Hyacinty (1825)

Jan Baptista Vladyka

Hyacinthy
Připsání.
Hláholi .
Svěcení.
Lípa.
Pohřeb.
Dceř pohanská.
Měsíc.
Célestina.
Hrob.
Kostnice chrám.
Labutina.
Záhlas.

Hyacinthy od Jana Bapt. Vladiky.
Nákladem Jana Host. Pospíšila, k. krajského i biskupského Impressora, a oučinkujícího Ouda Českého národního Muséum.
V Hradci Králové 1825.
[1]

Připsání.
Jak se tam Labe s Čechovskem Vážno tichmo loučí, V oudolí ve rájsku! – Že stojí, že dál nemůže, Mníš starý vlastenče. – Tam se medle zastav! – JaksiJak si tesknějí stromovci, Květ nade vše krasší Jak trhou a hází Dolů až do proudu hladka, Dávají památku! – Sedni, teskni s ními! – [3] Koukni pak se ještě nazpět, Tam za jedlovými Skalnatými vrškyvršky, Tam, co rájoví počíná, Zříš zlaté praporce V nálabí vlastensku. K ním přisáhat jsou učíny Dcerky tři od Nývy. – Dech, co sem zavívá, Táhne od zlatých praporců, A praporce sází Vlastena překrásná. Nech krajanče obvanout se Zápachům libostným; Je družek to obět. Nech světit si srdce chrabré, Pak poslechni píseň; – Vlastena jme nástroj: 4 Pojďte ze zahradyzahrady, Vemte kvítí, Sem k oltářioltáři, Sem ho klaďte. Volte si, viňte si; Jen co dříve Tam kol kříže Opletejte. Pak si choďte, Tam kde Labsko Neb Vltavsko Prv uproudí. A zpytejte Um věhlasný, Srdce jařné, Srdce zbožné. 5 Těm povězte, V zahradách že Vlastena káže Květnu rájsku. Těm povězte, Že v horoucím Vlastena káže Hromnu, blesknu. 6

Hláholi.
Na zemnu vrch stojí, Na něm šlapá Seraf, Drží zlatý pozoun, Zvučí hlasem nebesným. Ve oudolí šerém Za modravým chlumem Besídku si stavím A břečtánem proplítám. Vanou do oudolí Lehounko záhlasi, V besídce zůstanou Pozumdlelí poslední. 7 Leží za břečtánem Lepý strunoznělec, Zefyr třese květem A květ strunou zavází. A hláholi plynou NeNe, co zvučel Seraf; Potrhmo jen, – zefyr Lupenky tak zahrává. 8

Skála.

Strašně žalují vichrové, nebe tmavochmůrné dešťovinu cedí, blesk trhá oblakem, hromové bojují. V hustém černém borci volá do tmy máti: Tinko! – kde jsi Tinko! – volá do tmy otec, a nic se neozívá, jen déšť a vichr a hrom. K nebi rukama lomí; ve před pobíhá otec, vlevo vpravo, pobíhá matka i nazpět. Zapletavše se do hustin, rozberou každou ratolest. Zalká máti samotná u dubce stoletého: „Ach hromy! nehlučte mi tak buřičně, ať slyšímslyším, jak pláče. Vy blesky! nechytejte se stromů, kde čeká. – O ty pláčeš, já vímvím, že pláčeš, hledáš mne, já vímvím, že hledáš mne, chodíš, stojíš, a já tě slyším, vidím a – neslyším a nevidím.“ Blesk je jasnější, hrom jest hromnější, vichr snáší matku, na cestu jí křoví poklatě, za patou 9 stromy zas vrátě, zděsenou ve dolinu, ve dolinu skalnatu, kde potok hrčící jindy proudem vymolil půdu. Zableskne. – Bože! – na dítě, ano si kvítí přebírá. Tinko! vyvolá matka, letí ji chopit do paží ke srdci. Juž se řítí skála ukrutná ze výše vyhromená, – zrovna na dítě. Ubohá matka! zdržuje skálu, – malomocná! – odvaluje skálu – malomocná! – klesne na kolena, k hvězdám zírá – nespatří žádné. – – Nevolá více, – neslzí více, – skálu obejme, – – – nedýchá více. Otec bloudí borcem drsným i též ke skále, jenž jala dítě, ke matce, jenž jala skálu. – Ubohý otče, ubohý manželi! osiřel jsi obapolně, – viz ve hůru, tam se vznáší nad hromencem žena drahá, – dcera drahá, – tam do stánů, kam nedosáhne nikdy bouře. Víchr slabne, chmůry zachází, blesky blednou, hrom hrčí jen, vychází ve jasnější hvězdnato měsíc plný s mokrou tváří. Nešťastný prosí: „Pane pusť mne, tam kde jest žena, tam kde jest dítě. Ženy usta ještě líbá! – A pro Bůh u ust plyne dech tichounký, – oko se otvírá polehounku, páže vypouští skálu 10 tvrdu, koleno zdvíhá postavu celou – by věstovala manželi – dítěte hrob – těžkým uzavřený víkem; okazuje skálu, chce odhrnout, ach nehne skálou, jme se otec jí pomoci, a oba nehnou. Zdvíhnou zraky ve hůru jasnu, sklopí je zas na rovec černý. Slabým zalká hláholem máteř: „Tinko má, Tinko má! –“ Za skálou vyjde dítě, co anjel krásné a ptá se: „Voláte mne maminko?“ Ze klínku jí podává kytky – „Ach maminko, vás strašila jistě bouře, vy jste celá uplakána, mne nic bouře nestrašila: tam je vám tak moc květinek, koukněte se jen, tu máte, nejhezčí jsem vám vybrala – není žádná zmoklá, Tinka našla střechu; nebo pršelo moc.moc.“
11

