Okus
v
básnění českemčeském
od
Karla Sudimíra Šnaidra.
Zbírka první.
V Hradcy Králové
tiskem
Jana Pospíšila
krajsk. a byskup.
Impressora.
1823.
[I]
Slavnému
Magistrátu
též
celé drahé obcy
k. krajsk. prvního věnného a pevného města
Hradce Králové
nad
Labem a Orlicý,
Za obět
vděčnosti vlastenské.
[III]
Obsah.
Stránka
Odhodlání1
Na Hradečanky3
Usta děvčete10
Lenka11
Tys mi uďála14
Sestřičky17
Bivoj19
Cykánka24
Na vlastenské básníře27
Rtové děvčete30
Školye celoroční31
Lechtivá otázka35
Dobrou noc. Znělka38
Dítěcí hrob39
Mařenka42
Školye starců44
Studýnka46
Pobídka48
Básník a babička51
Děvče a starý básník53
Píseň Krále Šalomouna55
[V]
Obsah.
Stránka
Na Libinku59
Štěstí60
Bětuška63
Pinka a starý básník65
Na děvčata68
Čekání na sluky69
Nemoc a pomoc79
Na Jana V.89
Ouplněk91
Školye95
Černokněžník97
Na čas99
Dítě na hrobě matčinu101
Zbořeniště105
Labuť110
Lenka112
Utěcha116
Pachole u potoka117
Poustevník120
Dobrá rada125
Cukababa128
Školye vlastenecká131
Lenka k lásce133
Na potomky135
Labutí zpěv138
Míchanice143
[VI]
Poznamenání
Pánů, Panů
Předplatitelů.
Ousť. V. p. Hruška Václav, kooperator.
Panna Králova Anna.
Pan Krüßner Vojtěch, měšťanosta.
P. Machálek Fr., myslivecký adjunkt.
Paní Rettigova Léna Dobromila.
Bechyň. Pan Baták Tomáš, pojezdný panství Bechyňského.
Pan Bělohoubek Antonín, listovní tamtéž.
– Renner Antonín, právomocník.
– Žižka Prokop.
Blučin. V. p. Pešina Václav, farář.
Bohdaneč. Pan Kuttner Jan, měšťanosta.
P. Langer Jan, důchodní.
Brno. P. Haller Leop. Frant., kněhkupec.
Břístev. P. Klír, revírník.
Častolovice. Vysoce urozený pan hrabě Šternberk, Pán na Častolovicých &c. &c.
Pan Šnaider Karel Augustýn.
Cerekvice. P. Langer Štěpán, sládek.
Chlumec. P. Benda Krystian, ouřed. a právní ředitel.
P. Černý Václav, vrchní polesný.
[VII]
Poznamenání.
P. Fanta Matěj, kontrybuční.
– Feder Jozef, vrchní.
– Koutský František.
– Kovanda Jan.
– Krejčí František.
– Rang Hynek, obroční.
– Roudný Jan, pojezdný hospodářský.
– Šak Jan, zprávce.
– Šank František, mlynař.
– Šedivý, důchodní.
– Semenec, lesní kontralor.
– Slavík Martin, pojezdný hospodářský.
– Zvěřina Jan, najimač.
Chodovice. V. p. Černý Jan, lokalista.
Chotěšice. V. p. Lichtenberg Václav, lokalista.
Pan Vízner Antonín, obroční.
Dětenice. P. Bartelmees, aktuar.
P. Bayer Jan, zahradník.
– Novotný Tomáš, mistr zednický.
– Onfea Jan, purkrabí.
– Rubeš Václav, zprávce.
– Vosatka Jan, písař.
– Zerman Matěj, domkař.
Doleníbousov. P. Zahrádka Matěj, měšťan.
Dymokury. P. Dráb Jan, rychtář.
P. Havelka Karel, sládek.
– Jarát Antonín, důchodenský písař.
– Kurc Hynek, aktuar.
– Laicht Jozef, zahradník.
[VIII]
Poznamenání.
P. Noheil Jakub, zprávce nad stavěním.
– Pacelt Čeněk, důchodní.
– Pajer Jan.
– Pohl Jan, kontr. písař.
– Šmid Antonín, kancelářský.
Jabkenice. P. Jungmann, vrchní lesní zprávce.
Jeřice. P. Adámek František, adminystrator kníže Paarovských panství.
P. Lichtneker Václav, zprávce.
– Volf, revident.
Jesseník. V. p. Volpert, lokalista.
Jičín. Vysoce urozený pan František hrabě Deym, cýs. král. Major v armádě, rytíř řádu Leopolda a pán na Hostiném.
P. Donhamer Antonín, c. k. krajský komisař.
V. p. Drobný Václav, kaplan.
P. Hála.
– Hrdlička, c. k. krajský komisař.
– Konvička Jan, měšťanosta.
– Kotek Fabián, c. k. krajský tajemník.
– Spálený, c. k. krajský kasýr.
– Šír František, c. k. gymnazyální professor.
– Valášek, c. k. krajský kancelista.
Jičinoves. P. Kovanda Frant., právní aktuar.
P. Krkavec, verkmistr.
– Matoušek Karel, listovní.
– Rotta Jan, důchodní.
– Rumler Augustýn, dyrektor.
Jikev. P. Tuzar Václav, rychtář.
[IX]
Poznamenání.
Jindřichův Hradec. P. Landfras A., impressor.
P. Liška, professor.
Hněvčoves. V. p. Příhoda Jan, kaplan.
V. p. Zitte Antonín, farář.
Hora Kuttná. P. Chudoba Antonín, rychtář a mistr krejčovský.
P. Šindler Jan, usedlý soused a pekař.
– Vogel Jan, kassýr a zádušní.
– Vocl Jan, kontralor důchodů kuttnohorských.
– Zeman Jozef, usedlý soused.
Hořejní Dobrávoda. P. Jaroš Tobiáš, rychtář.
Hořice. P. Häfer Šebestyán, lesní pojezdný.
P. Kainc Jakub, vrchní.
– Karmine Ferdynand.
– Kirchhof Floryan.
– Linek, obroční.
– z Neukirchen Jozef, druhý listovní.
– Puhoný Tadyáš, první listovní.
V. p. Zahradník Václav, kaplan.
Hrachová Tejnice. P. z Neukirchen A. zprávce.
Hradisko. V. p. Dusalek, lokalista.
Jozefov. V. p. Špaček Filip, duchovní c. k. vojenského špitálu.
Kouřím. P. Hollý Jan Aleš, advokát.
P. Šmidt František, měšťan a první kostelník.
Kardašřečice. P. Bocov, adminystrator.
P. Dvořák Tadyáš, dyrektor.
– Hejda Václav, purkrabský písař.
[X]
Poznamenání.
P. Janoch Karel, listovní.
– Kratochvil Jozef, písař.
– Posl Jozef, purkrabí.
– Šimák, pojezdný.
– Švarc František, písař purkrabský.
– Vaniček Jozef, sládek.
– Weinhofer, důchodní.
Kolin. P. Razým Jan, vrchní.
Kopidlno. P. Dobš Vincenc, penz. dyrektor.
P. Hornek Jan, šafář.
– Küttenbruk Vincenc, dyrektor.
– Láska Václav, listovní.
V. p. Makeš Jan, kaplan.
P. Paul Antonín, cestmistr.
– Sichra Domynyk, aktuar.
– Týce Leopold, důchodní.
Jem. p. Vacek František Aleš, biskupský notář, vikariátní sekretář a děkan, a oučinkujícý člen Českého národního muzeum.
P. Zollmann Matěj, představený města.
– Zumpfe Jozef, zahradník.
Kost. P. Břeský Jan, druhý kancelářský.
P. Macoun Matěj, sládek.
– Říb Jan, první kancelářský.
– Ulrich Augustýn, vrchní.
Králové Hradec. P. Brožovský Václav, c. k. krajský protokolista.
P. Chaloupecký Václav, advokát.
– Chmela Jozef, c. k. professor gymnazyální.
[XI]
Poznamenání.
P. Jilek Jan, posluchač bohoml. v I. roce.
– Jiruška Hynek, obuvník.
– John Fr., praktykant při c. k. pošt. ouřadě.
– Kupka Jiří, posluchač bohoml. v II. roce.
V. p. Macas Ondřej, kněz vojenský.
P. Macháčka Aloyz, posluchač bohoml. v I. roce.
– Meduna Jan, právní přítel.
V. p. Melichar Jozef, kaplan.
– Pelikán František, konsystoriální registrator.
P. Peřina Jan Eduard.
– Pilnáček Jan, žák II. třídy humanytské.
– Pospíšil J., sazeč v k. krajské a bisk. impressý.
– Pospíšil, mlynař na Pardubsku.
– Rojek Jan, posluchač bohoml. v I. roce.
– Smutek, dto dto.
– Šádek Karel, školní učitel.
– Šainost Adam, c. k. krajský kancelista.
– Šepl Jozef, magistratuální sekretář.
– Šubert Jozef.
V. p. Stránský Antonín, katecheta c. k. gymn.
P. Vihan Karel.
Důstojný p. Ziegler, Jozef Liboslav, doktor, c. k. professor bohoml. pastýřského a literatury České v Králové Hradcy, řádný oud Českoslovanské učené společnosti v Uhřích, a oučinkujícý člen Českého národního muzeum.
Králův Dvůr. V. p. Rudl Jozef, kaplan.
Králův Městec. P. Fišer J., syndykus. 3 exempl.
P. Gros Antonín, měšťan a kupec.
[XII]
Poznamenání.
V. p. Havelka Václav, kaplan.
– – Kerner Čeněk, farář.
P. Nejmenovaný.
Krátonohy. V. p. Pacák Jozef, farář.
Kražburk. V. p. Plessel Jozef, kaplan.
Křinec. P. Gros J., dyrektor.
P. Jonák, důchodní.
– Kaim Václav, bednář.
– Karásek, bažantník.
V. p. Peikner, farář.
P. Roudnický Jozef.
– Sokol, listovní.
