Dětská láska.

Dětská láska.
Chvěji se bázní, překročiti maje nehodným slovem čistý onen práh, kde v sanctissimu snů mých ukryta je vzpomínka svatá v nedůtklivé taje, k níž blížily se vždy jen po špičkách sny mlčelivé – pověrčivý strach, že znesvětím tu božskost sanctissima, mou duši jímá. Já bál se dýchat, krev mi v skráně bila, lahodná tíseň sevřela mi hruď, když vzpomínka ta, holubička bílá, do duše klesla – by se neplašila! Čím byla mi v tom žití – bůh to suď! a tím mi věčně, holubičko, buď! Bojím se, že ji šumot řeči naší mně z duše zplaší! [9] To v pokladě mém klenot nejryzejší, po věky stejný – tentýž jas a třpyt rozlévá nyní v upomínek skrejši jak tenkráte, když doby za někdejší ve lůně pravdy, skutečnosti skryt mě nenadále slnil jeho svit: Kdyby mi z žití upomínka tato jediná zbyla, „život stál by za to“. *** Kdo chceš, vstup ke mně, pluji drsnou lodí nesvižných veršů v čarokrásnou zem, kde každý z těch, kdo po ní měkce chodí, jest – ne-li tělem – duší andělem: nuž, kdo chceš! Hle již jsem zamáv’ vesly, v ráj dětství pluji – zem mi uniká... – – – – – – – – – Když pod plachetkou k dveřím chrámu nesli v peřince ke křtu mého Vašíka, pobouřil řevem plačtivého křiku kde jaké okno klidných chalupníků. „Mít budou,“ řekla bába, „kazatele!“ – Pod metlou otce, rukou matčinou rozkvítal zvolna, až pak mohl směle na starou sednout lávku rodinnou a kopat psa, jenž pod ní dřímal leže. Od doby té se kvapem bohatá rozvila činnosť jeho: do přípřeže k vozíku spřáhnul plachá koťata 10 a káravými švihy na srsť mléčnou na práci uvykal je užitečnou. Oloupil často rytířského druha dam dvorních, slepic vnadně stydlivých, o pyšný chvost, jenž skvostně jako duha se klenul jemu v barvách třpytivých nad nehybnými křídly, okázale jak vydobytý skalp jej věše si na štít své čapky, zpod níž načernalé na světlo ven se draly pačesy a škodolibě smál se, pozoruje, jak kohout smutně na zad pokukuje. Husáka dráždil prutem tetelivým a radost měl, když s hadím sykotem narovnal křivou šíj’ a vztekem divým hnal proti němu; svižným třepotem rudého šátku lehtal zlomyslně krocanů prudkých popudlivou krev a bojovný žár, v očích bleskem slně, mu zahřál údy, v jedné korouhev a v druhé ruce zbraň, když v smělém boji stál proti davu v pestrém stejnokroji. Ospalé kachny, jako těžké váhy ze strany ku straně se klonící malátným spádem nohou, z klidné dráhy rád napřaženou plašil metlicí v spěch zmatený, za nimi kvapení letě, až tůně, jejíž hloubi prostrannou 11 zakrýval jenom štědrý liják v letě, v svou přijala je náruč ochrannou. – Tak čtveračivě rozpustilou vlnou mu teklo mládí slastí nesčíslnou. Až připjali mu jednou z nenadání na volné tělo první z oněch pout, jež rozmařilé svévolnosti brání a pro něž pozděj’ těžko sebou hnout, by některé z nich nezadrhlo údy, an bolest budí každý smělý vzdor – kabelku z kůže, z jejíž lesklé půdy se vyšívaných květů pestřil sbor a jež, s řemene visíc, v každém kroku se houpala mu hrdě podle boku. „Nu neškodí, když trochu bujná křídla pan učitel mu moudře prostřihá!