Labutí zpěv.

Labutí zpěv. 24. září 1820.
Běda! že se mi tak pozdě Můza česká vyjevila! Že mne teprv na okraji Hrobu zpěvcem učinila: Že až na mé máry ze svých Vonných růží věnec dává, A ruky, již v temný soumrak, Na rozchodnou mně podává! 138 Proč, když ještě mladost kvetla, Tenkrát mne nenabízela? Když mi na bujaré tváři S láskou stkvoucý radost chvěla? Jinoch kdy kadeřovlasý S děvčátky sy zahrávával, S Bürgrem, Kleistem v horkých ňadrách Po germánsku zpívávával? Tenkrát ovšem bych o věnec Básnický se byl pokusyl; Byťbych y mladistvou krví Slávy chrám byl skropit musyl; S českou lyrou v ruce bych byl Krajany ku písním vyzval, Neupouštěje, až vítěz Mezy nimi bych byl povstal! 139 Nyní ale – veta, veta! Jarosti mi plamen zháší; Leto s sylou odletělo, Ba y podzym zyma plaší! – Vyrazýli sem tam poupě, Šedivým hned mrázkem svadne, A sám básník pro hřbitov již Co zetlelý stromek chřadne. Co pak tedy při západu – Vlasti! – u večer již temný Nocy dlouhé podati mám Tobě, v čele nezarděný? Ducha proud mi vysýchá již, Hlasové se lyry tratí – Ach! což bych ti moh’ již podat Nežli – truchlozpěv labutí!? 140 Zavzni tedy, lyro! ještě V blesku západních mých září, Naposled již červenají Nimi ruměnce mých tváří; Naposled již ruka vetchá Zlaté struny tvé probírá, A zpěvec tvůj labutím teď Zpěvem život uzavírá! Měj se dobře, zemi svatá! Jenžs mne dítě vykojila; Měj se dobře, Můzo česká! Jenžs mne – pozdě! – vysvětila; Pozdě! – když mi českých zpěvců Nelze pochvaly již zažit, Nanejvejš jich slávy rosou Blízko rakve čelo zvlažit! 141 Přijmiž zavděk malým dárkem, Který jsem ti obětoval; Podzymníť jen ovšem kvítky Na oltář jsem ti věnoval: Kam však otcy nelzelo již Dosáhnouti v slavném pění, To ať ze čtyř jeho synů Někdy jeden dovyplní! – 142