O dušičkách.
Svou Milou vidím. – Do hřbitovních vrátek
bojáčně vešla, kolem hlavy šátek
Jí vítr vzdouvá, mrazí teplá ouška,
kožíšku cípy nadzvihuje směle,
dnes víc se hloubí vráska v bílém čele
a pod očima namodralá proužka.
Tak jako ve snách prošla v brázdách rovů,
kde jednou byla, octne se tam znovu
a neví o tom. – Uschlé věnce chrastí,
barevné lampy zatklé v hroby panské
jak mušky míhají se svatojanské.
Jde vratkým krokem jakby nad propasti.
Nač pomyslí, za vším se slza hrne
a pod víčkami jako v bázni trne,
že vidí svět a že již nelze zpátky.
Tu mladá sestra, vedle bratr dřímá
[37]
a ještě jiný hrob se mezi nima
zdá tísniti, v něm obličej tak sladký!
Té nejdražší! „Ach, sestřičko má bledá,
kdo tvůj hrob dneska smutným okem hledá?
Kdo zastaví se nad ním? Žádný! Žádný!
A jestli tráva rov tvůj pustý, hlinný
přec zkrášlila – kdo krášlil by jej jiný? –
zda ušetří jí někdo? Žádný, žádný!“
Pak vzpomněla si na mne moje Milá
a byla ještě více zasmušilá –
tak dlouho nedám o sobě ni řádky!
Ni slůvka nemám pro tu duši lačnou!
A slzy zdržované valem začnou
tkát perly v závoj šeré jinovatky..jinovatky...
Plač, dítě, plač – o mrtvého máš více,
ač nemáš o tom zdání – nesuš líce!
To Tvojí nebylo ni mojí vinou,
že láska k Tobě v prsou uhasla mi,
za city svoje nemůžeme sami
a nemůžeme za to, jestli hynou.
Já k životu jí také nevyvolal,
vyšlehla kouzlem a já neodolal,
bych ohřál na ní duši svoji mraznou.
To, co jsem mluvil, Tvými rety zmámen,
věř, nebylo jen lichotníka klamem
a „Mám tě rád“ jen úskočností prázdnou.
38
Že netěším se více vzpomínkami
na schůzky ty, jež trávili jsme sami
a stavěli si šeptajícím slovem
teplounké hnízdo v budoucnosti krasší,
v němž místa bude pro tu lásku naši,
jež věčně bude jásat nám pod krovem;
že nepídím se touhou po tom taji,
čím myšlenky Tvé, čím si sny Tvé hrají,
že duši mám tak chladně nehostinnou
pro úsměv Tvůj, pro tóny Tvojí řeči,
pro tlak Tvých ňader, něžnou lásky péči,
to není Tvoji ani mojí vinou.
Je mrtva láska má. – „Proč?“ vyčítavé
ni smutné rozpaky ve hloubi tmavé
kalného oka ni Tvá prosba němá
jí neoživí víc. – Mně též to líto,
že pro Tebe jen chladné sloky tyto
a jiné vzpomínky má duše nemá – –
Až čísti budeš tuto závěť chudou
a oči Tvoje plné slzí budou,
ne, neodsuzuj mě: já byl vždy přímý!
A chceš-li splnit poslední to přání
zemřelé lásky: nevzpomínej na ni
a nepřej té si, co mám v duši, zimy!
39