– Táborský, zahradník.
– Tregbal, sládek.
– Turek Jan, písař důchodní.
– Voseček Jan, kovář.
Kuklena. V. p. Ponec, kooperator.
Kydlinov. P. Střemcha František, mlynař.
Loučin. P. Šmid Jozef, dyrektor.
V. p. Stěhule Jozef, lokalista.
Loukov. V. p. Hradecký Jozef, lokalista.
Lhotašaroves. P. Vraštil Tobiáš, rychtář.
Libošovice. V. p. Horák Jozef, farář.
Libuň. V. p. Matějka Jozef, kaplan.
Lipnice. P. Holcman Karel, školní učitel.
Litoměřice. P. Šolc Jan, posluchač bohoml. v II. roce.
Litomyšl. P. Rypka Fr. Ant., kupec. 10 exempl.
Lužany. V. p. Kvítek Jan, farář.
[XIII]
Poznamenání.
Lužec. V. p. Kerner Jozef, farář.
P. Kuřil Václav, učitel.
V. p. Tomek, kaplan.
Metličany. V. p. Štětina Augustýn, lokalista.
Miličoves. P. Kettner, ouřední písař.
P. Otto, praktykant.
– Tuma, důchodní. 2 exempl.
– Urfus, praktykant.
Milovice. P. Vavra Jozef, učitel.
P. Vorel Jan, rychtář.
Mlejnice. P. Laušmann František, mlynař.
Mlíkosrpy. V. p. Grund Jan, farář.
P. Polák Jakub, učitel.
Mzell. P. Pannenka Jan, najimač.
V. p. Renner Aleš, kooperator.
Náchod. V. p. Ludvík Myslimír, kaplan.
V. p. Regner, kaplan.
Nechánice. V. p. Doležal Jozef, kaplan.
V. p. Vindyš Hajislav Joz., farář a řádný oud Českoslovanské učené společnosti v Uhřích.
Nové Město. P. Gouč Václav, inšp. adjunkt.
P. Hartman Jan, inšpektoriální adjunkt.
Jem. p. Kouba František, děkan.
P. Miller Jan, právní aktuar.
V. p. Paďour Jan, kaplan.
Nový Bydžov. P. Čepelka, kriminální aktuar.
P. Janeček Emanuel, magistratuální rada.
– Koblic Jozef, pán statku Skřivany a měšťan.
– Musyl František, reprezentant.
[XIV]
Poznamenání.
P. Otto Jan, ranhojič a spolu měštěnín.
– Pikhart Jan, magistr. rada.
– Slanař Jan, oficýr oučetní.
V. p. Šeps Jan, kaplan.
Novízámka. P. Kašpárek Václav, lesovní.
Poděbrady. P. Einger, vrchní lesní.
P. Javurek, měšťan.
– Kilmann, důchodenský aktuar.
– Klofec, měšťan.
– Kraus, dto.
– Křepele, dto.
– Rottenberger, syročenský aktuar.
– Sagasser, listovní.
– Šeppel, právomocník.
– Šöbl, listovní.
– Švarc, zprávce.
– Volfrám, zprávecký aktuar.
– Vošata, polesenský dto.
– Votočka, syročenský dto.
Police. P. Thér Emanuel.
Polička. V. p. Pelikán, kaplan.
Polna. P. Karré František, tabáční skladník.
Praha. P. Jungmann Jozef, doktor ve filozofii &c.
P. Kraus Hynek, posluchač bohoml. v I. roce.
V. p. Kyselo Karel, starší kaplan u sv. Vojtěcha,Vojtěcha.
P. Presl Jan Svatopluk, doktor v lékařství.
– Weber Augustýn.
Přepichy. V. p. Bachman Aloyz, bisk. notář a tamní farář.
[XV]
Poznamenání.
Psynice. P. Görner Karel, obroční.
Rejhrady. P. Šlossar Viktor, bibliotekář.
Ronov. P. Graf Jan, sládek.
P. Pitro Matěj, bednář.
– Šrutek, písař obroční.
– Šuster Jakub, právomocník.
Rožďalovice. P. Bartoš Jan, aktuar.
P. Byzer, písař kontrybučenský.
– Kerner Matěj, sládek.
– Pohl, kupec.
– Svoboda, kontrybuční.
– Tejzink, zprávce.
V. p. Tokstein Matěj, kaplan.
Nejmenovaní páni sousedé.
Seletice. P. Klír Erasm., vrchní lesní.
Skřivany. Paní (jemnost) Koblicova Terezye, paní dědičná na Skřivanech.
Slatina. V. p. Pacovský Antonín, farář.
Smidary. V. p. Haak František, kaplan.
P. Hladič Jozef, učitel.
Panna Hladičova Viktorie.
– Hladičova Veronyka.
– Poděbradská Anna.
Sobotka. P. Čakert Michal, měšťan.
P. Dušek Matěj, radní.
– Dvorský Jan, měšťan.
– Eger Jan, hospodský u dvou lip.
– Firlinger Antonín, líkárník.
– Jeřábek Jozef, měšťan.
[XVI]
Poznamenání.
P. Güner Augustýn, tabáční skladník.
– Janatka František, měšťan.
– Kendik František, učitel školní.
– Krystian Jan, kancelista při magistrátu.
– Laštovka Jan, c. k. komisař při sylnicy.
– Reindl Michal, c. k. solní kontralor.
– Stružovský Jan, cechmistr pekařský.
– Svoboda Jan, měšťan.
Starýhrada. P. Čapek Jozef, písař purkrabský.
P. Eisner František, purkrabí.
– Neuman Karel, vrchní polesný.
– Paul Karel, písař purkrabský.
– Proft Karel, sládek.
Štěžery. Vysoce urozený pan Ernest hrabě Harrach v Rohrau.
Střehom. P. Opočenský Jan, stárek mlynářský.
Střevač. P. Bergmann Jan, písař purkrabský.
P. Jelinek Filip, purkrabí.
– Rorke Vilím, písař purkrabský.
Tejn. V. p. Marek Antonín, farář.
Tiniště. J. p. Šimon Jozef, bisk. vikář a děkan.
Třebechovice. P. Skopec Václav, rada.
Třemešoves. P. Paur Jiří, rychtář.
Tuchom. P. Šandera Václav.
Turnov. P. Nečasek Václav, právník.
Valdice. P. Lechký Jan, právomocník.
Vapno. V. p. Holvek Jan, farář.
Velké Hlušice. V. p. Hanuš Hynek, farář.
[XVII]
Poznamenání.
Veliš. V. p. Miller Jan, kaplan.
Jem. p. Stránský Jozef, bisk. vikař a děkan.
Velké Popovice. P. Hartmann Čeněk.
Vesely. P. Šimák, zprávce.
Vokšice. P. z Adelšvunk Jan, písař obroční.
P. Michálek Ferdynand.
– Mulač Jozef, obroční.
Vosenice. V. p. Doškou Václav, kaplan.
Vostrov. P. Vojtěch František, rychtář.
Vysoké Mejto. V. p. Vaniček Jan, katecheta školy normální.
Zahornice. P. Doležal František, lesovní.
Zydlichovice. V. p. Kropil Jozef, kaplan.
Žamberk. P. Koráb František, lékařství doktor.
P. Michálek František, ranhojič.
Žehužice. P. Láska, kontrybuční.
Žiželice. P. Doležálek Jan, rada.
P. Hruška, radní.
– Josek Jan, učitel.
– Kleiner Václav, radní.
– Krátký, městský purkmistr.
– Krejčí, protokolista radní.
– Ružička Prokop, učitel.
Žlunice. V. p. Hofmann František, farář.
P. Šnajdr František, pojezdný hospodářský.
[XVIII]
[Odhodlání]
[Odhodlání]
Jdětež, dítky ducha mého,
Tam pod bílou věž;
Kde váš otec běhávával,
Běhejte vy též.
Pozdravujte město drahé,
Drahé vlastence,
Poupátka jim obětujíc
Ze svého věnce.
[1]
Z tváří jejich zasmušilé
Vrásky stírejte,
K nevinnému žertu srdce
Jim otvírejte;
A jak vašich písní zvuky
Sluch jim ovějí,
Ať se vám v poklidné chvílce
Rádi zasmějí.
Když však otec váš již s nimi
Více nebude,
Dávno v lůně matky země
Tvrdě spát bude:
Ať zvolají Hradečanky:
„Ten sprostý věnec
Uvil nám na důkaz lásky
Věrný vlastenec.“
V Smidarech dne 16. máje 1822.
K. S. Šnaidr.
2
Na Hradečanky.
vV máji 1822.
Roztomilé Hradečanky,
Jenž teď žijete,
Ještě růžové mladosti
Věnce vijete:
Pospěšte sy cválem ke mně –
Lyra zlatá zní;
Bůh můj z každé struny věje – –
Pospěšte sy k ní!
3
Ona vaši krásu slaví,
Vaši líbeznost,
Dobrotu srdéček outlých,
Kázeň, pobožnost;
Všecko na vás, všecko vůkol
Vás co máj kvete:
Přes vás, milé Hradečanky,
Není na světě!
Proto jsem hned od dětinství
Vám se odevzdal,
Před chůvou již na vodětkách
Za vámi se dral;
Mezy vámi v blaženosti
Nevýmluvné žil,
S vámi rejdil, s vámi zpíval,
S vámi čtveračil.
4
Jako hošík, jako jinoch,
Jako mládenec,
Vil jsem vám jen, ve dne v nocy,
Lásky své věnec.
Večer tiše pod okýnkem
Vaším stávaje,
By matinka nevěděla,
S vámi šeptaje.
S vámi? – ach! ne s vámi, ale
Snad s matičkami
Vašemi, aneb dokonce
Se babičkami.
Těch se tažte, ty vám ještě
O mně povědí,
Neboť ze předešlých časů
Všelicos vědí.
5
Bývaly jsou, y já býval –
Ach! my bývaly;
Jako teď vás, tak jsme tenkrát
Jich jen slavili.