Svěcení.
Kams’ mne sem vyváblo Slunce oulisné, Kams’ potok zavedlo Ohnivý k horám? Nepřislíbilos mi Srdce ovlažit, Koupelí plamennou Zimno z něj omýt? – Teď teprv jsi lípě Dávalo zlatou Blyskavou korunku, – Již jsi prchlo s ní. Krátko půjčuješ ty Slávu, – nechci ji – Jak stromec zatruchlel! – Ty jsi host krutý. 12 A třikrát krutý jsi host, A vševše, jenž mne navštíví, Květnavou bodá to dýkou; Květ vidím, ocelno cítím! (Předstoupí paní běloroucha, na čele s obloukem zlatým.)
Paní. Sladce pak tlačí tě šíp Listovím jsa obvinut; Pozbudil paprs’ ti žádost, Nesplniv ji krásněji tkví! Hoch. Postavo svatá! neseš Od nebešťanů pověst, Do středu v prsa zvučíš mi Klidnato hlasem blahostným. Paní. Kams přišel, co tu hledáš, Stromci náviděls koruň? – Královat velí ti srdce? Velku to skojils myšlénku. 13 Hoch. Mocnu, pevnu, silnu pěst Žezlu kázacímu dej, Knížecímu vínku věhlas; – Chlapci hříčka jest radostná. Paní. Hrát si vyšlo dítě mé, – Lesmi, polmi, oblohou, Sluncemi, Svatými hrát? – Velku to skojils myšlénku. Hoch. Hrát s tebou! – hraješ semnou. – Srdce zaplesej, plesej Chlumku, jenž neseš milostnumilostnu, Slunce zastav a spodiv se! (klekne před jí)
Rtíky jen, dovol Svatá, Ať se dotknu tvých rukou. (políbí jí ruku) Dlouho jsem nemoh tě poznat Nad pozemsky vystrojínu. 14 Paní. V brzku je zde loučení, Vstaň a slyš, co teď povím! Tak tě já neznám cyzynče, Zrak tě, můj robenče mámí. Hoch. Tak musí milostno jí Ohnivé z očí planout, Tak musí rtové vypouštět Slov studeň blahozvučící! Paní. Ty mne nikdy nezpytej; Nespatří jasných světů, V tajnu co vězí ve nočnímnočním, V hloubi jen hrabáš nadarmo. Kam si táhneš Hornem lesnem? Chceš ve hůru Vejš co hvězdy; – V důlu pádíš Hlejb co kovkop. 15 Světla pít chcešchceš, Světla rájská, K zemsku jádru Vnitř se chýlíš, – Králi velký, Mocnovládný! – – Anjelé ti Stráž drží ve Říši nemezné; Pnou ti svíce, Bodroohenné Plápoly veskrz. Podrobou ti K službě rychlé Města s věžmi, Obce slušné, Května háje, Luny jasné. 16 Vystaví ti Trůn sloněnný, Opletou ti Roucho červcem, Spínají ho Sponky zlatými. A vznesou tě Tam, co krývá Chmůra v záři Růžno chrpno, Co s Fiolnem Pak si míchá. VizViz, jak ručky Juž vypíná S darmi jasna Sbor malitký! Jak perutky Teskno váží, 17 Jak si upno Zastonává. – Žes nekouk na Práci outlu, Králi velký, Mocnovládný. (zpívá a přizvukuje varitem)
Otevři si říšříš, Veřej, co vidíš; Zlatý,Zlatý co je zámec; U ní z nachu rámec. Tu klíč ti podám, Otevři si sám. (podá mu varito, líbá čelo, odejde)
Hoch. Jak vyhlížela mutno, Slz v oku stkvěla čistá, Náčelí mi pokrápla, – Je vřelá a mne pálí. 18

