Dětská láska.
Chvěji se bázní, překročiti maje
nehodným slovem čistý onen práh,
kde v sanctissimu snů mých ukryta je
vzpomínka svatá v nedůtklivé taje,
k níž blížily se vždy jen po špičkách
sny mlčelivé – pověrčivý strach,
že znesvětím tu božskost sanctissima,
mou duši jímá.
Já bál se dýchat, krev mi v skráně bila,
lahodná tíseň sevřela mi hruď,
když vzpomínka ta, holubička bílá,
do duše klesla – by se neplašila!
Čím byla mi v tom žití – bůh to suď!
a tím mi věčně, holubičko, buď!
Bojím se, že ji šumot řeči naší
mně z duše zplaší!
[9]
To v pokladě mém klenot nejryzejší,
po věky stejný – tentýž jas a třpyt
rozlévá nyní v upomínek skrejši
jak tenkráte, když doby za někdejší
ve lůně pravdy, skutečnosti skryt
mě nenadále slnil jeho svit:
Kdyby mi z žití upomínka tato
jediná zbyla, „život stál by za to“.
***
Kdo chceš, vstup ke mně, pluji drsnou lodí
nesvižných veršů v čarokrásnou zem,
kde každý z těch, kdo po ní měkce chodí,
jest – ne-li tělem – duší andělem:
nuž, kdo chceš! Hle již jsem zamáv’ vesly,
v ráj dětství pluji – zem mi uniká...
– – – – – – – – –
Když pod plachetkou k dveřím chrámu nesli
v peřince ke křtu mého Vašíka,
pobouřil řevem plačtivého křiku
kde jaké okno klidných chalupníků.
„Mít budou,“ řekla bába, „kazatele!“ –
Pod metlou otce, rukou matčinou
rozkvítal zvolna, až pak mohl směle
na starou sednout lávku rodinnou
a kopat psa, jenž pod ní dřímal leže.
Od doby té se kvapem bohatá
rozvila činnosť jeho: do přípřeže
k vozíku spřáhnul plachá koťata
10
a káravými švihy na srsť mléčnou
na práci uvykal je užitečnou.
Oloupil často rytířského druha
dam dvorních, slepic vnadně stydlivých,
o pyšný chvost, jenž skvostně jako duha
se klenul jemu v barvách třpytivých
nad nehybnými křídly, okázale
jak vydobytý skalp jej věše si
na štít své čapky, zpod níž načernalé
na světlo ven se draly pačesy
a škodolibě smál se, pozoruje,
jak kohout smutně na zad pokukuje.
Husáka dráždil prutem tetelivým
a radost měl, když s hadím sykotem
narovnal křivou šíj’ a vztekem divým
hnal proti němu; svižným třepotem
rudého šátku lehtal zlomyslně
krocanů prudkých popudlivou krev
a bojovný žár, v očích bleskem slně,
mu zahřál údy, v jedné korouhev
a v druhé ruce zbraň, když v smělém boji
stál proti davu v pestrém stejnokroji.
Ospalé kachny, jako těžké váhy
ze strany ku straně se klonící
malátným spádem nohou, z klidné dráhy
rád napřaženou plašil metlicí
v spěch zmatený, za nimi kvapení letě,
až tůně, jejíž hloubi prostrannou
11
zakrýval jenom štědrý liják v letě,
v svou přijala je náruč ochrannou. –
Tak čtveračivě rozpustilou vlnou
mu teklo mládí slastí nesčíslnou.
Až připjali mu jednou z nenadání
na volné tělo první z oněch pout,
jež rozmařilé svévolnosti brání
a pro něž pozděj’ těžko sebou hnout,
by některé z nich nezadrhlo údy,
an bolest budí každý smělý vzdor –
kabelku z kůže, z jejíž lesklé půdy
se vyšívaných květů pestřil sbor
a jež, s řemene visíc, v každém kroku
se houpala mu hrdě podle boku.
