níž – v tom křísí se vždy zas v mdlých rozpacích a opěť snivě klesá. – Komu to dítě v náruč padne as? 77
Neznámé. (Hymna poesii.)
Hle, chystám se k letu v závratné výše nad uzounký obzor většiny lidí. Kdo v šíré ty, očím stajené říše loď vrtkavou k plavbě nejisté řídí, má boha a hvězdy útrpné jen, jež na jeho úzkosť, toužebný sten i na jeho slzy rozkoše vidí. Nechť! Zříkám se všeho. Nemohu za to, že nedá mi spaní, nedá mi stání hlod vášnivé touhy v blouznivé skráni nad mravenčí vznést se klubíčka tato, v nichž lidské se tísní, splítají snahy, že zhrdavým okem rouhám se všemu, co jiným je úctou pokornou svato. Mé štěstí za lidských obydlí prahy se neskrylo při hře, dál musím k němu: §[78] až na strmých nebes závratném tému si přede mnou našlo útulek blahý. Nuž zříkám se všeho – poletím za ním! Jen pro Tě mi teskno, obrázku drahý, před nímžto rád často koleno skláním s tím nejčistším v hrudi obdivu pláním, že vtiskl naň pečeť genius boží své nejsladčí chvíle tvůrčího vznětu. Tak nerad bych Tebe ponechal světu! Vstup ke mně sem! Jako talisman vloží dlaň chvějná si Tebe na prsa vřelá, bys hřála je znovu, kdyby snad měla před pochybným cílem stydnouti bázní. Chraň, kolíbej moji naději snivou, když únava časem malátným hlasem z mdlých prsou Ti ve sluch soucitný zazní! Jsem vratký jen lístek, vichřící divou nad města a vísky, paláce, chaty hnán v prostory prázdné, ve výše srázné; v tůň bezednou mohu mžikem být svátý – hleď, modlím se k Tobě, obrázku svatý: nuž chceš se mnou plouti větrnou poutí? když Tebe mám, sotva loď se již zhroutízhroutí. Jsi bledá. Mlčíš váhavě a hledíš s bázní dokola. – Co je Ti, drahá, po davě, jenž obklíčil nás zvědavě, ať v obdiv, ve smích vzplápolá? Zda víc těch myslí pohnutí 79 než zvučné vody stříknutí, když kámen padne v její pláň? Dnes úštěpačně provolá ti směšné „Sláva!“ v hlučnou dlaň a zítra již ti věnčí skráň! Kdo z lidí lósu odolá, by nelil proud jim na kola?! Nuž podej mé drsné ruku Svou měkkouměkkou. V jak nehodná místa slzy tvé tekou: jen množí to bláto pomluvy kalné, jímž každého střísní diváctvo valné, ať kamkoli nohou podle nich kročí. Nuž podej mi ruku! Vláha Tvých očí, když na moje prsa úrodou spadne, se každičkonkaždičkou kapkou v poupátko vnadné v nich přetvoří kouzlem tajemné síly, že ustrneš vůní, až se pak schýlí hloub do jeho tajin duše Tvá děcká – ve vůni se změní bolesť Tvá všecka! Nuž otevři žalně sepjaté rtíky a přidruž se ke mně! Díky Ti, díky! Letíme, letíme – vzhůru a vzhůru. Zvědavců záplava pod naší nohou proudivě pohnutá ve vlnu mnohou menší se, mění se v jedinou chmůru, podoba s podobou pozvolně splývá: nejasno, kdo se to za námi dívá, zdali mu soucitem rozsvitly oči, či se mu úžasem hlava mdle točí, 80 či se mu úšklebkem skřivuje ret. Drahoušku, v smělý kdo zvedá se let, neslyší, nevidí soudivý svět! Všechno, co dole tam na rtech se třese, hlučivým šumem jen v sluch se nám nese. Vítr již vyplašen z klidného bydla rozepjal výstražně zvonivá křídla, plachými zámavy kolem nás krouží. Škube Ti křížečkem v zářivé šíji, vlasy Ti rozplítá a zase svíjí, snad pod svá křídla Tě schvátiti touží – třeseš se, drahoušku? dech se Ti ouží? Zavěs se důvěrným objetím na mě, pokojně hlavu slož na moje rámě: pak ať se vichřice proti nám zvedá, kde by nás přepadla, stokráte hledá, láska nám ve propasť klesnouti nedá! Let ustál stoupat do výše. Hle, plujem zvolna, nenáhle po pláni vzduchu rozsáhlé. V líc jestli vítr zadýše, jak hebká dlaň a spanilá by laskavě nás hladila. Z cest, silnic prachu peřeje od steré lidské šlépěje, jenž dusí ty, co dole jdou, pod námi leží jemnou mhou, že i to dálné, zemské dno jest závojem tím průhledno. 