Píseň Krále Šalomouna.

Píseň Krále Šalomouna.
Vanitas vanitatum, et omnia vanitas.
Bývával jsem švarný hošík, Všeho míval vždycky dost! S zlatou lyrou, s zpěvem, s žertem Na všech stranách milý host. Bohyně se na mne smály, Vždy mne k sobě lákaly; Jako včely vůkol květu Okolo mne lítaly! 55 Ale, ach! to štěstí, věru! Malé mělo stálosti! Jen jsem s jednou k oltáři šel, Již byl konec radosti. Ostatní panenky nad mnou Nosíčky hned krčily, Zůstalli jsem přes moc u nich, Ze dveří mne honily. Stav se vdovcem – zas jsem mínil Starou cestou kráčeti; Holky ale nechtějí už Na mne ani hleděti; Ač jim stokrát vypravujuvypravuju, Jaký jsem byl někdy hoch – Každá praví: „S Pánem Bohem! Z jara jenom kvete loh!“ – 56 Bodejž vás! – což starý básník U vás nic již neplatí? Myslíte, že mladíkové Umějí jen zpívati? – Nechte sy tedy ty hejsky, Já vám jich nezávidím; S lyrou raděj, se skleňcý se Do chládečka uklidím! Tam se rozložím jak čtyří Na kolébku drnovú, Vesele sy počnu zpívat Píseň Šalomounovu. „Nejhorší, to věřte bratří, Ze všech kantorů jest čas; Neb on všechny zpívat učí: „Vanitatum vanitas.“ – 57 Vy pak, jenž se posmíváte, Lehkovážná děvčata! Vy též někdy poběhnete Skrze jeho práčata. Osud můj y na vás čeká, Přestanete chechtati, A budete, chtěj neb nechtěj, Šalomounskou zpívati! – 58