Loučení.

(Převor zavře kníhu, chlapec v bílém plášti poustevnickém přijde celý u vytržení.)
Chlapec. Pochválen buď Pán Ježíš!
Převor. Až na věky amen. – Syn můj chystá se k cestě?
Chlapec. Ctihodný otče, přijmete díky srdečné – odpusťte, já musím pryč.
Převor. V jaké důležitosti?
Chlapec. Důležitosti, – žádné, jen že musím ven, do světa širého, – ve vaších zděch jest mi ouzko, přeouzko.
Převor. Co roznítilo žádost v prsou tvých?
19 Chlapec. To nevím, – či mi to povídá obloha, že jest nesmírně velká, že má pro mne prostor také krásných zachováno.
Převor. Co pak tě ze sídel naších vyhání?
Chlapec. Nevím sám – ale musím pryč!
Převor (pevně ho prohlíží.)prohlíží). Nerozumíš mluvě takové, pomnipomni, jak jsi se dostal k nám, vytrhnut strastným nehodám; pomni, jak jsi dítě, jen se kutálel k oltáři, tam jsi klekl – teď ti to povím – tam jsi klekl, my celou svolali řehol, na tebe se dívali, jak oči tvoje zřeli obraz, dívání nám bylo krásné, svaté, jako modlení, – duch mi přezvídal velkovelko, velko; – rozvaž si to a podívej se zas na obraz, budeli tobě ještě říkat ven. – Nepamatuješ, nebyl jsi sám vědom činů tvých tenkráte přítomných; anjelé tě vodili, tím méně teď minulých.
20 Chlapec. Pane můj, před chvílkou jsem se loučil s klášterem celým a v každém koutku mne připamatovalo cos blahého předešlého, teď stojím na místě, jenž mi také připamatuje cos blahého předešlého – a já vás žádám o požehnání.
Převor. Považ synu, v životě světském je všekovšecko lstivo a zůřivo, zde jseš u bratrů; Bůh ví, kde se zas otcneš – kdo ti za to stojí, že budeš moci tak činit, jak jsi se tu naučil, kdo ti stojí za to, že budeš chtít? – Svět je plamen, jenom plamen, a ty jseš v něm, a máš srdce, co rádo chytá; zapomeneš zapevnit škulinku, oheň se zejme a srdce tvé je v pýření. Považ synu, že řehol mnoho na tobě zakládá, že já s radostí do budoucna se díval, kde stál zmužilý mladec, na místě mém, kde mi zesnulému oči přivíral, přijav dříve klíče a berlu.
Chlapec. Pane, vy mne rozpláčete, ach vidíte, jak mne 21 slovy zdržujete, a já vám čtu v očích jinák, docela jinák, vše převráceno.
Převor (položí mu ruku na rameno.)rameno). Jdi s Bohem Otcem, s Bohem Synem, s Bohem Duchem svatým, nedychti po slávě marné, konej všecko Pánu ke cti, – pomni častěji sýdla našeho, a ponoukneli tebe postava jakás méně zbožná, mysli hodinu, kterou jsi se dostal k nám, a hodinu, kterou jsi se loučil.
Chlapec. S Pánem Bohem!
22