81 To sotva jsme kdy tušili, že tolik zjevů najednou zrak pojme v duši bezednou jediné, plaché ve chvíli. Ó jak se jinak pohlíží na pestré zjevy života, když pouta nohou nevíží na jedinou z nich ukázku, když před zrakem se mihotá jednotná stavba obrázku, když dalekého do šíra kruh obzoru se rozstírá. Jak drobná jest ta kapka půdy, v níž neviděni nikým v světě od rána k noci, v zimě v letě klopotnou prací živoří rodáci moji, chléb svůj chudý platíce cenou života. Hleď na ta skrovná nádvoří ve klíně domků doškových: svit slunce v barvách růžových se na nich jasně bleskotábleskotá, jako když zlato zahoří. Co domky ony hovoří, to div mi prsa nezboří: Hleď, co ti zlata podáváme, to ne jen slní, ale hřeje a tisíckrát ho více máme, než co se z nás ho na ven skvěje. 82 A ty je hledat do neznámé, nejisté dálky bloudíš snivě – ó vrať se zpět k domácí nivě, kde zlato štěstí plnou dlaní vyvážíš hravě v každém koutě! Snad jiné kraje svůdněj’ zvou tě, však nemíjej nás v pohrdání! Vždyť mezi námi – dobře víš – se skvějí i ty dobré zraky, jež slabé jsou sic, by tě v letu postihnout mohly nad oblaky, však modlitbou svou letí výš’ – ryzejší zlato – světy světů zkoumavě projdi – nespatříš! Pojď na klín svaté rodičky a budeš šťastným na vždycky! Čas dětství, zlato nejtěžší, jež zváží však jen ruce ty, co vráskami jsou posety, to v celé záři někdejší se zjeví tobě v našem kruhu – vždyť rozházels’ je mezi námi na uzounkém tom země pruhu. Ze stodol trámů skulinami, v nichž pátral jsi vždy s milou bázní, se blýskat bude z velkých očí bojácných koček; když pak kročí potulná noha v šírá humna, kde nejvolněji v sladké prázdni se rozpoutala mysl dumná, 83 z bezstinných polí světlem bílým zář jeho smát se bude nevýzkumná a cinkot jeho zvukem milým až do dna duše, věř, ti zazní, až kochaje se v teplé lázni lahodných peřin, z nenadání uslyšíš zvonit na klekání. I skvoucí přelud první trýzně po sladkém štěstí dívčí přízně, jenž pohasl ti v stejný čas s červánkem dětství na líci, se vrátí tobě v duši zas, až uvidíš té školy rysy v stín kaštanů se halící, kde blouznílek jsi sedal kdysi a božskou hudbu myšlenkovou každým ti taktem, tónem novou, již láska sebe nevědomá, dětinsky vřelá, upřimná ve mladé duši kouzlit zná, jsi dechem, okem, sluchem, rtoma ve prsa vnímal znícená. Vrať, vrať se k nám v síň rodnou zpět! Byť vlny dějů světových až k nebesům se vzdýmaly a ječely a hřímaly, ve stanech našich doškových válečné hudby této vznět zní jenom jako ptačí let. – Vrať, vrať se k nám v síň rodnou zpět! 84 Nelze mi, nelze! Orel v mé hrudi – bůh ho tam svojí uhnízdil péčí – poškádlen tklivě lákavou řečí hýbe již křídly, ze sna se budí, do krve by mi ostrými spáry rozerval srdce, kdybych se vrátil v poklidný život, aby mě schvátil do svého prachu, dýmu a páry. Na mojí dráze stanice není, aby tam zchablé okřály údy: věčně se obraz s obrazem mění, líbezná tvářnost domácí půdy s vráskami cest a pěšinek polních, s úsměvem třpytných studánek v trávě, s pasáky, kteří skotačí kol nich, ztratí se také v chumelném davě nových a nových obrázků jiných. Dál musím letět! přízi snů líných o tom všem vábném, co jiné