“ řek’ otec s úsměvem, co matce stydla ve vlhké řase slza palčivá, když drobný Vašík, křížkem požehnaný, se podle oce vážně z domu bral a marnivě kol šilhal na vše strany, kdo všechno k oknům zvědavě se dral a divil se, jak bez úhony svěží po jeho údech lesknavý šat běží. Tak plachý střízlík polapen byl v mřížky a ku oblibě zpíval obecné, dokud jen s trpné divákovy výšky na neposedy hleděl všetečné 12 a nemísil se v svůdné jejich kruhy. Však sotva rohy listů v čítance se počaly barvit žlutavými pruhy, ba sotva písmo první na stránce vyválo vůni tiskařského lisu počal se měnit v každém duše rysu. Pan kantor – vzor ze staré, české školy s kabátem dlouhým, se skly nad nosem – mu často musil přísné u nevoli ukázat pravou cestu rákosem. A Vašík po ní šel zas krokem pevných se svatou vůlí: vytrvale v před! dokud mu v upomínkách bleskem zjevným se kmital ostrý hněvných očí hled a kolmé rýhy na pochmurném čele se stahovaly jako mraky stmělé. Však brzy to, co kazatelským tónem s kathedry šedé zní tak významně, kdy dlužno „jota“ měnit „ypsilónem“, kdy prosté „mě“ a kdy se psává „mně“, pozvolna zase Vašíkovi splývá se zvučným oddycháním školáků v nejasnou, táhlou píseň, při níž kývá do taktu hlavou, až ho tabáku štípavá vůně popohnala rázně od „špačků tlučení“ k jhu školní kázně. – Ať zrnka moudrosti kol jeho uší se sypala, byť sebe hojněji, 13 on málokterým dopadnout dal v duši a pozorem svým mířil raději na kantorova skla, v jichž drobnohledu ve hemžení se měnil mravenčí neklidný život školních neposedů, neb v pruzích světla, které ze zvenčí se prodíraly oknem na podlahu, vír prachu stihal u dětinném blahu. Ač v myšlenkách mu přebýval juž stálým domovským právem život jinaký: běhání o závod, až spěchem neurvalým svět mizí z očí, léčky na ptáky, míč, kostka, špaček, dovádivé rvačky, rozkošné skotačení ve vodě, ze sněhu koule, sáňky, schovávačky, přec také časem v šťastné náhodě z úst kantorových vážné slovo vědy trvalé v mysli zanechalo sledy. Když zkoušky den se s celou přihnal slávou a vikář hladil Vaška s pochvalou, tu kantor říkal: „Kluk se zlatou hlavou, jen škoda, že jak duben nestálou!“ – Však kouzlem stalo se, že z nenadání ku škole přilnul láskou vášnivou, že procitával z neklidného spaní a lítostivě spouštěl hlavu ohnivou v podušky zpět, že noc je neskonalá a že den vždy tak příliš rychle cválá. 14 A sotva šero v síň se připlížilo a zaskřípěly klíče venku kdes, hned peřiny mu cosi přitížilo, jak kameny by na svých prsou nes’, že vrtěl sebou v horkém nepokoji, až matku vzbudil – „Vstaň již taky, vstaň!“ – Jak vítr svižný v toilettu svoji veklouzl mžikem, nabrav vody v dlaň tvář sobě přetřel a již s čilou chutí v svém školním hospodářství živě kutí. Co s kathedry teď slyší, všechno šmahem se zdá mu krásným, hodným paměti a nevýslovným plesá vnitřním blahem, když ze škamny se vztýče nad děti, jež s náhlou úctou pohlížejí k němu, přednášet může větu za větou, jak došly k jeho sluchu vnímavému, a kantor mlčky s myslí napjatou tkví na něm zrakem, kolkolem pak šumí šeptavá chvála: „Bože, ten to umí!