V žárlivosti.

Antonín Šnajdauf

V žárlivosti.
Umdlívám, padám, steskem je mi k smrti a marně hledám v klidné rozvaze osvěžných léků, abych na dráze svých mladých plánů, než mě mdloba zdrtí, byl o krok zase dál – ach! jak to málo, co cesty ušlé mám již za sebou! Cíl toužený a sněný se svou velebou v nesmírné ještě dáli ukázalo mně oko střízlivé – já naň se dívám již nyní ochable a odpočívám! Já zapomněl, když stoup’ jsem smělou nohou k prvnímu kroku, že mi v cestu též zlovolní vstoupit zákeřníci mohou a máš je všude, kudykoli jdeš, ba útulku jim dáváš v prsou schráni a hřeješ tyto zmije krví svou, [62] až zotročí tě sobě, tvoji páni, že celá jsi jim jenom krutou hrou. – Jsou to tvé city – strašný úděl lidský! S ně silným dost jen člověk gigantický! Jak nevrlí jsou, rozmařilí, hraví, jak urážlivi hrdí páni ti! I stéblo jen kdo do cesty jim staví, hned mstivou zbraní znají raniti a není dýky, která ostřej’ bodá, nad jejich zbraní sotva znalý hrot... Kdo raněnému léku v ránu podá, když sám on stěží, kam se osten vbod’, rozeznat může, to jen jistě věda, že bolesť mu ni stát ni ležet nedá?!... 63