Lenka.

Lenka. 17. září 1820.
Lenka sedí pod jablůňkou, Vije věneček; Z klína jeden po druhém sy Bere kvíteček. Beránek se krotký v její Outlý stín kreje, Větýrek květ na děvčátko S jablůňky věje. 112 Nevinným se dívka očkem Na věnec kouká, Poslouchá, jak na jablůňce Holub sy houká. Plesajíc, že od háječku Zefyr zafuká, Z houštiny že za zahrádkou Žežhulka kuká. Žádná starost, žádná žádost Prs nenadýmá, Strast a trapnost ještě všecka Vůkol ní dřímá. Nic nebouří nevinnosti Pokojný stánek; Lenka je tak živa, jako Její beránek. 113 Věku svaté nevinnosti! Proč dýl netrváš? Proč se, ach! tak brzo od nás K nebi ubíráš? – Děvče ubohé! y tobě Také uplyne, A srdéčka tvého poklid Raníčko zhyne. Ach! pak budeš darmo ptactvo V houští poslouchat, Darmo holoubek ti bude Z jablůňky houkat; Její kvítky zefyr darmo Ti do lůna vát, A beránek darmo v drnu U tebe sy hrát. 114 Srdce tvé probudí láska Z dlouhé dřímoty; A uvrhne tebe v světa Trpké klopoty. Prs ti rozedere bolest, Ňadra žádosti – – Ach! přeškoda, ubožátko Tvé nevinnosti! Věku svaté nevinnosti! Proč pak netrváš? Proč se, ach! od nás tak brzo K nebi ubíráš? – „Věz, člověče! Tvorce sám mne Volá od tebe! Nebť vám nelze dosáhnouti Na světě nebe.“ 115