Ten však přeukrutný mocnář,
Vražedlný čas,
Zlámal jejich kráse, y – mé
Blaženosti vaz.
Já teď s nimi polehoučku
Do honu vadnu,
A již – – bodejž to nevidím! –
Ku hrobu chřadnu.
Ale proto předce ještě
Všecky vás rád mám,
A vám y jim chvalozpěv můj
S radostí zpívám.
6
Jim za tisýc blažeností
K poděkování,
Vám za libou trpělivost
Při poslouchání.
Co vy teď jste, ony byly:
„Milosti obět –“
A co ony teď, budete
Vy za hrstku let.
Vemtež tedy, Staré, Mladé!
LaskavěLaskavě, co má –
Snad již brzy němá – lyra
Vám dnes podává.
Věřte, že jsem celý věk svůj
Vám vše dobré přál,
Vás sy vážil, vás jen slavil,
Vás jen miloval.
7
Y teď, kde již fous a vlasy
Cválem bělejí,
Oudy slabnou, oči obě
Mně se kalejí;
Tvář, a čelo pobrázděné,pobrázděné
Očitě vadne,
A již brzyčko do chladné
Postylky vpadne – – –
Y teď ještě jste má radost,
Mé potěšení,
Mého srdce náchylného
Sladké toužení;
Tak, že když sy k některé z vás
Jenom přisednu,
O čtyry sta dlouhých neděl,neděl
Rychle omladnu.
8
Přejtež tedy, přejtež, prosým,
Zpěvcy starému,
Až ku prahu hrobovému
Vám vždy věrnému;
A – když do něho mne dávno
Hrobník zakopal,
Rcete: „Buď mu země lehká;
„OnOn nás miloval!“
9
Usta děvčete.
6. března 1821.
Usta krásná jako růže,
Usta sladká jako med,
Do vašichž outlinkých koutků
Šelma Milek sobě sed’:
Neusmívejte se, probůh!
Ani slova nemluvte,
Syc ho z sebe mně do srdce
Jako šípku vženete!
10
Lenka.
19. září 1820.
V chládečku seděla,
Věnce vila;
Poupátko růžové
Sama byla.
Věnečky uvité
Rozdávala,
Pro sebe žádného
Nenechala.
11
Aj! proč pak, děvčátko,
Vše rozdáváš,
Sobě pak žádného
Nenecháváš?
„Myslíte? – vonnější
Předce schovám,
Svému jej milému
Dovychovám.“
„Ten věnec nemůž být
Vážen dosti,
Slujeť on věneček
Nevinnosti.
A která milému
Ten k oltáři
Přinese, ta se jen
Dobře zdaří.
12
Neb, měj sy bohatství,
Klenotů dost!
Není předc žádného
Nad nevinnost.
Děvenku, která ten
Jednou ztratí,
Zlato ni stříbro již
Nezbohatí!“ –
13
Tys mi uďála.
20. září 1820.
Pověz pak mi, roztomilá!
Co to se mnou je?
Honí mne to pořád sem tam,
Nemám pokoje;
Světnice mi brzo velká,
Brzo zas malá,
Ve dne v nocy tebe vidím – –
Tys mi uďála?
14
Chcyli za stolečkem psáti:
Sedíš na péře;
Čtuli: vidím jenom tebe
V každé liteře.
Sáhnu k houslím: ty mi zavzní,
Jakbys se smála;
Ty jsy péro, kniha, hudba – –
Tys mi uďála!
Jestli od tě pryč chcy jíti:
Nemohu se hnout;
Pakli na mne zaškaredíš,
Mním hned zahynout!
Podepřešli kdy se na mne,
Stojím jak skála,
V jitro, v soumrak na tě myslím – –
Tys mi uďála!
15
Což to asy dále bude,
Jak to zamezyt?
Musýmť já tvé svodné čáry
Časně předejít.
Neb – nechcyli uschnout – mám již
Vrchovatý čas,
A – když jsy ty mně uďála –
Udělám ti zas!
16
Sestřičky.
12. března 1821.
Bětuška je jak beránek
Mírná, způsobná, tichá;
V koutku sedíc pilně přede,
Jemňounce při tom dychá.
Hochů zdaleka se bojí,
Žádného sy nevšimne,
V samotě je nejraději,
V nocy jako y ve dne.
17
Baruška pořád jen zpívá,
Slavíček jak ve houšti,
Skáče jako švihlé srnky,
Když je jaro rozpouští.
Na jinochy y na starce
Bez upejpky se směje,
Lítá po domě jak zefyr,
Jenž skrz volšinu věje.
Která se ti lépe líbí,
Kterou sy chceš namlouvat? –
Barušku, a ne Bětušku,
BuduBudu, věru! milovat.
Neboť u Bětušky vidím
Rouškou zahalený bič – –
„Tichá voda břehy mele,
Prudká běží vrchem pryč.“
18
Bivoj.
2. prosynce 1820.
Kdož to tam od lesa kráčí
Patou širokou,
Za živé vleče sem uši
Svini divokou?
Potvora se mocně brání,
Vztekem se třese;
Rytíř však ji předc na zádech
Ptáka jak nese.
19
Neunaveně s ní chvátá
Na knížecý hrad,
A již se srstnatcem stojí
U vysokých vrat.
Nad nimi se z okna dívá
Kněžna Libuša,
Vedle ní překrásná sestra
Věštkyně Kaša.
„Uvítej nám – mluví k němu –
V hrozném souboji,
Uvítej nám s strašným lovem
Chrabrý Bivoji!
Ty jsy mužně slovo splnil,
Ještos Kaši dal,
Skutkem hrdinským svou lásku
Vroucněs dokázal.“
20
A již rytíř v sýni stojí –
Zástup lidu s ním –
Poklekna před jasné kněžny
Takto vece jim:
„Kyžby se ty, po níž toužím,
Dar můj zalíbil,
Kyžby její outlé srdce
Ke mně naklonil!“
Zarděnou v tom Kaša tváří
Ruku podává –
„Povstaň, tvá milenka ti svou
Lásku přiznává.
Věz, že tě již mnohý měsýc
V srdcy svém nosým,
Dnes pak teprv svou se láskou
Vůbec honosým.“
21
Tu rytíře svého zdvihnouc,
Jeho celuje,
Před Libušou lásku věrnou
Jemu slibuje.
A skrz sýně hradu plný
Plesu hlas věje:
„Chrabrost takou samá jenom
Láska věncuje!“
***
Což vy rytířkové dnešní
Tomu říkáte,
Zdaž y Vy milenkám vašim
Svině chytáte?
Zdaž y vy podobnou chrabrost
V prsých cýtíte,
A jak Bivoj s potvorami
V souboj chodíte?
22
Cukrovéť ach! oudky vaše
Strachy se třesou,
Když okolo vás jen sviní
Zabitou nesou.
Živou dokonce v tak velké
Vážnosti máte,
Že před ní na deset honů
Pryč utíkáte.
S čímž pak tedy vy k milenkám
Vašim chodíte?
Což jim na důkaz své vroucý
Lásky nosýte?
„Trochu kradených písniček,
Faborů, šperků,
A místo divoké svině
Ledva – veverku!veverku!“
23
Cykánka.
5. října 1821.
Seděla Cykánka
U keříčka;
Vůkol ní pěšinkou
Šla Ančička.
„Bůh tě, má panenko!
Rač požehnat;
Pojď, sedni ke mně sem,
Dej sy hádat.“hádat.
24
„UkažUkaž mi ručičku – –
Ou, dítě, ou!
Tří se hned o tebe
Hoši perou.
Jeden má peníze;
Druhý slíčnost;
Třetí pak – lásku jen
A upřímnost.“upřímnost.
„TyTy ale vábíš dnes
Bohatého;
Zejtra se usmíváš
Na sličného;
Láska pak – co vidím?
A upřímnost –
Jsou u tě nehrubě
Vážený host.“
25
„Andulko, Andulko
Pošetilá!
PoslyšPoslyš, co Cykánka
Vyjevila.
Chraň se peněz, chraniž
Se slíčnosti,
Lásky se přidržíc
S upřímností.
„SlíčnostSlíčnost za několik
Májů svadne,
Bohatý často dost
V nouzy padne;
Láska však Ančičko
A upřímnost,upřímnost
Vytrvá v mileném
Srdcy věčnost.věčnost.“
26
Na vlastenské básníře.
Bratří v Bohu, kterýmž sláva
Čela věncem obvinuje,
Jimiž jazyk mateřský náš
Nové květy vystřeluje;
Starému, hle! básníkovi
Hleďte vlídných rukou podat,
Jenž se – ač již blíže hrobu –
Českému chce zpěvu oddat!
27
Ovšem, ovšem málo slávy
Lyrou jeho nabudete,
Neboť na počátku zymy
Ztěžka pozdní kvítek kvete:
Předc však – byť vám dost nelíbě
Starý básník česky zpíval –
Za důkaz to všecky mějte,
Jazyk že y vlast miloval.
Vlasti drahá, řeči milá!
Již ponejprv rtové mluví,
Aj! ty duchu švarných předkůpředků,
Jenž mi se – ač pozdě! – jeví:
Mějtež obět, kterou lyra –
Germanská prv – vám přináší,
Skloníc ke mně hlavy rcete:
„Uvítej nám, my jsme naši!”
28
Ano naši jsme a budem,
Dokud ve mně žíla bije,
Dokud ještě Můza česká
Okolo mne věnce vije;
Dokud slavík u potoka
Sladké libozpěvy pěje,
Dokud nevyhaslý oheň
Boha našeho mne hřeje.
A když někdy starý básník
V hrobě bude odpočívat,
Lyra zaprášená mlčet,
Pěnice nad hrobem zpívat:
Tu se bratří k vršku mějte,
V nějž mne hrobník ukolébal,
Rcete: „Spí starečku sladce,
„NebNeb jsy vlast a řeč miloval!“
29
Rtové děvčete.
8. března 1821.
Co se na mne květní rtové,
Co se na mne smějete?
Že jen zpívám již a piji:
To mně věřit nechcete?
