V zákulisí.
Verunka byla k zulíbání v kroji
vesnické dívky – pestré macošky,
jak venkovanky tradice nám strojí.
Co na se vzala, všechno slušelo jí!
Malebnou přeskou stisklé punčošky
jí přiléhaly těsně na nožky,
jak bílá kůra k štíhlým kmenům břízy,
jež mezi listím halícím ji mizí.
Ba možno dál mi porovnání přísti.
Od útlých boků žlutá sukynka
jak světlý oblak zlaceného listí,
jež, podzimkový vítr když v ně svistí,
se nepokojem chvěje zlehýnka,
pod stajená až splýval kolínka.
Na hebké látce kmitalo se cosi
jak vlhký odlesk třpytné, mladé rosy.
[29]
Střevíčky černé, v pestrých květů zdobě
ve mřížované, těsné vězení
lapily útlé zajatkyně sobě,
jež němy strádají v tom živém hrobě.
Živůtek bílý v drobném vlnění
utájel časem jasné souznění
penízků bledých, které rozmařile
houpala stužka kolem šíje bílé.
Při obou dlaních vinuly se pásem
korálky třpytne v hustých růžencích,
jež chvějíce se zachřestily časem.
Barevná stužka protklá byla vlasem
sebraným v zadu v drobných pletencích.
Rukávce houpaly se při plecích
nad nahým loktem perleťové pleti
jak velké, těžké kalinové květy.
Konečně bílý fěrtoch propletený
při krajích řídkým, černým mřížením
a rysy kontury jsou zhotoveny! –
A nyní sám, můj posluchači ctěný,
si maluj obraz snivým tušením –
já nedostihnu slovním líčením
té něhy barev, jimiž dosud v léče
opojných kouzel vábí vyprávěče.
Když sklonem hlavy – myslím, že to dneska –
na masku svoji dolů patřila
až k punčošce, kde zablýsknula přeska
a se smíchem se ptala: „Nejsem hezká?“ –
30
tu přiskočil jsem, aniž tušila
a vřelou pečeť v ústa spanilá
jsem přitisknul na pravdivá ta slova
a přál si jen, by tázala se znova.
Ať hopkovala v zmatené té vřavě
za kulisami, hudba k začátku
když zahřímala ouverturu v slávě,
jakoby v tanci, točíc kolísavě
v rej tílko půvabné na podpatku,
ať zamyšlena teskném ve zmatku
stanula náhle, v prázdno patříc snivě –
já při všem trnul, nadšeně se divě.
Když na prknech pak stála rozpačitě
a chvěla se, až zdvihnou oponu
a s bázní ke mně přiskočíc vždy hbitě,
otázky kladla mi tak roztržitě
po tom či onom svého výkonu,
já šílil štěstím! – Když pak ve shonu,
co zbylo na prknech, se rozprášilo
cinkotem jasným – nevím, jak mi bylo!
Jen dojem štěstí zbyl mi neurčitý
z onoho snu, jenž paměť oslnil
jak meteoru přelet duhovitý
pestrými, kvapem mizivými svity –
Hlas Verunky když ticho rozvlnil,
sál jakoby se mraky naplnil,
jež němým letem nad hlavami pluly,
až v hlučnou bouři rukou propuknuly.
31
Pak vím, že ruku v ruce, rozčilení
jsme klaněli se spolu publiku
a horké dlaně tisknouce si v snění
na sebe zřeli mlčky, opojeni...
Když tanec vířil hudby za ryku,
vím, že jsem v táhlém touhy povzlyku
stál při ní dlouho, věru nenasytný
zřít v očí jejích půvab nevyzpytný.
„Proč mlčíte?“ mně řekla v nepokoji.
– „Snad proto jen, že příliš mám Vás rád
a že jsem šťasten!“ – Vzpjala hlavu svoji
a bádavě mi v oči zřela. Co ji
zvědavě táhlo k nim, já tušil snad,
ač nevěřil jsem: její klid mě mát’.
Pak o tanec jsem prosil. Šli jsme. Ale
my stavili se v cestě nenadále.
To bylo v zákulisí. Že jsme sami,
já viděl kolem – Sami! Lehký mráz
předtuchy štěstí zachvěl, myslím, námi.
Já vzal ji za ruku, již nechala mi
a druhou rukou zvolna – dech mi váz’ –
jsem měkce objal útlý její pás.
Pak jako nevědomky, plachým letem
jsem dotekl se jejích úst svým retem.
A ona mlčela. Zpit touhy vínem
jsem druhou ruku z její vybavil
a tam, kde důlek brady šeří stínem,
jsem upoutal ji v měkém poutě jiném
32
a dlouhým políbením unavil
rty svoje sladce. – Dobrá víla vil
se ani tímto nevzrušila z ticha,
já cítil jen, jak přerývaně dýchá. –
Dech její odrážel se tlakem mírným
na prsou mých, já chvěl se, třás’,
v sluch šumělo to jako větrem vírným –
vždyť obzor štěstí byl tak nedozírným!
Jest lásky pravda to, jež víže nás?
Já k rtům se sklonil, přesvědčil se zas
a znovu ssál pak přesvědčení jasné
o sladké pravdě, srdce vždycky žasne.
A ona mlčela. Já netázal se více:
zda má mě ráda? Jaká pochyba,
když objímat smím, líbat rty a líce,
když čelo líbat smím a zřítelnice?
Kdo líbat dovolí, snad nelíbá?
Ó miluje mne, žádná pochyba!
Co více žádat, po čem více bažit,
když pravdou tou smím zpráhlá ústa vlažit?!
Pak zvolna ovinul jsem šíji bílou
a krásnou hlavu k svému rameni
položil – tvář tu hladkou, teplou, milou
hned hladě dlaní chvějnou, neužilou,
hned žíznivé rty hřeje v zmámení
na úzkých rtíků bledém plameni.
A ona, slabá rozmarů mých hříčka?
Zemdlená štěstím uzamknula víčka!
33
Jen chvílemi vždy oblak odestřela,
jenž modrou klenbu očí zaclonil
a dlouhým hledem na mně poutkvěla,
pak s důvěrou zas klesla víčka skvělá
a řasy stín se jinam uklonil,
z úst táhlý vzdech se zvolna vyronil,
ten vzdech, jenž dlouho čekal v bázně chvění,
co duši zdá se, klamný sen že není...
34