„Nu neškodí, když trochu bujná křídla
pan učitel mu moudře prostřihá!“
řek’ otec s úsměvem, co matce stydla
ve vlhké řase slza palčivá,
když drobný Vašík, křížkem požehnaný,
se podle oce vážně z domu bral
a marnivě kol šilhal na vše strany,
kdo všechno k oknům zvědavě se dral
a divil se, jak bez úhony svěží
po jeho údech lesknavý šat běží.
Tak plachý střízlík polapen byl v mřížky
a ku oblibě zpíval obecné,
dokud jen s trpné divákovy výšky
na neposedy hleděl všetečné
12
a nemísil se v svůdné jejich kruhy.
Však sotva rohy listů v čítance
se počaly barvit žlutavými pruhy,
ba sotva písmo první na stránce
vyválo vůni tiskařského lisu
počal se měnit v každém duše rysu.
Pan kantor – vzor ze staré, české školy
s kabátem dlouhým, se skly nad nosem –
mu často musil přísné u nevoli
ukázat pravou cestu rákosem.
A Vašík po ní šel zas krokem pevných
se svatou vůlí: vytrvale v před!
dokud mu v upomínkách bleskem zjevným
se kmital ostrý hněvných očí hled
a kolmé rýhy na pochmurném čele
se stahovaly jako mraky stmělé.
Však brzy to, co kazatelským tónem
s kathedry šedé zní tak významně,
kdy dlužno „jota“ měnit „ypsilónem“,
kdy prosté „mě“ a kdy se psává „mně“,
pozvolna zase Vašíkovi splývá
se zvučným oddycháním školáků
v nejasnou, táhlou píseň, při níž kývá
do taktu hlavou, až ho tabáku
štípavá vůně popohnala rázně
od „špačků tlučení“ k jhu školní kázně. –
Ať zrnka moudrosti kol jeho uší
se sypala, byť sebe hojněji,
13
on málokterým dopadnout dal v duši
a pozorem svým mířil raději
na kantorova skla, v jichž drobnohledu
ve hemžení se měnil mravenčí
neklidný život školních neposedů,
neb v pruzích světla, které ze zvenčí
se prodíraly oknem na podlahu,
vír prachu stihal u dětinném blahu.
Ač v myšlenkách mu přebýval juž stálým
domovským právem život jinaký:
běhání o závod, až spěchem neurvalým
svět mizí z očí, léčky na ptáky,
míč, kostka, špaček, dovádivé rvačky,
rozkošné skotačení ve vodě,
ze sněhu koule, sáňky, schovávačky,
přec také časem v šťastné náhodě
z úst kantorových vážné slovo vědy
trvalé v mysli zanechalo sledy.
Když zkoušky den se s celou přihnal slávou
a vikář hladil Vaška s pochvalou,
tu kantor říkal: „Kluk se zlatou hlavou,
jen škoda, že jak duben nestálou!“ –
Však kouzlem stalo se, že z nenadání
ku škole přilnul láskou vášnivou,
že procitával z neklidného spaní
a lítostivě spouštěl hlavu ohnivou
v podušky zpět, že noc je neskonalá
a že den vždy tak příliš rychle cválá.
14
A sotva šero v síň se připlížilo
a zaskřípěly klíče venku kdes,
hned peřiny mu cosi přitížilo,
jak kameny by na svých prsou nes’,
že vrtěl sebou v horkém nepokoji,
až matku vzbudil – „Vstaň již taky, vstaň!“ –
Jak vítr svižný v toilettu svoji
veklouzl mžikem, nabrav vody v dlaň
tvář sobě přetřel a již s čilou chutí
v svém školním hospodářství živě kutí.
Co s kathedry teď slyší, všechno šmahem
se zdá mu krásným, hodným paměti
a nevýslovným plesá vnitřním blahem,
když ze škamny se vztýče nad děti,
jež s náhlou úctou pohlížejí k němu,
přednášet může větu za větou,
jak došly k jeho sluchu vnímavému,
a kantor mlčky s myslí napjatou
tkví na něm zrakem, kolkolem pak šumí
šeptavá chvála: „Bože, ten to umí!“
Když sedne, hlavy všech pak ještě jednou
jak na povel se k němu otočí
a mezi nimi Marušku když zhlédnou
hořící zraky – bože! snad se rozskočí
uzounká prsa citem rozvlněným:
do výše stěny letí, podlaha
se v dálku šíří – kam tím neskončeným
obrovský obzor křídlem dosahá?