Ovšem když tak roztomile
Ke mně sy zamíříte,
Tak, byť y byl básník starý,
Předce jej rozblázníte.
30
Skolye celoroční.
13. října 1820.
I.
Jarní.
Uvítej nám mládenečku
V háji nově rozvitém,
V fialkovém svém věnečku,
V rouchu sličně růžovém.
A bys hezky dlouho býval
Naším hostem přemilým,
Nejdřív o tvé kráse zpívám,
Nejdřív tobě připíjím.
31
II.
Letní.
Slunéčko paprsky
Zžavé seje,
Větříček lehounkým
Křídlem věje.
Děvčata se srpem
Kvapí tu žít:
Rozmilé děvčata,
Poneste pít!
32
III.
Podzymní.
Jaro s letem uletěly,
Žlutí se listí;
A – o běda! podzymek též
Hned nás opustí.
Usvadnouli tedy jeho
Poslední věnce:
Což nám zůstane? – y bratře!
Kamna a skleňce.
33
IV.
Zymní.
Vichry bouří, sněhy vějí;
Potoky zamrzují;
Staří páni vedlé kamen
V polityce mudrují.
Ubohý, což já sy počnu,
Abych nemusel pojít?
Sednu sy ke kamnům s skleňcý,
Budu žertovat a pít.
34
Lechtivá otázka.
2. října 1820.
Ptala se mne milostenka
Včera v zahájí,
Co mám radši, zdali víno,
Zpěv, a nebo – jí?
Ale však hned na svědomí
Mně uložila,
By se jenom pouhá pravda
Jí vyjevila.
35
Milý Bože! Myslil jsem sy,
Kterak řícy mám?
Co z těch tří mně nejmilejší,
Věru, nevím sám.
Někdy zpěv, a někdy víno,
Někdy zas ona;
Neb na světě není stejný
Den, ni hodina.
Tebe arcy, milé dítě!
Nadevše rád mám,
Ale proto vínem, zpěvem,zpěvem
Předc nepohrdám;
Ano někdy u mne časy
Tak jsou proklaty,
Že se mi zdá zpěv neb víno
Milejší než ty.
36
Prosým tedy, mé poupátko,
Nech vší závisti,
Přej mi dále s vámi všemi
Stejné radosti.
Nejdřív ty, pak zpěv, pak víno –
Tak se to patří;
A když bleskne dobrá chvíle:
Pojďte všecky tři!
37
Dobrou noc!
Znělka.
26. července 1821.
Chroustek bžučí ve mladistvém doubí,
Ptačátka v teplinkém hnízdě spějí;
Koroptve se v temné houští krejí,
Ježto bublavý potůček roubí.
V měsýčku se leskne chladné loubí,
V kterém větříčkové zticha vějí;
Slavícy radosti lásky pějí,
Ponocný co po vsy bloudě troubí.
Aj, tu děvče ještě vykukuje,
Zdaž hoch věrný pod okýnkem stojí?
Mluvit nechce, matinky se bojí,
A jen ručinkou mu ukazuje:
Že ho vidí, že se mu oddává,
A že sladkou dobrou noc mu dává.
38
Dítěcý hrob.
14. září 1820.
Aj! hrobeček nízký, skrovný,
Bez málinka zemi rovný –
Co pak medle přikrývá? –
Trávníček tvůj zvlhlý rosou?
Podvrácen kdo smrti kosou
Pod tvým drnem spočívá? –
39
„Přikrývám tu nevinňátko,
Čtyrnedělní nemluvňátko,
Klenot smutné máteře.
Ona pláče, nyje, vzdychá,
A tu k zemi zem se míchá,
U bezového keře.“keře.
„SlzaSlza uschne, keř usvadne,
Radost, žalost nemá žádné
Na tom světě stálosti! –
Neptej se víc, zaodejdi,
Do vlastních sy prsou vejdi,
Přemejšlej o věčnosti!“
40
Od hrobku jsem zaodešel,
Do vlastních jsem prsou vešel,
Myšlénky se rozmetly!
Z hrobku – nevinnosti lůže –
Do rána dvě bílé růže
Co dvojčátka vykvetly!
41
Mařenka.
19. září 1820.
Byťby sy mne tisýc krásných
Děvčat vábilo,
Předcby se mi ani jedno
Nezalíbilo;
Neb když jedno v srdcy příliš
Hluboko sedí,
Oko na všecky pak jiné
Studeně hledí.
42
Já mám děvče, že mu rovné
Pod nebem není!
Hlásek jeho nad slavíčka
V jedlovině zní;
Jeho nožičky jak srnčí
Křepčíce hrají,
Tváře jeho jako východ
Zavykvítají.
Rtové jeho se jak poupě
Růžové stkvějí,
Očka se jak na obloze
Hvězdy blíštějí.
Ach! Což jest to přemilostná,
Krásná panenka – –
A ke všemu tomu ještě
Sluje – Mařenka!
43
Skolie starců.
11. září 1820.
Když jsme staří – ať jsme staří!
Jak sy pomůžem? –
Kolo času zastaviti
Ovšem nemůžem;
Ale proto ještě mnohá
Radost nám kvete,
A byťbych byl sebe starší –
Rád jsem na světě!
44
Buďmež tedy spokojení
S tím, co Bůh přeje,
Přitom veselí, až někdy
Hrob nás ukreje.
A když utíká pan Milek
– Bodejž vos ho pích’! –
Zůstaneť nám místo něho
Víno, žert a smích.
45
Studýnka.
Studýnka se v stinném háji
Prejští ze skalí,
Jemně plynouc přes oblásek
V houštinu valí.
Kvítečky z vonného břehu
V ní se zhlížejí,
Nad ní,ní v křoví slavíčkové
Libezně pějí.
46
K studýnce té každé jitro
Milka putuje,
Jejím liběchladným stříbrem
Tváři sy myje.
Tváře, ruce, ňadra sněžná,
Outlá ramínka – –
Ach! můj dobrotivý Bože,
Kyž jsem studýnka!
47
Pobídka.
16. září 1821.
Mládency, děvčátka,
Pojďte sem v háj!
Mladost je blaženost,
Mladost je ráj.
Hájek vám prostírá
Drníček, stín,
Drníček kvetoucý
Měkounký klín.
48
Potůček houštinou
Libě crčí,
Na buku veverka
Temně vrčí.
Holub zamodralý
Z doubku vrká,
Ze skály krkavec
Švarně krká.
Jelen sy ze skladu
Ven vycházý,
Srnec přes široký
Potok sázý.
Slunéčko k západu
Se snižuje,
A jehly smrkové
Pozlacuje.
49
Vůkol se vše těší,
Vůkol radost –
Srdéčka vám zdvíhá
Jará mladost!
Nepoužiti jí,
Věru, jest hřích,
Hodiny pršejí – –
Užite jich!
50
Básník a babička.
14. října 1821.
S tebou babičko mám sedět
V chládečku a pít?
Hledět na tvé suché prsty,
Kterak umí šít?
O předobrých starých časech
S tebou rozmlouvat,
A snad posléz se – o jerum! –
S tebou milovat?
51
Milá babičko! nežádej,
Co nemůže být.
Sedět v chládečku chcy s tebou,
Rozmlouvat y pít;
Ale milovat – o slunce!
Kde pak lásku vzýt?
Mlčiž babičko, a nechtěj,
Co nemůže být!
52
Děvče a starý básník.
14. října 1821.
Co mám v chládku s tebou dělat
Milý tatíčku?
Ovšem, ovšem že mne prosýš
Jen o chvílčičku;
Ale co u tebe počnu?
Víno nepiju,
A když slunce za les zajde,
Pak již nešiju.
53
Že mně zazpíváš? – aj, arcy,
Písně miluji;
Ale jen když ze rtů krásně
Růžných zaznějí.
Tvé však, tatíčku, že jsou již
Svadlé, nalezám – –
Budiž tedy s Pánem Bohem,
Pí a zpívej sám!
54
Píseň Krále Šalomouna.
Vanitas vanitatum, et omnia vanitas.
Bývával jsem švarný hošík,
Všeho míval vždycky dost!
S zlatou lyrou, s zpěvem, s žertem
Na všech stranách milý host.
Bohyně se na mne smály,
Vždy mne k sobě lákaly;
Jako včely vůkol květu
Okolo mne lítaly!
55
Ale, ach! to štěstí, věru!
Malé mělo stálosti!
Jen jsem s jednou k oltáři šel,
Již byl konec radosti.
Ostatní panenky nad mnou
Nosíčky hned krčily,
Zůstalli jsem přes moc u nich,
Ze dveří mne honily.
Stav se vdovcem – zas jsem mínil
Starou cestou kráčeti;
Holky ale nechtějí už
Na mne ani hleděti;
Ač jim stokrát vypravujuvypravuju,
Jaký jsem byl někdy hoch –
Každá praví: „S Pánem Bohem!
Z jara jenom kvete loh!“ –
56
Bodejž vás! – což starý básník
U vás nic již neplatí?
Myslíte, že mladíkové
Umějí jen zpívati? –
Nechte sy tedy ty hejsky,
Já vám jich nezávidím;
S lyrou raděj, se skleňcý se
Do chládečka uklidím!
Tam se rozložím jak čtyří
Na kolébku drnovú,
Vesele sy počnu zpívat
Píseň Šalomounovu.
„Nejhorší, to věřte bratří,
Ze všech kantorů jest čas;
Neb on všechny zpívat učí:
„Vanitatum vanitas.“ –
57
Vy pak, jenž se posmíváte,
Lehkovážná děvčata!
Vy též někdy poběhnete
Skrze jeho práčata.
Osud můj y na vás čeká,
Přestanete chechtati,
A budete, chtěj neb nechtěj,
Šalomounskou zpívati! –
58
Na Libinku.
14. září 1820.
Proč se ti vyhýbám
Drahé dítě? –
Nechcy odpovědí
Rozhněvat tě;
V mém kalendáři však
Psáno stojí:
„Spálené dítě se
Ohně bojí.“ –
59
Štěstí.
