Dřímající.
Hle, je tak bledá! Oko jasné dříve
teď kalí se Jí náhle jemnou mhou
a na jednom tkví místě zádumčivé. –
Zda tuší jen na blízku duši mou?
O jistě neví, že teď hledím na Ni
a bavím se, jak v mdloby návalu
Ji zastih’ anděl spánku, k bledé skráni
jak plíží se Jí zvolna, pomalu.
Přivírá víčka; hebkou jejich běh
přec zdá se stále, jak by prosvital
těch skrytých očí oheň čaroskvělý
a plachou jiskrou po nich se kmital..kmital...
Hle, k mladým ňadrum jak Jí hlava klesá
vždy níž a níž – tak útlá fiala
[75]
se zvolna sklání, když ji v klínu lesa
přepadne vichr – aj, teď povstala!
A trhla sebou, vymrštila řasy,
dvé sluncí svitlo jako blesk a blesk,
snad zrak bych klopil před těmito jasy,
však mlha východu jich mírní lesk.
Jak chce se tvářit silnou, vážnou, chladnou!
– že nejsem v této chvíli malířem! –
a sny, jež obletují tvář Jí vnadnou,
odhání pryč řas pružným vějířem. –
O marně snu se jako lásce bráníš,
Ty vzdorné dítě s duší nevinnou,
než pomyslit si můžeš, mdle juž skláníš
Svou nezkušenou hlavu dětinnou!
Co ostych platen? Skloň se, hlavo mladá!
ať spánku čaroděj tak jako všem
budoucí štěstí z karet svých Ti hádá –
naslouchat budeš ráda slovům těm!
A pokud můžeš, věř těm kartám jeho,
že pravdu ví, že božskou pravdu dí
a dej Ti bůh, ať ze snu rozkošného
ni den ni člověk Tebe nevzbudí!
Zas svírá víčka. Hebkou jejich bělí
přec zdá se stále, jak by prosvital
těch skrytých očí oheň čaroskvělý
a plachou jiskrou po nich se kmital.
76
A ku ňadrům Jí zase hlava klesá
vždy níž a níž – v tom křísí se vždy zas
v mdlých rozpacích a opěť snivě klesá. –
Komu to dítě v náruč padne as?
77