Lípa.
V zahradě se stírá louka Kvítím zdobená milostným. Prostřed louky stojí lípa, Rozpíná si mocné páže. Mezi čerstvým ratolestím Vytkvívá svatý obraz. Děvy sednou sy do kola, Do středu kladou své kytky Hovoříce jednohlasně K sestře rozmilým slovesem: „Znáš vyvesti dobře věcy „VěhlasnýmVěhlasným rozmyšlovánímrozmyšlováním, „VybírejVybírej z květů do věnce“věnce.“ Sestra odpoví jim na to: „Máme vázat věncení 23 „ObrazuObrazu svatému „Z vezdyZ vezdy kvetoucýho. – „Važme sestry važmeVažme sestry važme, „SestrySestry ze srdce víží „Z vezdyZ vezdy kvetoucýho.“ Hned na to mluví k Marince, K nejmladší z celého sborku: „Má zlatá! nejdřív tě sloupím“sloupím.“ Vezme jí z ruky růži; Však malá juž čekala s květem S nejhezčím a zdechla radostně, Jak potom začala sestra vážně: „Růži sestry dejte nahoru; „LépeLépe kněžně královat „Z výšeZ výše dálozorné. „VížteVížte sestry vížte, „KněžnaKněžna vám se dívá.“ Juž jí roste houští květné. – Z ruky labutiny,labutiny 24 Rozdělí novou kyticy, Dál děvám podává. „Kolkol růže klaďte Fiole; „SkroušenéSkroušené pokorno u trůnu „ZvykZvyk je anjelů nebeský. „VížteVížte sestry vížte, „MátiMáti vám se dívá.“ Zas korunky bílé jasné, S dyamanty obsazené, Rozdělí v novou kytici, Dál děvám podává. Připnětěž i lylie sněžné, „Jen z nich rosu nesetřete; „SlzemiSlzemi nevinno mluvívá. „VížteVížte sestry vížte, „PannaPanna vám se dívá.“ 25 Z blankytna sklopených kalíšků Vystřídává prstem, Rozdělíc nové kytice Dál děvám podává. „Zvonky ještě přijmete sestry; „BezhlasníBezhlasní také budou „HlásatHlásat hodinu svatou. „VížteVížte sestry vížte, „KrásaKrása vám se dívá. –“ Již nevolí mezi barvami května, Jen ratolestky listnaté Ze středu vybírá, Houští oběma podává. „Též zeleným opleťte okres; „DáDá květům naděje pozemským „SvětlaSvětla nadzemského. 26 „VížteVížte sestry vížte, „JasnáJasná vám se dívá.“ Věncení leží uvíto Na zelené louce. Děvy otřesou vstanouce Z klína odpadlých lupinků, Dívají se na svou práci. Zdvíhnou pak věnec polehku, Jdou opatrně ke lípě. U kmena stojí v pravo kámen Obrostlý mechem měkým, U kmena stojí v levo pařez, Z něhož uťali blížence lípě. Stoupne jedna v pravo na kámen, Stoupne druhá v levo na pařez, Broubí obraz věncem, Než jim sestra okazuje, By rozpínaly ve stejno. – Strmí růže v prostřed nahoře, 27 V náručí drží malé poupě, Z obou stran volají na sebe: Modrokarenné Fialoví, Labutiné Lílioví, Zvonky oblohotvárné. Sestaví se v půl kole družky. – S lístím květ pozůstalý Až ke stromci po trávě hází. – Vyzvolají pěním pobožným Slávu občanům nebeským. 28

Pěvec.