“ Když sedne, hlavy všech pak ještě jednou jak na povel se k němu otočí a mezi nimi Marušku když zhlédnou hořící zraky – bože! snad se rozskočí uzounká prsa citem rozvlněným: do výše stěny letí, podlaha se v dálku šíří – kam tím neskončeným obrovský obzor křídlem dosahá? 15 Šum, hukot v hlavě, v očích těžká mlha a víčko náhle teplou vlahou zvlhá! Maruška byla to, jež stěny školní v tak čarovný mu asyl měnila; víc byla nežli jiné: bůh ví, kol ní vše bylo jiné, krev se pěnila a kypěla mu v oči, tváře, čelo, když stanul podle ní; kam pohledla: vše v jiné záři pojednou se skvělo, až podivem se prsa pozvedla, že dříve vidět moh’ jen zjevy všední a přec je všude samá krása před ní. Co vinno tím, že dlouho tak se zdála být rovna jiným? Hle, teď anděla – či jak ji zvát? – v ni poznal znenadála! Tak kouzlaplné oči neměla ze družek žádná: tisíc hrálo světel v jich temném modru a přec bez hnutí na jednom místě tkvěly, jak by letěl roj třpytných vážek v plachém mihnutí přes nezvlněné, klidné horské stružky – ne, v celém světě rovné nemá družky! Kdo mluví takým hlasem jako ona? Když slyšíš jej, dech se ti zajíká a slyšet musíš! pak ti srdce stoná, že věčně se ti sluchu netýká! Kdo usmívá se tak? To úsměv není, jímž jiní smějí se: to rosy třpyt, 16 jež růžovém se houpá na lupení. – Kdo dovede tak tklivě smutným být jak ona, když rty zádumčivě stiskne a sklopí víčka, než z nich slza blýskne? Když ona řekne: „Vida, ten to umí!“ – zda větší můž’ být chvály na světě?... As v takové se hřížil Vašík dumy: měl tehdy duši v prvním rozkvětě, což divu, že ta vůně myšlenková, již prvně cítil, hoch s let desíti, tak opojivou sílu proň též chová a Vašík počne rázem blouzniti. Snad časně? – I v životě, ne jen v písni si mnohá duše záhy sen ten vysní! Kdys četl kantor za odměnu ticha, jež udrželo vůči „mluvnici“, povídku žactvu – každý jedva dýchá a jako přimrazen lpí k lavici – o tulačce, jež siroteček bloudí v neznámých krajích sama bez cíle, psi vrhají se na ni tam, kde loudí u dveří skývu chleba k posile, bodláky řežou nožku zmalátnělou a smutné sny tu duši osiřelou. Ve spoustách lesních pěšinku si hledá a na pěšince oběd, večeři, když k lidským srdcím marně rukou zvedá a často, když se náhle zašeří, 17 že cesta ve tmě mizí, k odpočinku v podušku z trávy klesá znavená, až vzpomínáním mrtvou na matinku ji víčka pálí slzou slepená a jitro dne jí růžným prstem ťuká na skráně: „Vstávej v nový stesk a muka!“ Tak zabloudila k bělostnému domku, na zdařbůh jdoucí po vesnici kdes, jenž prosvitával z tísně tmavých stromků – slyš! z oken proudí dětských hlásků směs..směs... na špičky stoupnouc, do vnitř patří s bázní: hle, vidí hochy, vidí děvčata, jak podle sebe stojí vzornou kázní a pozornosť všech v píseň upjata..upjata... Čí jsou to děti? Co tam chtějí asi? A kdo ten pán se šednoucími vlasy? Utichnul zpěv – teď rázem všechny sedly a starý pán jim cosi vypráví – naslouchá také..také... Pojednou se zvedly všech hlavy k ní a pohled zvědavý lpí na ní dlouho. – Co se s ní to děje? Hle, kolem ní jest oněch dětí kruh! a v síň ji vedou – celičká se chvěje, jak nevěděl by dětí starý druh, že tulačkou je, usmívá se na ni. – Tak z tulačky jest žačka z nenadání. Když