V žárlivosti.
Umdlívám, padám, steskem je mi k smrti
a marně hledám v klidné rozvaze
osvěžných léků, abych na dráze
svých mladých plánů, než mě mdloba zdrtí,
byl o krok zase dál – ach! jak to málo,
co cesty ušlé mám již za sebou!
Cíl toužený a sněný se svou velebou
v nesmírné ještě dáli ukázalo
mně oko střízlivé – já naň se dívám
již nyní ochable a odpočívám!
Já zapomněl, když stoup’ jsem smělou nohou
k prvnímu kroku, že mi v cestu též
zlovolní vstoupit zákeřníci mohou
a máš je všude, kudykoli jdeš,
ba útulku jim dáváš v prsou schráni
a hřeješ tyto zmije krví svou,
[62]
až zotročí tě sobě, tvoji páni,
že celá jsi jim jenom krutou hrou. –
Jsou to tvé city – strašný úděl lidský!
S ně silným dost jen člověk gigantický!
Jak nevrlí jsou, rozmařilí, hraví,
jak urážlivi hrdí páni ti!
I stéblo jen kdo do cesty jim staví,
hned mstivou zbraní znají raniti
a není dýky, která ostřej’ bodá,
nad jejich zbraní sotva znalý hrot...
Kdo raněnému léku v ránu podá,
když sám on stěží, kam se osten vbod’,
rozeznat může, to jen jistě věda,
že bolesť mu ni stát ni ležet nedá?!...
63