Jak brzo zmizel mi ráj! –
Ledva vykvetlo z pupenců,
Juž prchá mi lístko outlé,
Pryč prchá mi dál a dál.
Rychle se jmu ho prosit,
By přebyl tu ještě déle;
Než se usta polotevrou, –
Uplynul zrakům čilým.
Nač se anjeli hněváš,
Čím tě srdce mé uráží;
Tak že se zlobíš ty krásný,
Že vše rozmilé trháš?
Odpovíš libým hlasem:
Krásno jen ti půjčováno,
Svůj domov nemá ve nízku, –
Pojď za ním do výše, pojď!
Ach co ráda bych za ním
Létala, kde jest mu bydlet;
Já děva zbohá ze prachna!
Vzdyť nemám svatou peruť.
Ajta varito zlaté! –
Jest ti upno? – jak si zíráš,
Jest ti srdce, v srdci žalno? –
Pojď drahé, do lůna pojď.
Jest ti mistr nevděčen?
Zůstavil tě můj syrotku
Sem k lidům cizím samotna
Hoch čilý, pěvec lepý?
Struny ze světel tkané!
Jak ze vás řinou papršky,
Jak se volno dáte sáhat
Prstu křehku bázlivu!
Vejš je dílna vaše, vejš!
Hvězdami z nezemna čista
Cestily jste až ke sídlu
Jindy blažna, mutna teď.
Nehraly jste vítanou
Lonska léta matce jedné?
Laskavé v milostnu pěknu! –
Neznaly jste matku mou?
Ach měsíci kam velíš,
Kam ty blesky sem doházíš,
Prsty křížemi proplítáš? –
Znáš také strunou trhat?
Juž to rázněji zvučí;
Vejš polétají si hlásky,
Vejš donášejí myšlénku,
Vejš i srdce ouplné.
A přebuďte dél u nás!
Hláholi svatí nebeští,
Matky mé hlasem odíny; –
Neb mne vemte k ní s sebou! – –
O dobo přenáramná!
Cos dopustila v porobnu? – –
Ty jsi, ty jsi žehla žádost
Prsty na chvat ukvapíc. –
Posledním tahem stonáš,
Záhlasem tichým umíráš;
Nástroji drahý! – voláš mi:
Vráždkyně krutá, krutá! –
Praskot ohromný sluchem
Ještě bouřivě provívá;
Struny se kruží bolestí
Nesvatou rukou ve dví! –
Poznalo jsi srdce mé:
Krásno jen ti půjčováno,
Svůj domov nemá ve nízku,
Šlos za ním do výše, viť? –