zmlkl kantor, zvolna zavřev knihu, zněl z dívčích lavic vzlykot tlumený 18 a hoši, pod řasami slznou tíhu, nehybní byli jako kameny – jen Vašík také zaštkal polohlasně a domů šel jak v těžké závrati, ač cítil v srdci, že jest mu tak jasně, jak by tam počlo jitro svítati: jen libý smutek kolébá ho v snění a nepřeje si z něho probuzení. Při pozorlivém, živém naslouchání tulačky malé mlžná představa v podobě známé v duši se mu sklání, on známé šaty na ní poznává a neurčitá tvárnost obličeje světlými rysy ze tmy proniká: podlouhlé tahy, důlky, v nich se skvěje panenka očí známá, veliká, drobounká brada, vlas jak datle hnědý – kde viděl jen to děvče naposledy? Vždyť Maruška to! Přišlo mu to náhle, jak ve škole by zřel ji poprvé: tu bledou tvář, to hrdlo bílé, táhlé – líc zahořela jemu do krve, když hleděl na ni jako na neznámou jat překvapením, touhou zvědavou. Ba poprvé ji vidí! Či ho klamou ty pruhy světla její nad hlavou? Tajemný pocit mladou hrudí zmítá a jest mu v něm, jako když jitro svitá... 19 Od doby té svět přání, po nichž toužil, se stěsnal jemu stěny ve školní, byť při hrách, všude čas se líně ploužil a kvapem letěl jenom vůkol ní. Jak jinak zní to: dojímavě, mile co kantor mluví, sladkým vědomím, že Maruška též s vášní živé píle naslouchá tomu! Sluchem lakomým pozorně sbíral s kantorových retů každičké slůvko, každou drobnou větu. Byl první v síni školní a když žádný jej netísnil v té milé samotě, usedl zvolna jako na trůn prázdný v bojácné a přec sladké tesknotě na místo Maruščino; nedýchaje byl vždycky v živém, krásném vidění: že teplý její dech jí ze rtů ssaje, že spočívá na jeho rameni lahodná ručka její a že kanou – Proč jen ti hoši venku nezůstanou?! A jestli někdy přervala mu snění Maruška sama, náhle jako zjev ve dveřích zazářivši, v rozčilení setíral s tváře žhavou, zrádnou krev, jakoby byla při hříchu jej stihla. Nemohl mluvit. – Ba vždy od těch dob, co jinou se mu zdála, nevystihlá mu tíseň vnikla chabých do útrob, 20 když oslovit ji měl: hlas se mu třásl a nad odvahou svojí sám pak žasl. A bál se vždy, by snad se netázala po tom či onom, že by neodveď ať jakoukoli, najít znenadála k otázce její vhodnou odpověď. Ač hledal ji, přec přál si, osamělou ji někdy potkav, aby zázrakem na míle od ní byl – měl mlhu tmělou, kam obrátil se, všude před zrakem, vše topilo se v ní – i její tělo v ní jako plachá bludička se chvělo. Obrovské hruše husté ve koruně sedátko našed z větví sroubené, co den tu trávil v královském jak trůně a pohlížel z té skrýše zelené radostně v známý svět, jenž při obzoru se modravými lesy zavíral, dál za ním vidět nad horami horu, jen jak by slabý kouř tam prozíral. Však nedlouho jen rozjasněné zraky se v zemi hloubily a ve oblaky. Mladistvá duše – plachá vlašťovice – si záhy hnízdo svoje hledala, tož pod prkny té tmavé lomenice, jež trojhranem se tupým zvedala nad čelní stěnou drahého mu domu, jenž svítil vstříc mu bílou omítkou..omítkou... 