Tatránská idylka.
(K obrázku J. Klíra.)
Hle, trochu vína – jen tak pro zahřátí –
Ti zasíláme k svátečnímu hodu!
Dost možná však, že cestou sílu ztratí
a promění se ve mdlou, sladkou vodu.
Po celých Čechách – nelze nám to tajit –
sladkého hroznu nemohli jsme najít,
co rodí půda ta – krom jetele –
jest všechno hořké, trpké, kyselé;
jen beránkům a jiným rohatým
kraj náš se zdá být dosti bohatým
na sladkou šťávu: šťastné idylly
z hor českých se již dávno ztratily.
Do Tater až, kde ještě lid si zpívá
nad skvostným svojím rájem skalnatým,
zalétla tedy perem křídlatým
malíře ruka, sladkých hroznů chtivá
a přinesla tu kořisť, která visí
[49]
na první stránce podobiznou svojí,
a ruka má z ní veršovnými lisy
po kapkách šťávu vytlačit se strojí...
– – – – – – – – – –
Šel chudý drotar smutně v šírý svět.
Ničeho neměl, jen za huňkou květ,
jejž utrhl si z oné zahrádky,
kol které vždy tak luzné pohádky
ho přepadly, že mladé, bujné čelo
se v objetí jich rozskočiti chtělo.
Když na poslední vršině již stál
a před očima odemkla se dál
nového kraje a on pohléd’ zpět
na ten svůj rodný, podtatránský svět,
tíž na prsa a tíž mu na nohy
pojednou padla – dle nemoh’ ubohý...
„Kdyby to věděla Zořička smavá,
že jsem si přivlastnil jejího práva
a že jsem nejlepší pomněnky kradem
utrh’ si na jejím záhoně mladém –
co by as řekla?
Kdyby to věděla Zořička sladká,
že mi za celý svět jejich jest chatka,
ta její očka a ty její vlasy
že jsou mi za všecky pozemské krásy –
co by as řekla?
Kdyby to věděla Zorička zlatá,
že můj krok proto jen v cizinu chvátá,
50
abych si nastřádal malounké věno
a směl ji volati: Zořičko! ženo! –
Jak by se lekla?“
Pak vzmužil se zas, přestoup’ rodný práh
a chodil božím světem jako v snách –
Co daleký byl rodné vesnice,
dny nepočítal ani měsíce
a nepočítal bláto, déšť a vánice,
kolikrát kdy ho cestou přepadly;
jen červánky když večer vychladly,
počítal co den pilně na lůžku,
v němž skládala se huňka v podušku,
groš za grošíkem v sáčku chatrném
jak růžencové zrno za zrnem:
vždyť každé zrnko, co mu přibylo,
o jednu míli štěstí sblížilo!..
Tak bloudil světem bůh ví kolik let,
až sáček se mu v tučný měchýř zveď’,
že se až silná huňka bezmála
pod jeho tíží zvolna trhala..trhala...
Což letěl domů! Jenom chvilkami
byl náhle schvácen jako mdlobami
a v očích hřálo cosi jako pláč –
„Což ved’-li ji už jiný na sobáš? –
Ej uvidíme!“ – A zas dal se v let,
až spatřil ten svůj podtatránský svět..svět...
„Kdyby to věděla Zořička sladká,
že mi za celý svět jejich jest chatka,
51
ta její očka a ty její vlasy
že jsou mi za všecky pozemské krásy –
co by as řekla?
Kdyby to věděla, Zořička zlatá,
že můj krok proto jen k domovu chvátá,
abych jí nabídl bohaté věno
a směl ji volati: Zořičko! ženo!
Jak by se lekla?“
V tom zašustila tráva. Drotar v mžik
za sebe hléd’ a v oči blesk mu vnik’,
jak by to slunce, právě zapadlé,
zas před oči mu vstouplo omladlé. –
Toť Zořička: tak světlá, spanilá!
Leknutím všechny květy pustila,
co v klíně měla jich a plachý pták
letěla skrýt se – ale kam? a jak?
Však vrátila se zas. Kdo odolá,
když láska tklivým hlasem zavolá
nás po jméně? A bledá Zořička
před drotarem se chvěla celičká!
On také zmaten zraky upíná
do prázdna kams. – Pak pomoh’ do klína
jí sbírat květy – práce zdlouhavá:
jíž za první květ, který podává,
chce z její retů květných pokladů
si za něj trhat sladkou náhradu. –
A vlašťovka když jedna přiletí,
má celé mračno jiných v zápětí,
52
za ním pak jaro v zlatém kočáru..kočáru...
Přijelo jaro také drotaru,
a z jeho květů vonné záplavy
Zořička pletla myrtu do hlavy...
Nuž podali jsme k svátečnímu hodu
Ti hřivé víno či jen sladkou vodu? –
53