Bolným hlasem struny zněte,
Zvyklé citům radostným:
Trud mé srdce hořký hněte,
Kvělte zvukem žalostným!
Nelze déle červa krýti,
An mé hryze blažení;
Ji, ach! Ji mám opustiti –
Dřív než jsem se shledal s Ní.
Jací blažili mne snové,
Když jsem mněl na Línu svou;
Zpomena, jak sladce rtové
Její k mým se přivinou;
V oku modrém jak se stkvíti
Bude slza třesoucí,
Které lze jen uhasiti
Plápol lásky horoucí.
Po té slasti toužím darmo,
O níž jsem tak často snil;
Nesnesitedlné jarmo
Na mne osud uvalil.
V ouval, v nějž jsem rychlým krokem
Denně spěchal radostně,
Slzícím teď kročím okem;
Není víc tam Líny mé!
Snadbych neměl hořce lkáti?
Teskníť celá krajina,
Anžto prchla z lůna matky
Nejkrásnější květina.
Tam, kde místo trávy kryje
Stepy sněžná podlaha,
Výr kde noční píseň vyje –
Tam teď bydlíš, Líno má!
Hrát tam šumní zefyrové
S kadeří tvou nebudou;
Tam jen hluční severové
Rozdírají tlamu svou.
Slavíček tam neštěhotá,
Stříbrohlasu tvého sok;
Tam jen k dávným sněžkám motá
Zvěři divé sbor svůj krok.
Hle, to smutné položení,
Kde má šedé vlasy máj,
Kde se s Vesnou Jesen žení –
S Línouby mně bylo ráj.
Než mně toho není přáno,
S hněvem hledí Bůh na mne!
Nebylo mně zazpíváno
V kolébce o Štěstěně.
S Bohem tedy, Líno krásná!
Jenž jsi zde můj svět byla,
Nech, by tváře Tvá tam jasná
Místo slunce svítila.
Nerad osud slovo mění;
To jen žádá jinoch Tvůj:
Poslední by políbení
K Tobě vzdechlo: Pamatuj!