15
Šum, hukot v hlavě, v očích těžká mlha
a víčko náhle teplou vlahou zvlhá!
Maruška byla to, jež stěny školní
v tak čarovný mu asyl měnila;
víc byla nežli jiné: bůh ví, kol ní
vše bylo jiné, krev se pěnila
a kypěla mu v oči, tváře, čelo,
když stanul podle ní; kam pohledla:
vše v jiné záři pojednou se skvělo,
až podivem se prsa pozvedla,
že dříve vidět moh’ jen zjevy všední
a přec je všude samá krása před ní.
Co vinno tím, že dlouho tak se zdála
být rovna jiným? Hle, teď anděla
– či jak ji zvát? – v ni poznal znenadála!
Tak kouzlaplné oči neměla
ze družek žádná: tisíc hrálo světel
v jich temném modru a přec bez hnutí
na jednom místě tkvěly, jak by letěl
roj třpytných vážek v plachém mihnutí
přes nezvlněné, klidné horské stružky –
ne, v celém světě rovné nemá družky!
Kdo mluví takým hlasem jako ona?
Když slyšíš jej, dech se ti zajíká
a slyšet musíš! pak ti srdce stoná,
že věčně se ti sluchu netýká!
Kdo usmívá se tak? To úsměv není,
jímž jiní smějí se: to rosy třpyt,
16
jež růžovém se houpá na lupení. –
Kdo dovede tak tklivě smutným být
jak ona, když rty zádumčivě stiskne
a sklopí víčka, než z nich slza blýskne?
Když ona řekne: „Vida, ten to umí!“ –
zda větší můž’ být chvály na světě?...
As v takové se hřížil Vašík dumy:
měl tehdy duši v prvním rozkvětě,
což divu, že ta vůně myšlenková,
již prvně cítil, hoch s let desíti,
tak opojivou sílu proň též chová
a Vašík počne rázem blouzniti.
Snad časně? – I v životě, ne jen v písni
si mnohá duše záhy sen ten vysní!
Kdys četl kantor za odměnu ticha,
jež udrželo vůči „mluvnici“,
povídku žactvu – každý jedva dýchá
a jako přimrazen lpí k lavici –
o tulačce, jež siroteček bloudí
v neznámých krajích sama bez cíle,
psi vrhají se na ni tam, kde loudí
u dveří skývu chleba k posile,
bodláky řežou nožku zmalátnělou
a smutné sny tu duši osiřelou.
Ve spoustách lesních pěšinku si hledá
a na pěšince oběd, večeři,
když k lidským srdcím marně rukou zvedá
a často, když se náhle zašeří,
17
že cesta ve tmě mizí, k odpočinku
v podušku z trávy klesá znavená,
až vzpomínáním mrtvou na matinku
ji víčka pálí slzou slepená
a jitro dne jí růžným prstem ťuká
na skráně: „Vstávej v nový stesk a muka!“
Tak zabloudila k bělostnému domku,
na zdařbůh jdoucí po vesnici kdes,
jenž prosvitával z tísně tmavých stromků –
slyš! z oken proudí dětských hlásků směs..směs...
na špičky stoupnouc, do vnitř patří s bázní:
hle, vidí hochy, vidí děvčata,
jak podle sebe stojí vzornou kázní
a pozornosť všech v píseň upjata..upjata...
Čí jsou to děti? Co tam chtějí asi?
A kdo ten pán se šednoucími vlasy?
Utichnul zpěv – teď rázem všechny sedly
a starý pán jim cosi vypráví –
naslouchá také..také... Pojednou se zvedly
všech hlavy k ní a pohled zvědavý
lpí na ní dlouho. – Co se s ní to děje?
Hle, kolem ní jest oněch dětí kruh!
a v síň ji vedou – celičká se chvěje,
jak nevěděl by dětí starý druh,
že tulačkou je, usmívá se na ni. –
Tak z tulačky jest žačka z nenadání.