blaží, rozpjatá k letu křídla mi sráží, trhám ji s čela – volným chci býti! Vysoko slunce nad horou svítí – bože! den kvapí na bílém oři rychle, tak rychle – sotva se nadám, zatopí noc, co spatřiti žádám a je to země s pouštěmi, moři v celé své valné déli a šíři, kam moje touha nezkrotná míří – Všechny Tvé, bože, seznat chci tvory, dřív než mé slunce zapadne v hory! 85 Letíme výše zas! Prostora domků ouží se, stmívá se – zástupy hruší, jabloní, kaštanů, švestkových stromků mění se v drobounká křidélka muší a ta má kolébka, co se v nich tlačí, kmitá se v dálce mi jak hnízdo ptačí. Ještě tam kostelík od dětství známý jasněji prosvitá bělostí stěn, jest to však mávnutí šátečku jen, jímžto se rodiště loučí již s námi. Hleď, drahá: juž nám obzor uzamčeny dokořán skvostné brány otvírá! Jak šírý jest to lán, kam ponořený Tvůj zrak své zlaté sítě rozstírá, a loví všude poklad krásy cenný, v němž s rozkoší se snivou probírá. – Jak hřbety vln na moři zdivočilém k nám vzpínají se vrchy lysým týlem. A černé lesy se stožáry svými, jež vysoko ční vrškem vlajícím nad jiné stromy zahalené v dýmy, rybníky, luhy stisklé k vesnicím, hemživým loďstvem plují mezi nimi. A půda ta až k oněm hranicím, jež bledým kouřem zdají se nám spíše, to rodné řeči naší svatá říše! Zde bohům spásám ku hvězdnaté báni tajemných nebes z temen hrdých hor šlehalo svatých ohňů plápolání, 86 obrubu skvostnou vijíc na obzor a nikdo neozval se šírou plání, že jeho spánku jest to na úkor, že ohrožen jest v přirozeném právu, vždyť kde kdo byl, jen českou nosil hlavu! A těchto luhů z jarních, květných darův, z kohoutků, slziček a sedmikrás, se pletly věnce na vůz Otokarův, když do základů půdou pozatřás, jež hlodána od dravých mořských spárůvspárův, přec nedala jim lesk svůj na pospas a zpět se vracel na klín rodné země, v paprscích lávy bujné sloně témě. A tato země z pokladů svých skvoucích na první kalich zlatý dala skvost a svět do útrob ostrou žízní žhoucích ssál z něho volnost, lásku, bratrskost, co ona z něho ze svých synů mroucích jen sladké krve ssála nad hojnost; zem tato první kov na skvělé dala zbraně práv lidské duše jasné ku obraně. Zde zvolal člověk naši rodnou řečí: „Před dědičnými předků názory jen mrzák jako před modlami klečí a domnívá se v poutech pokory, že nemyšlením mánům jich se vděčí. Pro lidskou duši není závory, 87 až ku které smí myšlením svým stoupat, ni keře, z něhož nesmí trhat poupat. To není všechen pravdy zlatý písek, co z nesmírného moře myšlení svých knih a tradic skvostných do ložisek vynesli předci duchem vznešení!“ Na oheň slov těch, z českých vyšlý vísek, svět náhle patřil plný zděšení, když skvělou září let svůj světem slavil, však české střechy plamenem svým zdávil. A udusil ty nejkrásnější duše, jaké kdy ze tmy věčna zasvitly na lidském čele. – S nimi padl hluše zpět do snů národ sotva procitlý a slova Chelčických jen v chabé tuše malátná prsa jeho zachytly. Řeč Husova, snad že se příliš vznesla, nešťastným pádem v pohrdu až klesla. Jak drzou žebračku ji spurně hnali do mrazu ven od rodných veřejí, to oni, kteří, když jsme tvrdě spali, k nám tichými se kradli kročeji, od našich bratři – jak ta slova pálí! – nesouce v rukou klíč a v prsou naději, že vejít mohou k nám i pevným krokem, že uspali nás sami prudkým mokem. A pleli jako pelyňkové vzrosty, kde zvuky její v půdě utkvěly, 88 však když se mněly být již práce prosty, před