27. září 1820.
Štěstí, štěstí! kde se touláš,
Že se u mne nestavuješ?
Že jen okolo mne stále
Praporce své rozvinuješ?
Že jen samým darmochlebům
Hrdla medem svým prolíváš,
A co macecha se na mne
Věčně jen skrz prsty díváš?
60
Což jsem se hned v outlém mládí
S tebou dosti nenadvořil,
Před tvým trůnem hlavou k zemi
Jak živ dost se nenakořil?
Obětí těch nejstkvostnějších
Tobě denně nevěnoval,
A z své nízounké chaloupky
Na tě dost se nenavolal?
Volal jsem tě ve dne v nocy,
Volati však již nebudu!
Přej sy komu chceš! svůj pokoj
Proto předce nepozbudu.
Vímť, že se jen ničemníkům,
Bláznům, darmochlebům dáváš,
A co v světě rozšafného,
Věčné bídě zanecháváš. –
61
Měj se tedy, měj se dobře,
Na věky se s tebou žehnám;
Teď již při západu slunce
O tvou milost hrubě nedbám.
Ano kdybys ke mně chtělo,
Ani ke dveřím se nehnu;
Bez tebe jsem život strávil,
Bez tebe y ve hrob lehnu.
Štěstí slyševši mne, k oknu
U komůrky přiletělo,
A tu neomylnou pravdu
Do ucha mi povědělo:
„Ovšem žeť mne marno hledat!
Osud panuje teď všude,
A kdo narodil se grešlí,
Grošem do smrti nebude!nebude!“
62
Bětuška.
16. dubna 1821.
Běhala Bětuška hájem
Přes křoví a drn,
Nenadále se jí vrazyl
Do nožičky trn.
Bolestně ubohé děvče
Kulhat počalo,
Sednouc smutně na drníček
Hořce plakalo.
63
Šel tu švarný mysliveček
Stezkou vedle ní,
Ptal se, litoval, a vytáh’
Z nožky jí trní.
Za pomoc ale hubičku
Žádal a – dostal;
Pak se se svým bystrým psýkem
Dále v houští bral.
„Proč pak se ode mne béřeš
Lékaři, ach, můj?
Novou ve mně bolest zhojí
Vzhled toliko tvůj.
Co mi platno, že jsy z nohy
Ostrý trn dobyl;
Když jsy mnohem ostřejší mi
Do srdéčka vryl?!“ –
64
Pinka a starý básník.
17. září 1820.
Tak že mně, vrtkavá Pinko!
Nedáš ručičku?
Proč pak? snad že se mi vlasy
Bělí trošičku?
Z očí že již žádné jiskry
Mně nelítají,
Tváře vadnou, nohy v tancy
Mi klopýtají?
65
Ovšem, milá Pinko! to jsou
Veliké chyby,
A hoch starý se, panenky!
Vám již nelíbí? –
Ale básník? ten snad předce
Ohled zaslouží?
Tenť toliko po písničkách
Plamenně touží.
Předce ne? – Nu tak poslechni
– Nechcy se hněvat –
Co ti bude starý věštec
Teď prorokovat.
Co se Pininko mně stalo,
Stane se ti též,
Za přehoušlí let se zboří
Y tvé krásy věž!
66
Očíček tvých oheň zhasne,
Ňadra ti svadnou,
Tváře zbledne, pysk ti zmodrá,
Oudové schřadnou:
K nosu vstupovati počne
Suchá bradička,
A z mé krásné Pinky bude –
Stará babička!
Což bys potom ráda chtěla
Žert za žerty brát;
Nebude tu ale hocha,
Kterýby chtěl hrát;
Neb o starou pannu málo
Kdo se rozhorlí,
Básník ale – sebe starší –
Předc se přiživí! –
67
Na děvčata.
Znělka.
24. července 1821.
Sedě pod stromem se v sluncy stkvěti
Západním, když mile kyne skleňce,
Propletat skrz vlasy z růží věnce,
A o lásce píseň libou pěti:
Ovšem, toť jsou, roztomilé děti!
Blaženosti; však jen pro mládence;
Starečkům již plynou velmi tence,
Nemohou jim ničím již přispěti.
Neb, ač skleňce s lyrou jim zůstává,
Tak předc vy jim šelmy utíkáte,
Důvěrnosti žádné k nim nemáte,
An vás jejich šedá straší hlava.
Y nu, tak se ke mně víc nemějte,
Píseň ale mou jen poslouchejte!
68
Čekání slučí.
Pro milovníky lovu.
1. března 1822.
I.
Večer.
Když tak po dešti k večeru
Slunce zapadá –
Tu to doma ve světnicy
Pokoje nedá!
Dvojky se na stěně třesou,
Broky v tkanýři:
Aj! tu sy myslivec rychle
K lesu zamíří.
69
Milor poskakuje napřed,
Dvojka na hřbetě;
Věru, druha šťastnějšího
Není na světě!
Ať sy kdo chce chválí kvasy,
Plesy, muzyky – –
Mně předc žádný roven není:
„Já jdu na sluky!“
Již, již pádím po pasece,
Již večer věje,
Loňské sydýlko se na mne
Z osyčí směje.
Holub ze suchého dubu,dubu
Vesele houká,
Drozd ve vršku pěje dolů,
Na mne sy kouká.
70
Od západu slabá záře
Již jen vysvitá,
Šerý soumrak stojícýho
Myslivce vítá.
On se vždy jen na vše strany
Bystře ohlíží,
Ach! a předc se poutníček mu
Žádný neblíží!
Teď, teď, pozor! – vždyť tam piskla –
Marná naděje!
Větříček to skrz větvoví
Bezlistné věje.
Hvězdičky již vybleskují,
Pořád víc se tmí –
Ach! můj upřímný Milorku!
Půjdem již – bez ní!
71
Jak?! – ha! teď to žádný omyl –
Je to ona, je!
Píská, varká – ale táhne
Na ostro ke mně.
Vysoko jen ne, ne nízkonízko,
Jen ať se zbočí;
Proti záškrabě ke světlu
Ať se zatočí!!
O! bohyně sama řídí
Její prudký let;
Mně se šťastnému otvírá
Elyzejský svět!
Ještě: „Psk! – var – var“ (ó hlásku,
Jenž mi dech svírá!)
Dvojka: prásk!! – a poutníček můj
Slavně umírá!
72
Milor letí tam, kde chudák
Křidýlky pleská;
A má ruka nesoucýmu
Na hlavu tleská.
Já ji od něj beru, s plesem
K nebesům zdvíhám,
Milorka pak důvtipného
Skoro objímám.
Hrdě teď sy vykračujem
Po šťastném lovu,
My víc letíme než jdeme
Polem k domovu.
Pírko za kloboukem jeví
Stkvostnou novinku,
Pánům – tak na lovce patří! –
Přeje – topinku!
73
II.
Svitání.
3. března 1822.
Ještě noc svým černým křídlem
Všecko přikrývá,
Co jen žije, ve snů lůně
Ještě spočívá:
Myslivcy jen žhavá chtivost
Odehání sen,
Mocně mu do ucha šepce:
„Vstávej, bude den!“
74
A on rychle, jako vítr,
Skočí z postele,
Oka mžením oblečený
Spěchá ke stěně.
Tkanýř s dvojkou na se béře,
Chvátá ze dveří,
A za pánem bez volání
Milorek běží. –
Jeden přes druhého tmavým
Lesem pospíchá,
Přes pařezy, přes kořeny
Hluboce dychá.
Ještě za tmy na svém starém
Místečku stojí,
Trpělivě, až se počne
Šeřit, čekají!
75
Temnu na vzdor bystrým okem
Do kola hledí,
Slyší pískat, slyší varkat,
A – nic nevidí.
Ach! že pak se nechce dníti!
Lověno! rozkaž,
Ať se šeří, a na dvojce
Mušku mi ukaž!
A hle! od východní strany
Již zasvítává,
Ptactvo po dubech a v houští
Již se ozývá.
Toužba lovcy srdce svírá,
Duch se mu tají,
Poutníčkové však se předce
Vidět nedají!
76
Ale teď – slyš! teď to píská,
Teď se to žene,
Celý milujícý párek –Celý zamýlený párek
Psýku! – vedle mne!Psyká vedle mne. –
Honem, honem zbraň ku tváři –
Dvojčička spouští –
Prásk ho! – ženich, prásk! nevěsta –
Klesli do houští!
MilorMilor, sotva ránu zaslech’zaslech’,
V roštině hledá,
Kořist tlamou pozorlivou
Pánovi dodá.
Hned se však zas k jeho nohoum
Zticha ubírá;
Srdcy mému se radostí
Nebe odvírá!
77
Tu se zcela rozednívá,
Konec čekání;
Myslivec již v lese nemá
Žádného stání.
Nedá mu to – musý domů
S drahým lovem jít,
Aby se moh’ s kořistí svou
Žence pochlubit.
Ona ho již vykukuje,
K háječku míří;
Jak jej zhlídne, hned se celá
Plesem zapýří.
Vidíc jeho usměch volá:
„Pojď, mé vejsluní!
Tys, jak vidím, zasloužil dnes
Dobrou snídaní!“
78
Nemoc a pomoc.
14. září 1820.
Ráno.
Slunéčko když ráno
Pozlacuje horu,
Chodím zamyšlená
Do vonného boru.
Ptácy vůkol pějí,
Rosa vlaží kvítí,
Tu cos neznámého
Srdce moje cýtí.
79
Vejdu v stinné loubí –
Ha! co před očima?
U chladného keře
Krásný jinoch dřímá.
Na čele mu vlasy
Kadeřavé chvějí,
Tváře se jak růže
V plném květu rdějí.
Nevědouc, co činit,
Stojím omámená;
Nohy se mi třesou,
Třesou se kolena.
Srdce hmotně bijebije,
Oko se mi kalí,
Neslýchaný plamen
Do prsou se valí!
80
Obrátím se, běžím
Domů ku matince,
Na srdce sy tisknu
Její drahé ruce:
„Politujte, máti!