21 Ó celý svět – to ničím vše bylo mu před stokrát známou touto vyhlídkou na rozkošné té půdy objem skrovný – o cože všechno srdce cítilo v ní! Kdy objeví se as v průhledné mlze šerého okna sladká hlavička? O bože, kdy? A vroucí touhy slze jak teplá, drobná, jarní vlažička postříkly řasy a na tváře klesly. A jako kouzlem rostlo myšlenek v mladistvé hlavě a ty všechny nesly tam do těch milých, šerých okének lahodnou vůni. – Ó by cítila ji Maruška zlatá v myšlenek svých taji! Zda přelétne jí jenom jednou denně podoba jeho myslí dumavou? Zda také ráda jak on zamyšleně se kochá jeho tváří, postavou? Zda připadne jí někdy: co as dělá? a zda ji blaží sobě hádati to nebo ono? Zda by také chtěla upřeně v očích jeho bádati dny, měsíce, ba déle: do skonání? Ó by znal jediné jen z jejích přání! Tak rád byl sám a prchal kruhům dětí, ať cokoli je svedlo v hromadu, zvlášť v úkryt těchto olistěných snětí. A rozhoupal-li vítr zahradu, 22 že jako mocné vlny rozbouřeny se skláněly a vzhůru zvedaly koruny stromů, ve sroubeném kmeny svém malém člunku, jemuž nedaly poklidně státi, v živém rozjaření naslouchal šumu, huku, šelestění. Bylo mu při tom, jak by kolem šíje vespolně ruce, pluli s Maruškou po neskončeném moři – loď si ryje směr dráhy své za štěstí světluškou, jež před nimi svůj strážný oheň nese a plavbu řídí – vlny lichotně se plazí k nim, nad nimi nebe pne se, perličky hvězdné svítí v jeho dně – dokola moře valí se a zmítá, však poblíže jich krotne šelma litá..litá... Kdys probudil se z libého tak snění. – Co se to děje? Co těch lidí kruh chce kolem něho? Proč to udivení ve tvářích jejich – Setřel krve pruh si s mdlého čela – kde se krev ta vzala? Kde je? Hle, matka s pláčem podpírá mu hlavu! A tam Maruška též malá si šátkem oči smutně zastírá... „Proč pláčete?“ Chce vstáti živě, ručí – však v těžké hlavě celé moře hučí. To spadl tenkrát s hruše, okouzlený hrou vábných snů, v níž zvolna ztrácel se 23 svět přítomnosti, vichr rozzuřený – Pak k životu zas ztěžka vracel se a celé hodiny a dny a týdny strop světnice jen viděl nad hlavou a čas, jenž vlék’ se k šílenosti klidný, jen myšlenky na nohu churavou a na to smutné „zítra“, které tuší, přinášel jemu línou vlnou v duši. A venku slunce svítilo tak krásněkrásně. Sinými pruhy jemu kladouc se lichotně v lože, šeptalo mu básně o dětech honících se na louce za motýly, již zvedají se tamo jak oživené květů kalichy bělostné, žluté – stříbro, zlato samo! o skřivánku, jenž svěží nad líchy třesavým letem rozkoš léta nese a písněmi ji zase k zemi třese. V zelený rámec okna z květin různých, tož z resedy a růží, břečťanu, vesnička kreslila mu v tazích luzných vikýře, štíty, špice kaštanů, holoubků křídla. – Nade vším pak jásá hlubokou modří úsek oblohy! A jemu lože okovy své pásá kol těla – bože, jak jest ubohý! Svět krásnější je nežli jindy býval! V podušky často horké slzy skrýval. 