Měsíc.
Jak brzo zmizel mi ráj! –
Ledva vykvetlo z pupenců,
Juž prchá mi lístko outlé,
Pryč prchá mi dál a dál.
Rychle se jmu ho prosit,
By přebyl tu ještě déle;
Než se usta polotevrou, –
Uplynul zrakům čilým.
Nač se anjeli hněváš,
Čím tě srdce mé uráží;
Tak že se zlobíš ty krásný,
Že vše rozmilé trháš?
46
Odpovíš libým hlasem:
Krásno jen ti půjčováno,
Svůj domov nemá ve nízku, –
Pojď za ním do výševýše, pojď!
Ach co ráda bych za ním
Létala, kde jest mu bydlet;
Já děva zbohá ze prachna!
Vzdyť nemám svatou peruť.
Ajta varito zlaté! –
Jest ti upno? – jak si zíráš,
Jest ti srdce, v srdci žalno? –
Pojď drahé, do lůna pojď.
Jest ti mistr nevděčen?
Zůstavil tě můj syrotku
Sem k lidům cizím samotna
Hoch čilý, pěvec lepý?
47
Struny ze světel tkané!
Jak ze vás řinou papršky,
Jak se volno dáte sáhat
Prstu křehku bázlivu!
Vejš je dílna vaševaše, vejš!
Hvězdami z nezemna čista
Cestily jste až ke sídlu
Jindy blažna, mutna teď.
Nehraly jste vítanou
Lonska léta matce jedné?
Laskavé v milostnu pěknu! –
Neznaly jste matku mou?
Ach měsíci kam velíš,
Kam ty blesky sem doházíšdoházíš,
Prsty křížemi proplítáš? –
Znáš také strunou trhat?
48
Juž to rázněji zvučí;
Vejš polétají si hlásky,
Vejš donášejí myšlénku,
Vejš i srdce ouplné.
A přebuďte dél u nás!
Hláholi svatí nebeští,
Matky mé hlasem odíny; –
Neb mne vemte k ní s sebou! – –
O dobo přenáramná!
Cos dopustila v porobnu? – –
Ty jsi, ty jsi žehla žádost
Prsty na chvat ukvapíc. –
Posledním tahem stonáš,
Záhlasem tichým umíráš;
Nástroji drahý! – voláš mi:
Vráždkyně krutá, krutá! –
49
Praskot ohromný sluchem
Ještě bouřivě provívá;
Struny se kruží bolestí
Nesvatou rukou ve dví! –
Poznalo jsi srdce mé:
Krásno jen ti půjčovánopůjčováno,
Svůj domov nemá ve nízku,
Šlos za ním do výše, viť? –
50
Sen.
Zdvíhne zraky k obloze děvče a mluví ke družkám:
Měsíc zachází do oblaků modrohnědých, temno se usazuje po obzoru okrouhlém, zavru okno, dám dobru noc všemu, brzi potom zavru zraky, abych patřila jinde světla, jakých na zemnu žádný nepatřil. –
Slunce nevidím žádné, snad jsem v něm, a předc také chodím na zemi, není tam ale prsti, ani houští, ani bylynky; cesta jest vykládána drahokamením, jenž, měníc své způsoby barvy, papršky do dále pouští, jednoho plete s druhým, zeleného žlutavým objímá, chytajíc fiolno zas ními a růžno, tká stejným pořádkem až do výše nezhledné. Já chodím skrz, a nic se nepřetrhne, ni pomatne, jen mne to obleje, a po novu uzřím,uzřím roušky barevné, krásněji usnované, každým krokem dálším.
51
Tam není mého stání. – Daleko ještě odemne vykouká střecha červená okrouhlá ze křoví zeleného, ze zeleného, – tam mne to táhne, chvátám usilně; – cesty však neubývá; nohu mi něco tíží a k zemi poutá. Ouzko mám, že tam nedojdu. Pusto jest okolo mne, tam jen se zelená; žádný mne nevyprovází, tam jenom čuje srdce známu duši. – Zaslzím, – ajhle! spadne krápě do kamení drahého, obrátí se v je, a svítí nadevšecko barevněji, – jasněji, – krásněji. – – Tak ještě nejsem ve říši světlooděnců, – zalkám; – tam nepláčí. V tom kleknu, chvíli se dívám do země, pak zas prohlédnu vzhůru; a předemnou stojí, považte si! – vůz ze dyamantu v celistvu, růžemi brouben. Ve před čeká zapřažených osm labutí, od ních vlají šňury zlaté, kol šňur vinou se kytky známé, – co jsem kropívala zde na zemnu; – dýchají mi vůni usty outlinkými, děkujíce pěstování. – Juž se vidím obvázanu, sedím ve vozu, šňura mi tkví z ruky a pobádá ptáky sněžné. Jsem ve výši, – ve brzku u háje. – Stoupím z vozu, labutě se odepnou, běží do háje, ryzokamíní cestu dláždí, libostné kvítí po něm se trousí, zrov-
52
na – až co palmy vysoké veřej si klenou. – Jsem u stromců – a rosa chladinká z lupenců kropí mne, bych do svatých svěcená postoupila sídel.
Chodí tu zahradník, bělorouchý, bělovlasý, zbožnooký, ohýbá ratolesti palmové, zvolá zdaleka na mne, jde mi naproti, vede mne ke louce. –
Stojí tu chrám, jehož střechu jsem juž ze dále zírala. Stupni, sloupy, oltář se bělostí zastkvívá; není to z kamení stavíno; jemněji, volněji, outleji se to září, jako ze světel a má to pevno jak z kamenů dyamantových. – Jdu přes louku až ke stupňům, padnu na kolena, tváří sáhám zem krále věčného.
„Vzezři dcero!“ začne vůdce hlasem otce. – Nedaleko leží palma, bílou obvinutá růží.
Zahradník levu mi pojme, do pravé podá ratolest, dí: „Vezmi dcero!“ – Zavzní zpěv. – Kol oltáře stojí ve půlkole ptactvo labuťské, zvučí vysoku píseň. U sloupu hledí na ně paní bílá, na čele má oblouk zlatý, je mi neznámá, předc ale dobrá, já jdu k ní, nedojdu však, na půl cestě – procítnu. –
53
Všecko černo, černo kol mne, hned ale vyjde měsíc ze oblaků, a kráčí lichotně tam do zálesí.
Tak dokonala vypravování o snu líbém, družky rozmlouvali chtíce vykládat zdání milostné, děvče však jim padlo do řeči: Byl to hezký sen, skutečno zdá se být černé; jest však sen.
54