Pinka a starý básník.
17. září 1820.
Tak že mně, vrtkavá Pinko!
Nedáš ručičku?
Proč pak? snad že se mi vlasy
Bělí trošičku?
Z očí že již žádné jiskry
Mně nelítají,
Tváře vadnou, nohy v tancy
Mi klopýtají?
65
Ovšem, milá Pinko! to jsou
Veliké chyby,
A hoch starý se, panenky!
Vám již nelíbí? –
Ale básník? ten snad předce
Ohled zaslouží?
Tenť toliko po písničkách
Plamenně touží.
Předce ne? – Nu tak poslechni
– Nechcy se hněvat –
Co ti bude starý věštec
Teď prorokovat.
Co se Pininko mně stalo,
Stane se ti též,
Za přehoušlí let se zboří
Y tvé krásy věž!
66
Očíček tvých oheň zhasne,
Ňadra ti svadnou,
Tváře zbledne, pysk ti zmodrá,
Oudové schřadnou:
K nosu vstupovati počne
Suchá bradička,
A z mé krásné Pinky bude –
Stará babička!
Což bys potom ráda chtěla
Žert za žerty brát;
Nebude tu ale hocha,
Kterýby chtěl hrát;
Neb o starou pannu málo
Kdo se rozhorlí,
Básník ale – sebe starší –
Předc se přiživí! –
67