Ubohou děvečku –
Kyžby byla nikdy
Nešla do borečku!“ –
81
Poledne.
Slunce přímo z vejše
Paprsky své spouští –
Zarmoucená sedím
V javorovém houští.
Myslíc na jinocha,
Kterak krásně dřímal,
Růžový jak oheň
V tvářech se mu znímal.
82
Kterak – – ach! matinka
Volá mezy stromy,
Strachy pro dcerušku
Prchlou ruce lomí.
„Ach! kdežs dcero milá,
Kams se hájem dala –
Tatínek tě hledá –
Pojď! – bys obědvala.“
Ach! upřímná máti,
Nechtež mne tu v stínu;
V samotě jsem živa,
Mezy lidmi hynu.
Navraťte se domů,
Nemá otec čekat –
Koho srdce bolí,
Možno mu obědvat?
83
Večer.
Západníček věje,
Slunéčko se níží;
Stádo táhne z obce,
K večeru se blíží.
Přestává již ptactvo
V porostlinách pěti,
Mírný pokoj s nebe
Tichý večer světí.
84
Za zbořenou věží
Měsýc vybleskuje,
Z jabloně květ vonný
Zefyr na mne věje.
Okolo mne všecko
Ke snu se ubírá,
Ach! jen mně nešťastné
Bolest srdce svírá.
85
Noc.
Ticho vůkol, ticho!
Všickni živi spějí,
Šustíce jen v loubí
Větříčkové vějí.
Měsýc s outrpností
Na drn dolů hledí,
Kde – nemohouc spáti –
Smutné děvče sedí.
86
„Běda mně – ach, běda!
Co se se mnou dělo?
Život ve mně vadne,
Umdlévá mi tělo;
Bolest nevýslovná
Víže všecky oudy,
A z očí se derou
Horkých slzý proudy!“proudy!
„UpřímnáUpřímná matinko!
Jak sy, rcete, počnu?
Bolestí nesmírnou
Smutné děvče zhynu!
O kyž je již ráno,
Kyž mohu již z lůže!
Snad mi zlaté jitro
Poněkud spomůže?“
87
Matka s těžkým srdcem
Vyslechla dcerušku,
Na to – podepřena
Rukou na podušku –
„Trp, dí, milá dcero!
Y já to zkusyla,
Až mněmě tvého otce
Ruka pozdravila.“ –
88
Na Jana V–.
Což pak se, ubohý!
Co se sháníš?
Však se předc osudu
Neubráníš.
Byť v tobě tytánů
Kosti byly,
Předcby se v tom boji
Rozdrobily.
89
Trp tedy, osud co
Na tě skládá,
Nemožnost na tobě
Bůh nežádá.
Nikdy mu zpozdile
Neodmlouvej,
Kde nelze překročit,
Podlízávej! –
90
Ouplněk.
16. září 1821.
Tiše nad zbořeným zámkem
Měsýc vycházý,
Jako ženich, an do stánku
Nevěsty vcházý.
Jeho červené prv líce
Zvolna bělejí,
Libí jemu věterkové
Naproti vějí.
91
Na obloze vejš a vejš se
Povyzdvihuje,
Vůkol stříbrným paprskem
Svět osvěcuje.
Ohnivou přes rybník stezku
Do vody ryje,
Z mlejnského kola na tisýc
Hvězdiček sýje.
Okna tvrze v jeho záři
Z daleka se stkví,
Sově, supům jeho stříbro
Na křídélkách tkví.
Skrz okénko do chudobné
Světničky hledí,
Kde u kolovrátku ještě
Milenka sedí.
92
Přeď děvečko! přeďte, outlé,
Bílé prstíčky!
Vždyť předete na povlaky
Mojí Lenčičky,
O niž milostná nebesa
Každý den prosým,
A kterou již čtyry leta
V srdcy svém nosým.
Taková již sličná děva
Nikde nežije,
Tak upřímné, věrné srdce
V žádné nebije!
Takový stud, taková ctnost,
Také souznění
Vlídnosti a povolnosti
Pod nebem není!
93
A ten klenot – dobrý Bože! –
Bude zejtra můj.
Kterak pak to, nebe jasné!
Zasloužil syn tvůj?
Dejž mi tedy toho daru
V vděčnosti zažit,
A s mou Lenkou až do smrti
V vroucý lásce být!
94
Školye.
19. září 1821.
Léta běží, řeky tekou,
Nechme běžet, nechme tect!
Musýš předce, chtěj neb nechtěj,
Křehké kosti světem vlect!
Musýš den ode dne zvolna
K svému hrobu klopýtat,
Až tě někdy kmotr hrobník
Do něj ráčí zahrabat.
95
Bylo tak od jakživosti,
Bude tak též y po nás;
Všecko, co na světě žiježije,
Skřoupe ostrým zubem čas.
Mladík rok po roku stárne,
Panně vadne věneček,
Kdo byl před třidcýti jinoch,
Jest teď skoro dědeček!
A mělbych se proto rmoutit,
Co nemohu zamezyt?
Chraň mne Bože! nechme běžetběžet,
Co se nedá zarazyt.
Požívejme, co nám dobrý
Bůh na světě udělí,
Věncujme sy čelo kvítím,
Píme, buďme veselí!
96
Černokněžník.
15. září 1821.
Černokněžník stojí v kole,
Vaří černé koření,
Ještěrčí a hadí játra
V jedovatém spojení.
Vařečkou to míchá, již dal
Z lidských hnátů dělati,
K tomu huhňá tejná slova,
Až mu vlasy srstnatí.
97
Co to vaříš, černokněžče!
Co to huhňáš do brady?
„Vařím kaši pro tvé děvče,
Zvu ji do své zahrady.
Tam jak jenom čtyry lžíce
Této černé kaše sní,
Hned tě nechá, a potáhne
Se mnou pryč k mé jeskyni.“
O ty bídný černokněžče!
Míchej, huhněj do brady;
Nebude ti kaši jísti,
Nepůjde do zahrady!
Neb já lepšího co – tuším –
V srdéčko jí ukoval,
Kouzelněj než ty, bídáku!
Milku jsem očaroval.
98
Na čas.
18. září 1821.
Čase! co chceš se mnou mít?
Myslíš snadsnad, že se tě bojím,
Rány starosti své hojím;
Že se, prázen všeho plesu,
Jako list před tebou třesu,
Netroufaje jíst a pít –?
Čase! co chceš se mnou mít?!
99
Že jsy dost mne zdrancoval,
To je pravda! – Ale koho
Pak to také netrefilo?
Kdo pak pořád mladíkem
Zůstal, věčně bujníkem?
Kdo tvé jaro již přespal,
Listopad se mu dostal.
Aj! tak nech mne starým být.
Jen když Umka ještě přeje,
Slavík z liskoviny pěje –
Srdce vesele mi zvoní,
Smrt ho ještě nedohoní – –
Aj, tak mne nech starým být,
Budu předc se smát a pít! –
100
Dítě na hrobě matčinu.
22. září 1820.
Poupátečko! co tu činíš
Na tom hrobečku?
Proč ručičky tak žalostně
Zdvíháš k měsýčku?
Proč tak kvílíš, až ti hořem
Srdce usedá,
Co tvé očko uslzené
V hřbitově hledá?
101
Vichry jako led mrazoví
Na tebe vějí,
Že se třeseš, až ti zymou
Zoubky chřestějí?
Pojdiž, smutné ubožátko,
Pojď se mnou domů;
Mohlobys způsobit tílku
Smutnou pohromu!
„Ach, předobrý muži! nech mne
Na hrobě sedět;
A skrz hořkých slzý potok
Do něho hledět.
Nech, ať ručičkama lomím,
Třesu se zymou,
Však, ač outlé jsou mé oudy,
Proto nezhynou!“nezhynou!
102
„KyžbysKyžbys věděl, co ten smutný
Pahorek kryje,
A pod jeho drnem jaké
Srdéčko hnije!
Kyžbys věděl, jaká starost,
Jaké milosti
Časné mi tady práchniví
V šeré temnosti.“temnosti.
„AchAch, má máti, drahá máti!
Ty mne nevidíš,
Aniž opuštěné dcerky
Žalost neslyšíš!
Dcerky, která na tvém hrobě
V noční mhle chřadne,
A jak mrazem připálená
Růžička vadne.“vadne.
103
„DobrýDobrý Bože! vyslyš prosbu
Mé nevinnosti,
Dej, ať na matčinu hrobě
Složím své kosti!
Aby smrt mne, jak v sen libý,
Ukonejšila,
A mateřským drahým prsoum
Opět vrátila!“
A Bůh dobrý, slyšev prosbu
Dceřinu, seslal
Cheruba, by k dobré matce
Do nebe ji vzal.
Duše nevinná se vznesla
K obloze. Tělo
Na matčinu hrobě ráno
Zstydlé leželo.
104
Zbořeniště.
23. září 1820.
Co to tamhle – prosýme tě,
Pastýři! pověz –
Co to tamhle se vypíná
Za zbořenou věž?
Okolo ní zřícenina
Kamení seje,
A z jejího klína vrchol
Borový chvěje.
105
„Neptejte se, milí páni,
Na tu černou věž!
Já jsem jenom jedenkráte
Před lety k ní vlez;
Ale již k ní nepolezu!
Neb – milí braši!
Věřte sy to neb nevěřte,
Ono tam straší!“straší!
„KaždouKaždou půlnoc sy tam těká
Zohnivělý pes:
Štěká, skučí, smutně vyje,
Že až trne les.
Kotel s dukáty obíhá
Tam zakopaný,
Tenť plamenem modrým hoří
Zrovna u brány.“brány.
106
„JakJak ale kohout svou píseň
Kokrhat počne,
Všecko, co jsem vypravoval,
Hned se pryč octne.
Pes umlkne, jeho tváře
Ohnivá svadne,
A kotel se y s dukáty
Zase propadne.“propadne.
„PovídáPovídá se, že tam někdy
Bydlil lakomec,
Vždy jen na pytlícých sedě
Jako jezevec.