Když zmlkl kantor, zvolna zavřev knihu,
zněl z dívčích lavic vzlykot tlumený
18
a hoši, pod řasami slznou tíhu,
nehybní byli jako kameny –
jen Vašík také zaštkal polohlasně
a domů šel jak v těžké závrati,
ač cítil v srdci, že jest mu tak jasně,
jak by tam počlo jitro svítati:
jen libý smutek kolébá ho v snění
a nepřeje si z něho probuzení.
Při pozorlivém, živém naslouchání
tulačky malé mlžná představa
v podobě známé v duši se mu sklání,
on známé šaty na ní poznává
a neurčitá tvárnost obličeje
světlými rysy ze tmy proniká:
podlouhlé tahy, důlky, v nich se skvěje
panenka očí známá, veliká,
drobounká brada, vlas jak datle hnědý –
kde viděl jen to děvče naposledy?
Vždyť Maruška to! Přišlo mu to náhle,
jak ve škole by zřel ji poprvé:
tu bledou tvář, to hrdlo bílé, táhlé –
líc zahořela jemu do krve,
když hleděl na ni jako na neznámou
jat překvapením, touhou zvědavou.
Ba poprvé ji vidí! Či ho klamou
ty pruhy světla její nad hlavou?
Tajemný pocit mladou hrudí zmítá
a jest mu v něm, jako když jitro svitá...
19
Od doby té svět přání, po nichž toužil,
se stěsnal jemu stěny ve školní,
byť při hrách, všude čas se líně ploužil
a kvapem letěl jenom vůkol ní.
Jak jinak zní to: dojímavě, mile
co kantor mluví, sladkým vědomím,
že Maruška též s vášní živé píle
naslouchá tomu! Sluchem lakomým
pozorně sbíral s kantorových retů
každičké slůvko, každou drobnou větu.
Byl první v síni školní a když žádný
jej netísnil v té milé samotě,
usedl zvolna jako na trůn prázdný
v bojácné a přec sladké tesknotě
na místo Maruščino; nedýchaje
byl vždycky v živém, krásném vidění:
že teplý její dech jí ze rtů ssaje,
že spočívá na jeho rameni
lahodná ručka její a že kanou –
Proč jen ti hoši venku nezůstanou?!
A jestli někdy přervala mu snění
Maruška sama, náhle jako zjev
ve dveřích zazářivši, v rozčilení
setíral s tváře žhavou, zrádnou krev,
jakoby byla při hříchu jej stihla.
Nemohl mluvit. – Ba vždy od těch dob,
co jinou se mu zdála, nevystihlá
mu tíseň vnikla chabých do útrob,
20
když oslovit ji měl: hlas se mu třásl
a nad odvahou svojí sám pak žasl.
A bál se vždy, by snad se netázala
po tom či onom, že by neodveď
ať jakoukoli, najít znenadála
k otázce její vhodnou odpověď.
Ač hledal ji, přec přál si, osamělou
ji někdy potkav, aby zázrakem
na míle od ní byl – měl mlhu tmělou,
kam obrátil se, všude před zrakem,
vše topilo se v ní – i její tělo
v ní jako plachá bludička se chvělo.
Obrovské hruše husté ve koruně
sedátko našed z větví sroubené,
co den tu trávil v královském jak trůně
a pohlížel z té skrýše zelené
radostně v známý svět, jenž při obzoru
se modravými lesy zavíral,
dál za ním vidět nad horami horu,
jen jak by slabý kouř tam prozíral.
Však nedlouho jen rozjasněné zraky
se v zemi hloubily a ve oblaky.
Mladistvá duše – plachá vlašťovice –
si záhy hnízdo svoje hledala,
tož pod prkny té tmavé lomenice,
jež trojhranem se tupým zvedala
nad čelní stěnou drahého mu domu,
jenž svítil vstříc mu bílou omítkou..omítkou...
21
Ó celý svět – to ničím vše bylo mu
před stokrát známou touto vyhlídkou
na rozkošné té půdy objem skrovný –
o cože všechno srdce cítilo v ní!