Na velkém šírém rovnu ve háji prokvetlém nachází se zámek. Tam stupují po schodech mramorných dolů dceř se máti, točí se kol ořeší dáldál, tam je vítá věnec vysokého plataní, jehož lístím proněcují bodré měny měsíčné. Skrz veřej stromovou prohlídá na stupňu trojím kolokrouhlým stánec. Šestnácte sloupů bílokamenných u hlavy a paty zlatých drží obestřeší ze jaspisu růžoplanoucího. Pod ním vlají květenice do hvězdy od sloupu ke sloupu. Dole v prostřed je stůl ustřen modrým bledě květovaným zlatě ostřapčeným hedbávím, upřen bílým nožcem slonovým. Podlaha celá aksamitem bílým potažená. Dvě svíce hoří na stole, podle něhož kol ve stánu ustrojína odpočívadla. Na stropě malováno: jak v lese černém na břehu potoka jarého hrabě drží za uzdu zlatu koně stkvostného, a duchovnímu se velebným do sedla pomáhá. Máteř stoupí s dceří do jasné svatyně, ana ve papršku měsíčném,měsíčném z pozemska do zahrad, jakové u 29 ráji nebeském se nachází, uvádí. Posadí se obě a hledí druhou stranou dalekou cestou do háje. – „Ajta,“ začne máteř: „vizviz, co se tam to bílého blíží – jest chlapec to malý, s varitem přichází.“ – Čekají. – Juž jest ve stánu. Pokorno roztomilé mu hledí z oblíčeje modrými v oku hvězdami, a bledavými v tváři růžemi. Vlasy zabělalí se prstencují zemdleným zlatovým paprškem dolů přes pláštěc, tenký, bílýbílý, poustevnický. Sejme klobouk, pokloní se před ženskými, obrátí si nástroj strunami rubínovím upiatými, líbá ruce, jasnou hovoře mluvou: „Sláva jménu Páně,“ odpoví mu obě rovnozvučně: „až na věky.“ Pěvec klade klobouk na zem, vzhledne na strop, tvář se mu červená zarděním posvátným, teď sedne, rázem vztetelí struny, silným souzvukem truchlým dává poznat, kam jeho píseň smíří: začne líbým prozpěvem žalné upno: „U chrámě „U chráměU chrámě „DávášDáváš máteři dítě, „MáteřiMáteři dítě; 30 „NaNa poušti „NaNa poušti „JímášJímáš dítěti máteř, „DítětiDítěti máteř „BožeBože můj, „BožeBože můj!“ (Pozastaví zpěvem, u varitu jen uvádí mezi měny lítostné hláholů utěšitelných, pak laskavým milosrdnem:) „NelkejNelkej máti „Nelkej dítě“Nelkej dítě.“ (Vychází do jemna radostna:) „Ze ráje „ZeZe ráje „HázíHází matka mu kytky, „SířetiSířeti kytky. „VeVe důlu „VeVe důlu „VážeVáže u prachu vínek, „SířeSíře si vínek“vínek.“ (Prejští slasti plesu vyššího.vyššího:) 31 „Bože můj, „BožeBože můj!“ (U vytržení anjelském zvuků nádherné vážno prolévá blahem svatým:) „Šťastná máti, „ŠťastnéŠťastné dítě!“ Ještě jeden valný souzvuk – ticho – položí varito. Odkud takých vyvznáší písní. – Pěvec vypravuje: „Do jednoho města vtrhl nepřítel, nepřítel ukrutný, chvátil mečem ohněm, lidé hladil, domy chrámy srážel pálil, až vyvrátil z města velka, lidna, krásna,krásna spáleníště mrtvé, černé.“černé. „ZeZe zdí nešťastných prchla matka, s matkou dítě, ještě malitké! Ubohá nese nevinně v náručí, den a noc a zas den, až zapadlo opět slunce. – Zůstala máti stát u skály velikánské ve poušti mrtvé. Sedla si na kámen tvrd, jala dítě do klína. Malitké juž spalo. Klesla vedlé skály ubohá, zdvíhla dítě nahoru k nebesům zemdlenýma rukama, zalkala tichým hlasem: „„Bože můj! vytrhl jsi ukrut- 32 kům málomocné““málomocné,““ dál jen vzdychala hořoplná. Sedla si opět a usnula. – Ráno procítla, dítě nebylo v klíně. Co srnka vyskočila, a zdálí uhlídala dítě cválat, obě ručičky do přehoušlí, v nichž maruše neslo matcematce. „„Vidíte maminko!““ začne malitké, jak ho matka k srdci tlačila, „„že jsem nezabloudil, teď snídejte, to vám přináším – ““ matkaMatka sedne na kámen tvrd, dítě jí do ust podává sladkého ovoce, neb ona má sepnuté ruce a říká k výsostem: „„Bože, ty ho neopustíš! – povídají mi to oudy klesající, povídá mi to srdce mého tlukot různý, celá zem a obloha se sluncem.““