Dukáty jen vždy shraboval,
Je sy počítal,
Dobrého však ni sobě, ni
Jiným nedělal.“nedělal.
107
„JednouJednou, když na truhle seděl –
Věru, není žert! –
Přišel k němu – Pánbůh s námi! –
Sám rohatý čert.
O klíč ku železné truhle
Se s ním chramostil,
A když on jej pustit nechtěl,
Krk mu zakroutil.“zakroutil.
„TeďTeď prý musý věky věkův
V půl nocy chodit,
V psovské tváři zlato hlídat,
Štěkat, skučet, výt.
Tak se mamon odměňuje,
Kdo se mu oddá,
Ani živý, ani mrtvý
Pokoje nemá.“nemá.
108
„MnozýMnozý blázni jsou ten poklad
Tam již hledali,
Ale pro psa šklebícýho
Nic nedostali.
Já pak z něho nic nežádám
Za duše ztrátu,
Chraniž Bože mne od pekla
Y od dukátů!“dukátů!
„NeptejteNeptejte se tedy, páni!
Na tu černou věž,
Raději bych, věru! umřel,
Než k ní ještě lez!
Mne tam žádný již nespatří –
Neb, milí braši!
Věřte sy mi neb nevěřte,
Ono tam straší!“
109
Labuť.
25. září 1820.
Táhne labuť od Důnaje,
Sotva že se dní,
Peruť její jako harfa
Eolova zní.
Táhne k modrému rybníku
V bukové houští,
Na něj z nedohlídlé vejšky
Dolů se spouští.
110
Tu se na hladině třikrát
Zvíří do kola,
Žádné tady její sestry
Není kolkola;
Zahude sy, smutné zvuky
Vůkol rozstírá,
Pak sklonivši bílé hlavy,
Tiše umírá. –
Tak y také starý básník,
Když čas vyprší,
Líbá lyru, z jejíchž strůn hlas
Poslední srší.
Bohu díky prozpěvuje,
Lůžko sy stele,
Pak se tiše tam ubírá,
Kde jsou anjelé!
111
Lenka.
17. září 1820.
Lenka sedí pod jablůňkou,
Vije věneček;
Z klína jeden po druhém sy
Bere kvíteček.
Beránek se krotký v její
Outlý stín kreje,
Větýrek květ na děvčátko
S jablůňky věje.
112
Nevinným se dívka očkem
Na věnec kouká,
Poslouchá, jak na jablůňce
Holub sy houká.
Plesajíc, že od háječku
Zefyr zafuká,
Z houštiny že za zahrádkou
Žežhulka kuká.
Žádná starost, žádná žádost
Prs nenadýmá,
Strast a trapnost ještě všecka
Vůkol ní dřímá.
Nic nebouří nevinnosti
Pokojný stánek;
Lenka je tak živa, jako
Její beránek.
113
Věku svaté nevinnosti!
Proč dýl netrváš?
Proč se, ach! tak brzo od nás
K nebi ubíráš? –
Děvče ubohé! y tobě
Také uplyne,
A srdéčka tvého poklid
Raníčko zhyne.
Ach! pak budeš darmo ptactvo
V houští poslouchat,
Darmo holoubek ti bude
Z jablůňky houkat;
Její kvítky zefyr darmo
Ti do lůna vát,
A beránek darmo v drnu
U tebe sy hrát.
114
Srdce tvé probudí láska
Z dlouhé dřímoty;
A uvrhne tebe v světa
Trpké klopoty.
Prs ti rozedere bolest,
Ňadra žádosti – –
Ach! přeškoda, ubožátko
Tvé nevinnosti!
Věku svaté nevinnosti!
Proč pak netrváš?
Proč se, ach! od nás tak brzo
K nebi ubíráš? –
„Věz, člověče! Tvorce sám mne
Volá od tebe!
Nebť vám nelze dosáhnouti
Na světě nebe.“
115
Utěcha.
30. ledna 1822.
Jestli ti člověče bída,
Strast, a nouze prsy svírá,
Zrada přítele, a nevděk
Vlastních dítek srdce zžírá;
Z žádostí tvých ani jedna
Ve světě se nepovede,
A z tvých dobrých předsevzetí
Osud žádné nevyvede – –
Neupouštějž od naděje,
Trp a doufej v Boha sylno!
Považ, že ti neuložíneuloží,
Co ti snášet není možno;
A tak volej z gruntu srdce,
Nechť se co chce na tě spustí:
„V Boha duše strastná doufej,
Otec tvůj tě neopustí!“
116
Pachole u potoka.
4. máje 1821.
Pacholátko sedí
U potoka,
PosloucháPoslouchá, jak z dubu
Holub vrká.
Vůkol květinek jak
Včela bžučí,
Zefyr jak skrz mladé
Lístky fučí.
117
Outlá prsa plní
Bujné slasti,
Srdce mladé nezná
Truchlivosti.
Všecko se na něho
Libě směje,
Rozkoš jen okolo
Něho věje.
Proč pak, ach! jaro tvé
Musý přejít,
Proč vždy pacholetem
Nemůžeš být?
Leto se již na tě
Můžně dívá,
Zyma – ač zdaleka –
Smutně kývá.
118
Nermuť se však proto,
Dítě milé!
Na světě panuje
Jenom chvíle.
Všecko tu pomíjí,
Všeho tu cýl,
Starcem jsa plesej, žes
Pachole byl!
119
Poustevník.
20. září 1820.
V borovém na skále háji
Stála někdy poušť,
Za ní maličká zahrádka,
Vedlé tmavá houšť.
Před okénkem bublal potok
Skrze kvítečka,
Asy třidcet kroků dále
Byla kaplička.
120
Na té lesní poušti bydlel
Smutný mládenec,
Žíněný na těle rubáš,
Na hlavě věnec.
V jedné svadlé ruce žaltář,
V druhé růženec;
V samotě jsa jenom doma,
V světě cyzynec.
Ráno když odzvonil v kapli,
Šel v zahrádce rýt,
Modliti se mezy růže,
Líce slzou mýt.
V poledne podruhé zvonil,
Večer potřetí,
Před spaním pak počal k harfě
Přesmutně pěti.
121
Žádný k němu přijít nesměl;
Neb se lidí bál,
Zvláště ale sličným dívkám
Vždy se vyhýbal:
Snažně prosyl, na pokoji
By ho nechaly,
A k lesní kapličce nikdy
Neputovaly.
Vidouc slzy v jeho očích,
Žádný tam nešel,
Takže samoten dvě leta
V té poušti bydlel;
A když třikrát za den zavzněl
Z kapličky zvonec,
Říkávali: „Ach! to zvoní
Smutný mládenec.“
122
Jednou ale skrze tři dni
Zvoneček nezněl;
Tu se ulek lid pod skalou –
„Vždyť snad neumřel?“
Strachem bledý k poušti lezl,
Však – bez naděje,
Kamby poustevník se poděl,
Smutně hledaje.
Až – hle! v kapli, před oltářem
Leží mládenec,
Žíněný na těle rubáš,
Na hlavě věnec.
Ve studených rukou drží
Žaltář, růženec – –
Do nebe se odstěhoval,
Světa cyzynec.
123
List na harfě visý malý
S zlatou literou:
„Ten, jenž tady odpočívá,
Umřel jest láskou.
Černá nevěrnost milenky
Sem ho zahnala,
Černá nevěrnost milenky
Srdce užrala.“užrala.
„MládencyMládency! co světem nyní
Blaze kráčíte,
V srdcých o bolestech lásky
Ještě nevíte:
Utíkejtež před dívkami,
Jako rychlý chrt;
Nebť vám všecky za upřímnou
Lásku dají – smrt!“ –
124
Dobrá rada.
21. září 1821.
Outlá prsa mé milenky!
Co tak vzdycháte?
Proč se očíčka tak smutně
K nebi zdvíháte?
Slze! proč po bledé tváři
Crkem kanete,
Ručičky, a všecky oudy
Co se třesete??
125
Ach! rozumímť já vám dobře!
Vy se trápíte,
Předešlou že ke mně lásku
Již necýtíte?
Sám že jsem sy odchodem svým
Smutně poradil;
Nebť se zatím v srdcy vašem
Jiný usadil??
Nevzdychejtež sy již prsa!
Slzy, netecte!
Sklopte se, očínka, oudy,
Již se netřeste!
Jsemť křehkostí vaších vědom;
Nebo – kdož neví,
Že se dívek láska jenom
Přítomným jeví?
126
Kdo chce tedy milenku svou
Věrnou zachovat,
Ať se chrání jenom půl dne
Samu ji nechat;
Nebo – věřte v drahá slova
Přezkušeného –
„Jak se od holky obrátíš,
Hned má jiného!“ –
127
Cukababa.*)
22. prosynce 1821.
Cukababo! kam tě vedem? –
„Do kouta!“
Co tam vidíš? co? – „Starého
Kohouta!“ –
Tak jsme jako pacholata
Hrávali,
A jeden druhého slepě
Chytali.
———
*) Jinak také: Slepá bába.
128
Jaká radost, když jsem koho
Polapil,
Honem šátek s očí strh’ a
Zahodil;
Chycenému jej zas na nos
Zavěsyl,
A opět se mezy jiné
Přimísyl.
Víc jsem tenkrát zastřenýma
Očima
Chytil, než pak hledícýma
Oběma.
Od té doby chytám štěstí;
Ale, ach!
Ještě jsem ho po dnešní den
Nedosáh’!
129
Nechám tedy zpozdilého
Chytání,
A budu se raděj chystat
K vyspání.
Chraniž, dobrý Bože! duše
Y těla,
Až smrt ze mne cukababu
Udělá!
130
Školye vlastenecká.
14. října 1820.
Pějme písně, písně české,
Milujme děvčátka hezké,
Píme ourod Melnický!
Buďme švární básníkové,
Buďme upřímní Čechové,
Buďme veselí vždycky!