Kdy objeví se as v průhledné mlze
šerého okna sladká hlavička?
O bože, kdy? A vroucí touhy slze
jak teplá, drobná, jarní vlažička
postříkly řasy a na tváře klesly.
A jako kouzlem rostlo myšlenek
v mladistvé hlavě a ty všechny nesly
tam do těch milých, šerých okének
lahodnou vůni. – Ó by cítila ji
Maruška zlatá v myšlenek svých taji!
Zda přelétne jí jenom jednou denně
podoba jeho myslí dumavou?
Zda také ráda jak on zamyšleně
se kochá jeho tváří, postavou?
Zda připadne jí někdy: co as dělá?
a zda ji blaží sobě hádati
to nebo ono? Zda by také chtěla
upřeně v očích jeho bádati
dny, měsíce, ba déle: do skonání?
Ó by znal jediné jen z jejích přání!
Tak rád byl sám a prchal kruhům dětí,
ať cokoli je svedlo v hromadu,
zvlášť v úkryt těchto olistěných snětí.
A rozhoupal-li vítr zahradu,
22
že jako mocné vlny rozbouřeny
se skláněly a vzhůru zvedaly
koruny stromů, ve sroubeném kmeny
svém malém člunku, jemuž nedaly
poklidně státi, v živém rozjaření
naslouchal šumu, huku, šelestění.
Bylo mu při tom, jak by kolem šíje
vespolně ruce, pluli s Maruškou
po neskončeném moři – loď si ryje
směr dráhy své za štěstí světluškou,
jež před nimi svůj strážný oheň nese
a plavbu řídí – vlny lichotně
se plazí k nim, nad nimi nebe pne se,
perličky hvězdné svítí v jeho dně –
dokola moře valí se a zmítá,
však poblíže jich krotne šelma litá..litá...
Kdys probudil se z libého tak snění. –
Co se to děje? Co těch lidí kruh
chce kolem něho? Proč to udivení
ve tvářích jejich – Setřel krve pruh
si s mdlého čela – kde se krev ta vzala?
Kde je? Hle, matka s pláčem podpírá
mu hlavu! A tam Maruška též malá
si šátkem oči smutně zastírá...
„Proč pláčete?“ Chce vstáti živě, ručí –
však v těžké hlavě celé moře hučí.
To spadl tenkrát s hruše, okouzlený
hrou vábných snů, v níž zvolna ztrácel se
23
svět přítomnosti, vichr rozzuřený –
Pak k životu zas ztěžka vracel se
a celé hodiny a dny a týdny
strop světnice jen viděl nad hlavou
a čas, jenž vlék’ se k šílenosti klidný,
jen myšlenky na nohu churavou
a na to smutné „zítra“, které tuší,
přinášel jemu línou vlnou v duši.
A venku slunce svítilo tak krásněkrásně.
Sinými pruhy jemu kladouc se
lichotně v lože, šeptalo mu básně
o dětech honících se na louce
za motýly, již zvedají se tamo
jak oživené květů kalichy
bělostné, žluté – stříbro, zlato samo!
o skřivánku, jenž svěží nad líchy
třesavým letem rozkoš léta nese
a písněmi ji zase k zemi třese.
V zelený rámec okna z květin různých,
tož z resedy a růží, břečťanu,
vesnička kreslila mu v tazích luzných
vikýře, štíty, špice kaštanů,
holoubků křídla. – Nade vším pak jásá
hlubokou modří úsek oblohy!
A jemu lože okovy své pásá
kol těla – bože, jak jest ubohý!
Svět krásnější je nežli jindy býval!
V podušky často horké slzy skrýval.
24
Když kmitla se mu duší Maruščina
milostná hlava, vždy se zdálo mu,
že šátek k očím tiskne, v tváři siná,
a podepřena žalně ke stromu
jak náhrobkový anděl na hřbitově
tam dumá... Při tom smutek dojemný
mu sevřel prsa, v líci purpurově
mír z duše vykvet’ mu tak příjemný,
že přál si zemřít již: vždyť vědom sobě,
že ona zapláče na jeho hrobě.