očima jim nové pučely. Ba dodnes jsme jen nelibými hosty na dědičném svých otcův úděli, ač v hudbě mluvy naší na tom kraji ty cizí tóny smutně zanikají. Lid silný dost, by na skalnatých stráních po drobtech sbíral sousto chlebové a krev svou všechnu nechal vlahou na nich, by lehčej’ vnuk ved’ rádlo pluhové, má tíhu mdloby ve mozolných dlaních, když poroučí mu smělí pánové, by stavěl skvostné božským Vědám chrámy, do nichžto vstoupit smí jen oni sami. Lid dosud dřímě v bezvědomé mdlobě jen tu a tam kdos oči protírá a ten jen zpola ještě věří sobě, že pravdou vše, co vůkol obzírá, že nový život na tom našem hrobě se nesčetnými květy rozstírá a v brzku již se hlína jeho pustá na dobro ztratí v keřů loubí hustá. Zpět nemůže se naše slunko vrátit, dál musí, dál až na týn nebeský, když jedenkráte počalo již zlatit kraj zamlžený svými pablesky. Co platili jsme, budem zase platit! Nač čekat však, až na týn nebeský 89 to naše slunce dojde zvolna samo? Jsme plémě obrů: převalme je tamo! – Ke komu volám? Bůh mne jenom slyší a Ty, můj krásný, strážný anděli, – tak daleko je k lidem s těchto výší! a byť až k nim mé zvuky dospěly, čím jiným v otupělý sluch jim dýší než větrnými, mdlými ševely? Co vítr mluví, sotva se kdo stará! A čím jim zjev můj? Bezvýznamná pára! Dál, výše zas musím, touha mi nedá! Však úžej mě stiskni, družko má bledá! hleď, chvěji se, klesám, v hlavě lni víří, a v duši cos jako prázdno se šíří... Nové se hory zas na obzor valí, jakoby ze hlubin podzemních vstaly, ty, co jsme minuli, mlhou se kalí: zdá se, že zdvihl se prachový sloup, tam kde se propadly v podzemní hloub. Vlnivé povrchy obilních plání, mezí v nich ukrytých zelené nitky, zámeckých rozvalin chudobné zbytky, černavé záplavy lesnatých strání, alejí ovocných růžence tmavé, slaměné v klíně jich rozseté hlídky, kříže a kapličky zářivě smavé, vesnické kostely s baňatou věží jakoby o závod pod námi běží. 90 Tatry! Dech mi vázne. Slunce v bílém plamu svítí přitlumeně jako na sta svící. Neoct’ jsem se náhle na zápraží chrámu? Slyšíš také, drahá, zpěv ten trilkující? Čí se, objat divem, šumnou krví klamu? Jest to zpěvná hudba z lidských hrdel znící? Či ty skvostné hory a ty stráně květné zpívají si si samy? Bože co tu hlasů! jako mořských vlnek roje nespočetné a ty všechny zvučí svorně do souhlasu. Což těch písní křídlem snadno duše vzlétne až tam k nejzazšímu boží říše pasu! Není chrám to, není: jsou to boží muka a ta Slovač snivá při nich zbožně zpívá. Kdo jí k srdci sáhne, třese se mu ruka: každá vlna věků jako řeka divá, kameny jen nesla na ta žírná luka, blátem spláchla květy – a ten lid si zpívá! Štvali drsní honci krvavými biči jazyk Jánošíkův, kde se zamih’ právě, dosud v školách, chrámech pasti na něj líčí – ale nelapí ho páni jen tak hravě, v udýchaných prsou „chátry nevolničí“ uzamknul se věru pevném ve přístavě! Budeš žíti, budeš, krásná posestrice! Ještě po staletí, komu z českých dětí 91 bude dusno v kouři, který co den více zkaluje nám obzor, k Tobě pozaletí a Tvých snivých očí z čisté zřítelnice pohádek se bude hojně napájeti! Starobný Dunaj na svojím loži, na něž ho vůle spoutala boží, zvedá se, vzpíná, soptí a stená, jako kdo chorý po dlouhá léta nemůže smrtí sprostit se světa, kolkolem břehů obruba pěnná... Od časů, slávská ruka kdy prvá hledala tady na krb si drva, prvně kdy v pastvu vyhnala stáda semo na krví zmáčená lada, blouznivě