Odpověď na list.
Ve světě radost tak malá,
kdyby byla jen co mák,
přec zezobá ji žalu ptákpták,
a kdyby byla sebe větší,
přec otráví ji ruka něčí...
J. V. Sládek.
Mne přešel mráz, když řádky Tvé jsem četl:
tak byly sporé, hledané a chladné!
Svit tuchy nejasné, jenž dřív mě hnětl,
teď v prsou v žhavý oheň pravdy zkvetl,
že v mysli Své, jen Tobě nezáhadné,
již nemáš pro mne místečko víc žádné!
Hle propasť, která srdečnosti brání
vždy mezi lidmi cizími si tváří
a cizími si duší, z nenadání
i mezi nás se hloubkou spádnou sklání..sklání...
A já přec doufal, že nám vlídnou září
přátelská láska osvítí i stáři!
[66]
To nechci věřit, že snad unavena
mou věrnou sdílností – neb sotva jaká
z myšlenek mých jest Tobě zatajena –
po změně toužíš jako každá žena,
že zvědavosť Tě k jiné duši láká:
nevěřím, že jak všechny též jsi taká.
Leč věřím: onen had, jenž se nám vplížil
v ráj čisté lásky, jakou rozčilený
k Tvé drahé duši vždycky jsem se blížil,
had pomluvy, jenž v očích Tvých mě snížil,
že rozloučil nás..nás... Na snů poklad cenný,
jejž urvali mi, myslím oloupený. –
Jak jiný pohled byl v Tvé listy drahé
tenkráte vždy! jak by se otevřela
krajinka jarní v úsměvnosti blahé
přede mnou: květy vonné, rosou vlahé
tam hemžily se, záře slunce vřelá
v lahodné teplo všechno potápěla.
A čtu-li tento list? To jak by v prázdné
podzimní pole tesklivý zrak letl:
tu a tam chudé kvítko v půdě vázne
a to jest ještě bezvonné a mrazné.
Květ podobný mi v choré hrudi zkvetl:
mne přešel mráz, když řádky Tvé jsem četl. –
Vyčítat nechci aniž s pyšným bolem,
jenž obléká se v černé, skvostné šaty
pochmurných veršů, samolibě kolem
se ohlédaje, slzavým tím dolem
67
chci kráčeti..kráčeti... Jen s pohrdou zřím na ty,
kdo žebrácky se věsí lidem v paty
a o almužnu soucitu tak prosí
žalostným okem. – Nežádám si Tvého
a nechci ani, by mě jiný kdosi
snad politoval. – Ten kdo víru nosí,
že všechno jest jen z vůle Všemocného,
nepůjde k lidem, obviní však Jeho.
Ty za to nemůžeš, že’s zapomněla –
proč lidská duše vůbec zapomíná? –
A jestli někdy tkne se Tvého čela
výčitka mrazná, že’s mou zkrvácela
hruď bezděky, jen stiš se, bezevinná:
Ty’s jenom nástroj v rukou Hospodina.
A neboj se, že často vyruší Tě
vzpomínka na můj život ze sna štěstí –
a budeš šťastna, věř mi, vždy jsi, dítě
dne první lásky teprv na úsvitě
a jitřenka Ti pěkné doby věstí –
myrtový věnec klidně budeš plésti!
Bůh zapomnění dá i těm, kdo jedou
ku svému štěstí lidské přes mrtvoly. –
A proto zjasni tvář, snad nyní bledou,
že sloky mé tak podivně si vedou;
za týden již má báseň ani z poli
tak jako nyní Tebe nezabolí...
68