Fare well!
Vím to již, vím – ó smutné vědomí! –
že nechce osud, parnou cestou žití
bych mdlý už poutník, uondaný chůzí
směl ve chladivých stínech pod stromy
milostné lásky horké čelo krýti –
co bez zásluhy nacházejí druzi –
bych ve své zpráhlé vlhké rety hroužil,
snad proto jen, že tak jsem po nich toužil!
Vím to již, vím, že lásky náruč čistá
lahodné teplo pro mne neuchystá,
z těch nesčíslných žen že není jedné,
jež hlavu moji s touhou ku své zvednezvedne.
Jen práce, práce! nikdy oddechnutí!
svou chladnou náruč k úkoji mi nutí.
Proč přece toužím? Sklamán tolikrát,
Proč v nové sklamání se vrhám rád?
[71]
Proč ona touha plachým ptákem letla,
by ve Tvém srdci hnízdo sobě hnětla?
Když svrhla jsi je ruky dotknutím,
proč musím tušit, svojim perutím
že jinde za čas vyhledá zas sídlo?
Proč nesmím doufat, srdce to, jež stydlo,
když rozehřála’s v žár zas polední,
že’s byla poslední?
Dík za to málo, co mi bez Tvé vůle
Tvá bytosť dala tepla v myšlenky:
dík za ty sny, – ač rozplynulé –
o štěstí vzešlém z rukou milenky,
o svorných duších, v kterých zvuky stejné
vždy rozezvučí struny chvějné
od jedné k druhé napjaté,
dík za ty sny, ty víly čarodějné,
jež hrály se mnou, na vděk bohaté,
ten krátký čas, co obraz krásy Tvojí
tkvěl nedůtklivě čistý v duši mojí...
I tato láska – či snad nesmím zváti
tím svatým jménem krátké blouznění? –
již známým nápěvem se počnouc bráti
uhasla náhle v známém doznění...
Jen slova trochu jiná, ostatek
jsem tušit mohl, jest-li nazpátek
vzpomínka létla za družkami před ní.
Ba věru pro mne historka ta všední.
Směl ruku jsem Ti tisknout, v ouško šeptat
o měkkém její, teplém hedvábu,
72
směl bádati jsem v očí půvabu
tak dlouze, dlouze – aniž ret Tvůj reptat
jsem zaslechl kdy cudnou výčitkou,
směl vášnivě Tě v tance závrati
ku prsoum, k šíji, k skráním svírati,
hruď Tvoji tuše blahem zmírati...
Leč když jsem skleslým kolenem
před Tebou chvěl se, tázal v roztoužení,
co zdá se mi, zda přeludem snad není:
zda naše duše v letu sdruženém
dál ku štěstí by mohla spěti,
tu odvrátila’s skrání
v bezcitném, němém pohrdání. –
Při vyznání mém kmitly se Ti
šotkové smíchu kol rtů nezbední
ne první a ne poslední...
Ten drsný podzim jako mor
nám přilít’ v luhy, nivy, bol.
V mém srdci řádil větrem divokýmdivokým,
co krásného jsem tajem hlubokým
v snech svojich skrýval, v touhách, myšlenkách,
v ráz strhal mi a odnes’, dusný prach
mi navál v prsou uzavřenou schránu.
Tak jako každý rok, co jarem, letem
jsem pěstil v duši vzácným, vonným květem,
tu všechnu krásu podzimem zřím sklánu!
Chce tomu osud: podzimem
nehnízdí láska v srdci mém,
73
vždy podjesenních větrů ostrý bič
ji žene pryč. –
To sudba moje – nač
tesklivý pláč?!
Jak tomu uvyk’ jsem, my bez bolu
dnes loučíme se navždy pospolu.
To dlouho nebude, jen málo dní,
co trnout bude bolest v živé ráně,
co bytost Tvá mi dusnou pochodní
dech bude krátit, dýmem plnit skráně,
co tísnit bude duši těžké snění,
čas lékařem se k bolesti mé schýlí
tak jako vždycky s plodnou, rychlou pílípílí.
To nedlouho jen, krvavé co rdění
červánků chví se ve vod zrcadle,
když slunce zapadlé!
Nuž tedy s Bohem! – Bez bolu
dnes loučíme se navždy pospolu...
74