věříc lákavým hlasům, že jde vstříc rajsky blaženým časům, pokud tu Slovač okem svým hlídá – od věků do věků bída a bída! Snad ho již zraky pohledem bolí a aby povstal, vztekem msty plaje, zničil ty pusty, lesy a háje, z nichžto si řežou na Slovač holí, k tomu jíž síly stařeček nemá – proto se vzpíná, soptí a stená! jako kdo chorý po dlouhá léta nemůže smrtí sprostit se světa – kolkolem břehů obruba pěnná..pěnná... Hle, z obláčných skalin sokolů četu jsme splašili kvapem šumného letu, 92 jich šedivá křidla kolem nás fičí – ni ve vzdušných sídlech nemají klidu! Z hnízd na horách, které z mlhy se týčí, je vyhnaly tlupy branného lidu a samy se v jejich doupatech kryjí. Hoj, Balkán nám připlul na obzor právě jak válečný koráb v celé své slávě... Zde sokoli lidští křídloma bijí! Kam oko hledne – skály, skály jak černé mraky s hrůzou v klínu. Což mrazí tělo Moslemínu, když tuší jejich zjevy v dáli! Od pěti set let, vždy kdy plály v nich z jícnů pušek duhojasy, na pěkné nebylo to časy, vždy přišla bouře se vším děsem a v té jen sokol chví se plesem! Zde každé srdce, co jich tady, za právo víry, krbu, řeči, ty jediné své za poklady, dá každým mžikem život mladý i byť byl šťastný, v nebezpečí. Ba sotva zde as prsa bijí a sotva která v zemí hnijí, jež pro ně, byť jen krátce žila, kus svého štěstí neztratila. Na této půdě, udupané až na mlat oři válečnými, 93 květ lidské vůle v nevídané životní kráse dosud plane. Po světě vůbec s vděky svými jen z herbářů, jež dějinami kdys nazvali, jest trochu známý: dětem se dává z jejich stránek na podívanou do čítanek. Balkánské homole pojednou kreslí ostrými obrysy podoby svoje v svítivém vzduchu – hle, nad ně se vznesly kouzelných červánků křídlaté roje, jakoby všechna krev, co jí kdy pily pukliny skalní a rýhy té země, vytryskla roznětem sopečné síly vysoko v mlhavé oblohy témě. Bože! to na horách jeví se již komoni s ohnivou srstí a hřivou, které si v černého kočáru tíž zapřahá zamlklá královna noci. V brzku již stemnělou pozemskou nivou zrakem se probírat nebudem moci. Vzduchové naší lodičky stín noří se v moře houpavý klín, který je plný růžného zlata, jako když prudkým úpalem vedra prerie travná v požár je zňata. Mohutné vlny shýbají bedra pod jeho tíží, mlhy se plíží nade tou skvěle ohnivou plání 94 lehounkou chmurou modrého kouře. Vlastního hlasu uslyšet brání hlučivá, ječivá vzkyplých vln bouře. Letíme, letíme – moře se ztrácí, ve propasť obzoru střemhlav se kácí... Na nebi hvězda první juž zkvetla, jako na pustém po zimě luhu první dech jara – chudobka světlá! Východ se stmívá. Blýštivou stuhu okolo skrání západních hor nechalo slunce ještě na chvíli. Půda se zvolna pod námi chýlí v rozsáhlé pláně, tu a tam bor černá se jako hluboká jáma, dále však jenom step je již samá. – Vlky je slyšet. Řevy jich lkavé Rusii zvoní tesklivé „Ave“. Hle, přece zem, kde réva slávské řeči smí po své vůli svěží stonky pnout po svatých oltářích a nezlořečí smělosti její božích kůrů soud, po chrámech božských Mus, v nichž co den větší se vlní zbožných ctitelů jich proud, po plotech vesnických, po hradbách měst a všude volně pěstována jest. Hle, přece zem, kde mohla vypučeti ve těžkozrných, sladkých hroznů plod, 95 jejichžto šťavou možno napájeti i vybíravých labužníků rod, vždyť všetečné je nezhryzaly děti, ni kozích zubů neřádil v nich hlod, dřív nežli sluncem plně uzrály a dnešní skvělou jiskrou