131
Rukou vroucně sy podejme,
Čest a díky Bohu vzdejme,
Pokoj lidu na světě;
Bližní milujme co sebe,
Tak nám až ku pouti v nebe
Štěstí růže pokvete! –
132
Lenka k lásce.
30. září 1820.
Víšli pak, o lásko! cos mně
Připovídala,
Když jsy se mi do srdéčka
Dobývávala?
Ach! že jsem já smutná dívka
Ti kdy věřila,
Že jsem cestu k srdcy statněj
Nezamezyla!
133
Převyhlášená tvá radost –
Vždyť jest zármutek!
Růžové tvé blaženosti
Strast jsou a smutek.
Bledne tvář, klesají oudy,
Slzý mi oči –
Nemám míru, ani ve dne,
Ach! ani v nocy!
Lásko, lásko! takli málo
Slovo své držíš,
Věz, že celou věrnou přízeň
U mne sy zrušíš.
Nebudu v tě déle věřit,
Za světa cenu! –
A jestli sy řeknu – tak tě
S hanbou vyženu!
134
Na potomky.
16. září 1820.
Mrak a temnost na předrahé
Vlasti ležela,
Mateřská řeč pod nehodným
Břemenem mřela;
Upřímně se jí ubohé
Nikdo neujal,
Nikdo z klepet předsudků ji
Nevyvinoval!
135
Až se nám duch předků chrabrých
Přísněji zjevil,
K rozšíření zpěvů českých
Srdce povzbudil;
Tu jsme teprv z počátečku
– Ač byl dost těžký! –
Snažili se zvelebovat
Jazyk mateřský.
A – hle, bratří! – Bůh jest žehnal
Našeho chtění,
Českých hájů hlas se zmáhá
V líbezném pění:
Básníků vlastenských výsev
Přebujně vzcházý;
Dennice mateřské řeči
Jasně vycházý.
136
Neboť sám On, milovaný
Otec náš a král,
Na vlastenském zotavení
Dobrotivě stál:
Sám své mocné ruky podal
Našemu bdění:
Odměňuje věrných Čechů
Snažné dychtění.
Blaze nám – aj, třikrát blaze!
Nedusý již nic –
Šíří se náš hlas mateřský
Rok po roce víc!
Rozplašen jest mrak předsudků,
Jenž nad vlastí stál;
My jsme cestu proklestili – –
Vnucy, jděte dál!!–
137
Labutí zpěv.
24. září 1820.
Běda! že se mi tak pozdě
Můza česká vyjevila!
Že mne teprv na okraji
Hrobu zpěvcem učinila:
Že až na mé máry ze svých
Vonných růží věnec dává,
A ruky, již v temný soumrak,
Na rozchodnou mně podává!
138
Proč, když ještě mladost kvetla,
Tenkrát mne nenabízela?
Když mi na bujaré tváři
S láskou stkvoucý radost chvěla?
Jinoch kdy kadeřovlasý
S děvčátky sy zahrávával,
S Bürgrem, Kleistem v horkých ňadrách
Po germánsku zpívávával?
Tenkrát ovšem bych o věnec
Básnický se byl pokusyl;
Byťbych y mladistvou krví
Slávy chrám byl skropit musyl;
S českou lyrou v ruce bych byl
Krajany ku písním vyzval,
Neupouštěje, až vítěz
Mezy nimi bych byl povstal!
139
Nyní ale – veta, veta!
Jarosti mi plamen zháší;
Leto s sylou odletělo,
Ba y podzym zyma plaší! –
Vyrazýli sem tam poupě,
Šedivým hned mrázkem svadne,
A sám básník pro hřbitov již
Co zetlelý stromek chřadne.
Co pak tedy při západu –
Vlasti! – u večer již temný
Nocy dlouhé podati mám
Tobě, v čele nezarděný?
Ducha proud mi vysýchá již,
Hlasové se lyry tratí –
Ach! což bych ti moh’ již podat
Nežli – truchlozpěv labutí!?
140
Zavzni tedy, lyro! ještě
V blesku západních mých září,
Naposled již červenají
Nimi ruměnce mých tváří;
Naposled již ruka vetchá
Zlaté struny tvé probírá,
A zpěvec tvůj labutím teď
Zpěvem život uzavírá!
Měj se dobře, zemi svatá!
Jenžs mne dítě vykojila;
Měj se dobře, Můzo česká!
Jenžs mne – pozdě! – vysvětila;
Pozdě! – když mi českých zpěvců
Nelze pochvaly již zažit,
Nanejvejš jich slávy rosou
Blízko rakve čelo zvlažit!
141
Přijmiž zavděk malým dárkem,
Který jsem ti obětoval;
Podzymníť jen ovšem kvítky
Na oltář jsem ti věnoval:
Kam však otcy nelzelo již
Dosáhnouti v slavném pění,
To ať ze čtyř jeho synů
Někdy jeden dovyplní! –
142
Michanice.
18. – 20. června 1821.
1.
Jeruzalem velké město,
Loučná Hora malá ves.
Láska, rozmilá nevěsto!
Kouše někdy hůř než pes!
2.
Dobré pívo,pívo dobře teče –
Zymnicy mít, není žert;
Pes za sebou ocas vleče –
Nechceli, kaž dívce čert!
3.
Kozli mají dlouhé fousy,
Delší kmotr Brýdolin;
Kdo chce krájet, nůž ať brousý –
Lži patřejí do novin!
143
4.
V bažinách sy kuňká žába,
Hájem větrové vějí;
Kam se vrtne stará bába,
Tam diblícy nespějí.
5.
V letě bývá slunce parné –
Stehlík není strakapoun;
„Všecko je na světě marné!“ –
Zpíval moudrý Šalomoun.
6.
Dobré pívečko se pění –
Papír kapsu nedere;
Smrt je darmo, kde nic není,
Ani ona nebere!
7.
Svatba byla, budou křtiny –
O bouřce se blejskává;
Kdo upadne mezy trní,
Ten sy sotva vejskává.
8.
Dobré bydlo nemá ceny –
Pes sám sebe nekouše;
Vdovec, pojav druhé ženy,
Leze z bláta do louže!
144
9.
V zahradě se včely rojí –
Sedlák není hrabětem;
Koho doktor Purclík hojí,
Ať se žehná se světem.
10.
Engličané nejsou Vlaši –
Hoši slovou čtverácy;
Kdo druhému hřbet vypráší,
Hotovými vyplácý.
11.
Když nechce čekat Baruška,
Musým jí dluh oplacet;
Pětkrát obsazená důška
Dělává šest a dvadcet.
12.
Řezník často nože brousý –
Kolář rozumí vozům;
Do Libáně jdou pro fousy,
Do Kopidlna pro rozum!
13.
Věrná jsem jak holubička –
Říká titěrná Běla;
Bratří! jedna vlaštovička
Ještě léto nedělá!
145
14.
Dobrý lhář lže jen se práší –
Racy mají klepeta;
Staré bábě hubu zaši,
Ona nosem štěbetá!
15.
Kde je kupec, tam je cenil –
Na věž se jde přes schody;
Nežbych podruhé se ženil,
Raděj skočím do vody!
16.
Voják kráčí hrdě v zbroji –
Světák v hříších se kochá;
Kdo pod pantoflíčkem stojí,
Ten je kmotr punšocha!
17.
V lehké zemi vořou párem –
Na horách mají kozy;
Mnohý stával za kočárem,
Který se teď v něm vozý!
18.
Co se má stát, to se stane –
Podvod panuje všude;
Jeli děvče vyfikané,
Ani čert mu nebude!
146
19.
Raky lovil, chytil žábu
Učitelův mládenec;
Kdo bere pro měšec bábu,
Má mít vejprask, ne věnec!
20.
Ševcy potřebují šídla –
V radě bývá hádání;
Komu Pánbůh nedal křídla,
Ten ať nechá lítání!
21.
Bětka nerozumí žertu –
Rytíř chodí v brnění;
Bratříčku! čiň dobře čertu,
Peklem se ti odmění.
22.
Žebrák mošnu nepozbude –
V lesých bývá mnoho žluv;
Chcešli dobře vyjít všude –
Mnoho slyš, a málo mluv!
23.
V zymě se kloužem po ledě –
V Hradcy stojí bílá věž;
Mlčíšli, u hráčů sedě,
Tak se při nich napiješ.
147
24.
Kdo nechybí, trefí na vlas –
Kámen nebývá měkký;
Štěstí lidské trvá na čas,
Poctivost až na věky!
25.
Hruška neponese slívky –
Srdce chřadne lítostí;
Písmo v písku, slovo dívky –
Jsou prý stejné stálosti.
26.
Kdo se půl dne v bahně brodil,
Nesmí s pány stolovat;
Kdo se bez nohou již zrodil,
Tomu nelze tancovat!
27.
Malý zajíc, malá stopa –
Kvítí v suchu usvadne;
Druhému kdo jámu kopákopá,
Sám v ni často upadne.
28.
Sedláček se bojí drába –
Kachna chodí na vodu;
„Čím dál, tím hůř“hůř,“ řekla bába,
Když padala se schodů.
148
29.
Jalovička nic nedojí –
Ustupujme násyle;
Který muž se ženy bojí,
Ten je zmrzlá košile.
30.
Ráno vstává sedlák z lůže –
Starý pes rád zavrčí;
Rarášek, kam sám nemůže,
Starou bábu nastrčí.
31.
Komu Pánbůh, tomu svatí –
Podvodný je tento svět;
Učenost ni trojník platí,
Mazat musý, kdo chce jet.
32.
Puchne, koho ještěr uštíp’ –
Sukno není mezulán;
„Všude dobře, doma nejlíp“nejlíp,“
Praví kmotr tulipán.
33.
Potok teče, vítr věje –
Štěně se zrodí slepé;
Kdo se naposledy směje,
Ten se směje nejlépe! –
149
Poznamenání.
Na stránce 77. v prvním verši má býti místo:
Celý milujícý párek –
Psýku! – vedle mne!
Celý zamýlený párek
Psyká vedle mne. –
E: av; 2002
[150]