Běda! že se mi tak pozdě
Můza česká vyjevila!
Že mne teprv na okraji
Hrobu zpěvcem učinila:
Že až na mé máry ze svých
Vonných růží věnec dává,
A ruky, již v temný soumrak,
Na rozchodnou mně podává!
Proč, když ještě mladost kvetla,
Tenkrát mne nenabízela?
Když mi na bujaré tváři
S láskou stkvoucý radost chvěla?
Jinoch kdy kadeřovlasý
S děvčátky sy zahrávával,
S Bürgrem, Kleistem v horkých ňadrách
Po germánsku zpívávával?
Tenkrát ovšem bych o věnec
Básnický se byl pokusyl;
Byťbych y mladistvou krví
Slávy chrám byl skropit musyl;
S českou lyrou v ruce bych byl
Krajany ku písním vyzval,
Neupouštěje, až vítěz
Mezy nimi bych byl povstal!
Nyní ale – veta, veta!
Jarosti mi plamen zháší;
Leto s sylou odletělo,
Ba y podzym zyma plaší! –
Vyrazýli sem tam poupě,
Šedivým hned mrázkem svadne,
A sám básník pro hřbitov již
Co zetlelý stromek chřadne.
Co pak tedy při západu –
Vlasti! – u večer již temný
Nocy dlouhé podati mám
Tobě, v čele nezarděný?
Ducha proud mi vysýchá již,
Hlasové se lyry tratí –
Ach! což bych ti moh’ již podat
Nežli – truchlozpěv labutí!?
Zavzni tedy, lyro! ještě
V blesku západních mých září,
Naposled již červenají
Nimi ruměnce mých tváří;
Naposled již ruka vetchá
Zlaté struny tvé probírá,
A zpěvec tvůj labutím teď
Zpěvem život uzavírá!
Měj se dobře, zemi svatá!
Jenžs mne dítě vykojila;
Měj se dobře, Můzo česká!
Jenžs mne – pozdě! – vysvětila;
Pozdě! – když mi českých zpěvců
Nelze pochvaly již zažit,
Nanejvejš jich slávy rosou
Blízko rakve čelo zvlažit!
Přijmiž zavděk malým dárkem,
Který jsem ti obětoval;
Podzymníť jen ovšem kvítky
Na oltář jsem ti věnoval:
Kam však otcy nelzelo již
Dosáhnouti v slavném pění,
To ať ze čtyř jeho synů
Někdy jeden dovyplní! –