zaplály. Opona noci rychle již padá na svahy vršin, na stepní lada. Potoky, meze, cesty a valy, všechno to v jeden obraz se skládá s velikým rámcem končícím v dáli nebeskou klenbou. – Rozhled se kalí... Zem zamknula již svoje poklady na neprostupné, přísné západy a my jsme sotva tisícmu z nich uzříti mohli na potulkách svých a těchto záři v tajný přístěnek přenesli kradmo: do svých myšlenek. Chtěl probádat jsem okem zvědavým celičký vesmír až k těm šedavým, drobounkým hvězdám, které svitají na nedozírném nebes pokraji, ples, žal a touhy všechněch národů na šírém celé země obvodu chtěl procítit jsem srdcem, duchem svým a nyní náhle smutným okem zřím: že jest to chudý úděl životní, co uštědří nám věnem lakotní soudové boží – sotva postačí 96 na přehlédnutí toho bodláčí, co pěšinky a cesty povláčí, po kterých k cíli svojich nadějí pokrevní bratří zvolna kráčejí. – Ta noc jest ještě má. Nuž nežli vstane to příští jitro všem nám tajemné, kdy bublinou zas duše naše skane zpět v moře věčna, z něhož v pozemné vystříkla břehy, vzmachem duše křídel chci zaletět v to ticho hvězdných sídel a rozjímati o tom, co jsem viděl. V těch výšinách, kde tělo tíži ztrácí a „Já jsem život“ volá lidský duch, kde neslyšeti šumot lidských prací, kde zem se zdá jen jako černý pruh, kde bouře, vášně přestávají zníti, i chvály, hany zmlká vlnobití, chci, co jsem cítil, veršem vyjeviti. Ať ta či ona škola zve mě žákem, jenž z jejích not se zpívat naučil a věnčí čelo moje planým mákem, ať ten či onen soudce poručil: „Hle, sem se skloňte, zpěvní myslitelé, sny tvůrčí jistě okouzlí vás skvělé!“ já nedbám na ty hrdé kazatele. Co prsa kdy mi mocně rozehřálo ať zármutkem, ať štěstím, nadšením, 97 o tom chci zpívat, byť kolem mne vlálo i na tisíce rukou s kamením... Já sám jen vím, proč slzel jsem kdy v taji, proč jásal jsem kdy v teplém srdce máji, já sám jen vím, jak zpěvy mé znít mají. Nuž, tam k těm hvězdám poleť, drahá, se mnou! já cítím to, že volá mě sám Bůh – – Nebude dlouho dráha naše temnou! A jestli časem bratrský Tvůj druh pod tíží myšlenek se zemdlen schýlí, než zase okřeje, vem pro tu chvíli je na svých útlých ramen ovál bílý! 98
Přátelům.
Jen chvilkami to hrudí mojí zmítá a vře to v žilách, v očích hřeje, jako když zem se tajně chvěje, kde pod korou je žhavá láva skrytá a pak se opět prsa stiší: dál volně dýší. V těch chvílích vše, co duší jsem kdy zažil, co od dětinství tajím v sobě tak nedostupně jako v hrobě, co marně ret kdy vyslovit se snažil, chce propuknouti zpěvy plamennými – ty v duši zní mi. Čas přijde v brzku, prorocky to cítím, kdy z uzavřené, horké hrudi se jako lvice síla vzbudí a duše třást se bude hromobitím a já svých zpěvů velkou pod mohylou uložím klidně hlavu zasmušilou! [99] OBSAH.
I. První lásce.Str. Dětská láska9 V zákulisí29 Po letech hněvu35 O dušičkách37 Postscriptum40
II. Nezapomenutelné. Na vodách43 Tatránská idylka49 Mně bude teskno54 List57 V žárlivosti62 V bouři64 Odpověď na list66
III. Pod různou adresou. Fare well!71 Dřímající75 Neznámé78 Přátelům99
E: lk; 2002 [100]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Reinwart, Antonín; Vilímek, Josef Richard
(Nakladatel A. Reinwart knihkupec; Knihtiskárna Jos. R. Vilímka v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 100

Věnování: (Svým přátelům spisovatel.)

Autor motta: Čech, Svatopluk
(Svatopluk Čech.)

Motto: Čech, Svatopluk
(Svatopluk Čech.)