Jak mnoho štěstí v tom: jen myslit na ni!
Což kdyby náhle stála u něho
a jemu platilo vše její usmívání!
O všechno teplo slunce ždaného
a všechnu vůni, jež se v květech tají
na šírém celé země obvodu
mu úsměvem tím její rtíky dají!
A Vašík, v duši něžnou lahodu
bytosti její, chtěl v těch snivých chvílích
stihnouti půvab tahů její milých.
Vzav tužku v dlaň, jež myšlenkou se chvěla,
chtěl kresliti – vždyť tvář tu hotovou
již na papíru vidí: rysy čela,
drobounkých rtíků pásku růžovou,
bělostné ouško pod chmurami vlasů
jak zvonec svlačce listů ve síti –
vše vidí, vše – jen zbývá, vši tu krásu
ostrými tahy jasně vyrýti;
25
leč jak hnul rukou, by tu krásu stihnul,
do dálky kams se celý obraz mihnul...
A v paměti mu jako kouzlem zhasla
Marušky tvář a celá postava –
na prázdném papíru se ruka třásla –
na duši pní mu rouška mlhavá,
již nelze strhnout ani čela mnutím
ni třením očí. – Všechno dokola:
strop, stěny, lůžko nenadálým hnutím
se chvěje – hruď mu horkou plápolá
bojácnou tísní – teď kams v propasť padá –
V závrati těžké v podušky skráň skládá.
To stávalo se zhusta a když zase
se trhaly ty chmurné mrákoty,
jež jako mraky v parném letním čase
se zvedly z mrtvé vzduchu prázdnoty
v znavené hlavě žitím bez proměny,
svět byl mu pustým, ať již kamkoli –
do okna, na strop, na podlahu, stěny
provázel zrak po těsném okolí,
a každá myšlenka, jež v duši vzplála,
tak netěšivou, prázdnou se mu zdála.
Až přec se dočkal chvíle vykoupení.
O žádná princezna, jež zakletá
ve vodníkově říši, světlo denní
a lidí tvář nezhlédla po léta,
nemohla věru na člun spásonosný,
milostnou rukou kouzla zbavená,
26
s tak toužnou vášní, v očích povlak rosný,
ze hlubin mořských vztáhnout ramena,
jak on se vymknul, nohu uzdravenou,
z pout lože v světa náruč otevřenou.
Leč zatím pole bezbarvými pruhy
se smutně táhla před ním do dáli,
pasáckou chasou hemžily se luhy
a ohně na nich dým svůj zvedaly,
v stodolách cepy zněly, po strništi
skot zvonil, svěží meze uvadly
a místo květem jíním se již blýští,
zahradní brázdy listím zapadly
a jako stružky zlata v slunci planou,
jablka růžná do klína jim kanou.
A nad vesnicí v nedostupné výši
bez hlesu táhnou čápi tří a tří –
nuž mnoho zdaru v nové vaší říši!
Žel, z jara že vás Vašík nespatří
zas vracet se – tož za rok na shledanou!
Je chladno již. – To mrazem nebo čím –
má babím letem hlavu obetkanou –
se derou jemu slzy ku očím?
Ach drsný, ostrý vítr podzimkový
jej také žene v kraj a život nový.
A prošed ještě každé místo svaté
naposled, v jehož půdě předrahé
vzpomínek símě zapustila zlaté
mladistvá duše v době přeblahé,
27
opouštěl jednou za chladného rána,
když ještě ves se v mlhách ztrácela,
práh rodné síně, na němž uplakána
v kropence chvějné prsty smáčela
žalostná matka, aby naposledy
obličej jeho požehnala bledý.
A dlouho z košin na hlučícím voze,
v němž těsnalo se skrovné nářadí
studentské síně: kufr, stolek, lože,
utkvíval zrakem v milém pozadí,
na prchající střeše doškovité,
z níž šátkem z mlhy dětství vlálo mu,
na bledých rysech hrušky obrovité,
jež kynula mu k domku onomu,
kde duši nechal – až pak mlha bílá
oponou hustou nade vším se slila...
28