24 Když kmitla se mu duší Maruščina milostná hlava, vždy se zdálo mu, že šátek k očím tiskne, v tváři siná, a podepřena žalně ke stromu jak náhrobkový anděl na hřbitově tam dumá... Při tom smutek dojemný mu sevřel prsa, v líci purpurově mír z duše vykvet’ mu tak příjemný, že přál si zemřít již: vždyť vědom sobě, že ona zapláče na jeho hrobě. Jak mnoho štěstí v tom: jen myslit na ni! Což kdyby náhle stála u něho a jemu platilo vše její usmívání! O všechno teplo slunce ždaného a všechnu vůni, jež se v květech tají na šírém celé země obvodu mu úsměvem tím její rtíky dají! A Vašík, v duši něžnou lahodu bytosti její, chtěl v těch snivých chvílích stihnouti půvab tahů její milých. Vzav tužku v dlaň, jež myšlenkou se chvěla, chtěl kresliti – vždyť tvář tu hotovou již na papíru vidí: rysy čela, drobounkých rtíků pásku růžovou, bělostné ouško pod chmurami vlasů jak zvonec svlačce listů ve síti – vše vidí, vše – jen zbývá, vši tu krásu ostrými tahy jasně vyrýti; 25 leč jak hnul rukou, by tu krásu stihnul, do dálky kams se celý obraz mihnul... A v paměti mu jako kouzlem zhasla Marušky tvář a celá postava – na prázdném papíru se ruka třásla – na duši pní mu rouška mlhavá, již nelze strhnout ani čela mnutím ni třením očí. – Všechno dokola: strop, stěny, lůžko nenadálým hnutím se chvěje – hruď mu horkou plápolá bojácnou tísní – teď kams v propasť padá – V závrati těžké v podušky skráň skládá. To stávalo se zhusta a když zase se trhaly ty chmurné mrákoty, jež jako mraky v parném letním čase se zvedly z mrtvé vzduchu prázdnoty v znavené hlavě žitím bez proměny, svět byl mu pustým, ať již kamkoli – do okna, na strop, na podlahu, stěny provázel zrak po těsném okolí, a každá myšlenka, jež v duši vzplála, tak netěšivou, prázdnou se mu zdála. Až přec se dočkal chvíle vykoupení. O žádná princezna, jež zakletá ve vodníkově říši, světlo denní a lidí tvář nezhlédla po léta, nemohla věru na člun spásonosný, milostnou rukou kouzla zbavená, 26 s tak toužnou vášní, v očích povlak rosný, ze hlubin mořských vztáhnout ramena, jak on se vymknul, nohu uzdravenou, z pout lože v světa náruč otevřenou. Leč zatím pole bezbarvými pruhy se smutně táhla před ním do dáli, pasáckou chasou hemžily se luhy a ohně na nich dým svůj zvedaly, v stodolách cepy zněly, po strništi skot zvonil, svěží meze uvadly a místo květem jíním se již blýští, zahradní brázdy listím zapadly a jako stružky zlata v slunci planou, jablka růžná do klína jim kanou. A nad vesnicí v nedostupné výši bez hlesu táhnou čápi tří a tří – nuž mnoho zdaru v nové vaší říši! Žel, z jara že vás Vašík nespatří zas vracet se – tož za rok na shledanou! Je chladno již. – To mrazem nebo čím – má babím letem hlavu obetkanou – se derou jemu slzy ku očím? Ach drsný, ostrý vítr podzimkový jej také žene v kraj a život nový. A prošed ještě každé místo svaté naposled, v jehož půdě předrahé vzpomínek símě zapustila zlaté mladistvá duše v době přeblahé, 27 opouštěl jednou za chladného rána, když ještě ves se v mlhách ztrácela, práh rodné síně, na němž uplakána v kropence chvějné prsty smáčela žalostná matka, aby naposledy obličej jeho požehnala bledý. A dlouho z košin na hlučícím voze, v němž těsnalo se skrovné nářadí studentské síně: kufr, stolek, lože, utkvíval zrakem v milém pozadí, na prchající střeše doškovité, z níž šátkem z mlhy dětství vlálo mu, na bledých rysech hrušky obrovité, jež kynula mu k domku onomu, kde duši nechal – až pak mlha bílá oponou hustou nade vším se slila... 28