Pěvec jal varito, zpěv přetruchlý. „U chrámě „U chráměU chrámě „DávášDáváš máteři dítě, „MáteřiMáteři dítě. „NaNa poušti „NaNa poušti 33 „JímášJímáš dítěti máteř, „DítětiDítěti máteř „BožeBože můj „BožeBože můj! – „NelkejNelkej máti „Nelkej dítě.Nelkej dítě.“ Chlapec bílý pustí varito do klína, a vypravuje dále: „Matka jala dítě do lůna, líbala ho, dělala mu kříž, zvolala zdlouha slabě, jasným hláholem: „„S Pánem Bohem““Bohem,““ zavřela oči, podepřela se na skálu. „„Maminko, vy jste krásná““krásná,““ říká dítě v náručí matčiném na srdci ach – na tichém – „„jsem vám těžký, chce se spát vám? máte tvrdo pod hlavou““hlavou,““ a vyvinulo se z náručí, běželo dále do pouště a navrátilo se za malou chvílku, nesouc plné náručí mechu zeleného, vleze na skálu vedle matky, pozdvihuje jí hlavu ručičkama, a nemůž ji odlinout ode skály. „„Maminko!““ mluví a hladí jí tváře. „„Povstaňte jen malounko, nesu vám měko pod hlavu.““ Máteř nehnula sebou. „„Mamin- 34 ko, hněváte se? ach odpusťte mi, když jsem vás rozbolel,““ klekne vedle ní, políbí jí ruku studenou, poleje ji slzemi horkými, „„Vy se nehněváte, vezdyť máte radost na tváři! – Ach teď vím Božičku, máte se proč hněvat; něco se vám krásného zdá, a já vás chtěl vytrhovat. – Jen kdybych vám mohl měkčeji ustlat.““ Vstoupí ještě jednou vedle ní na skálu, obejma ji vší silou, snaží se pozdvihnout; – a zdaří se mu. Zastrčí pod hlavu honem jednu ručičku, aby zas na zpátek nepadla, druhou přihrne mech, a položí naň drahou hlavu. „„Ale maminko““maminko,““ promluví zas: „„jak jste vy mne prvé k sobě tlačila, tak se to házelo silně vám u srdce, a teď jak vás hrnu od skály, a okolo srdce mačkám, – necítím nic. – – Šlo to pryč, co vám srdcem tak hejbalo? – nešlo to pryč, mně bylo tak hezky při tom““tom,““ sáhne rukou k srdcisrdci, „„nic se tu neozívá, předc to šlo pryč. O Božičku, tak je mi, jakoby tu maminky ani nebylo, – a předc je zde a usmívá se mi; snad mne jen tak zastraší – že já jsem dnes ráno jí utekl, – to mi ale juž odpustila, 35 vzdyť mne líbala.““ Teď začalo hořce plakat, matku celovat a slzemi vlažit. „„A nemohla jste mne vzít s sebou?““ jak se trochu utíšilo. „„Do nebe, na tu velkou cestu jste odešla, – či jenom to, co z vás mluvilo, co vám srdcem hejbalo? – a co sebou nehejbá, co nemluví, zde zůstalo. – Nemohu já víc za vámi? Nemohu! vzdyť mluvím, sebou hejbám a pláči. Ó Bože, ó Bože! pusť mne za ní, dřív neustoupím, až se usměji jako ona.““ „„Pojď semnou malý syrotče!““ Syrotek se obrátí, a vidí stařce bělohlavého, an mu ruku podává. „„Tvá máteř půjde semnou.““ „„Nepůjde““Nepůjde,““ vece chlapec – „„my ji ponesem – ponesem?““ zeptá se dítě okem; „„tam kde budeš zůstávat““zůstávat,““ mluvil stařec, a jali drahou posvátnou schránu, vykopali blíž u chíže hrob, pochovali matku.“matku. „StařecStařec učil dítě se modlit, zpívat a pracovat. – Hned první jaro narostlo na rovci matčiném plno květu rozmanitého, a rozvíjelo se celý rok. Dítě bylo rádo.“
36 Pěvec bílý jme varito, a zpívá jasně radostně: „Ze ráje „ZeZe ráje „HázíHází matka mu kytky, „SířetiSířeti kytky. „VeVe důlu „VeVe důlu „SplítáSplítá v prachu si vínek, „SířeSíře si vínek. „BožeBože můj „BožeBože můj! – „ŠťastnáŠťastná máti „ŠťastnéŠťastné dítě!“ Trhne strunami naposled, vstane, jme klobouk, matka vezme z krku kříž zlatý s dyamanty, přehodí ho mu kol šíje, než jí ruku skloněn líbá. Odejde pěvec poustevnický, a dceř si pořád rozmyšluje, že on sám jest chlapec ten osiřelý.
37

Pohřeb.
Cválá vývod Truchločerný Z města ouzka K chlumku smrtnu. Tísná žalná Hořná píseň Lidstva zvonců Vzívá zhůru. Kolkol rudno Pálá zážeh, Podlé stromců, Podlé země; Jen ve prostřed Temna zborce 38 Svítí jasnem Syn ze kříže. Hned za rakvi Kráčí dívka V tváři Lílí, V Lílí slzno. Zastaví se Kříže svíce, Mlknou pěvci, Mlkne vývod. Zavzní knězstvo, Skrápí máteř, Šnury zahrčí Do hrobu – ze hrobu. Spouští dcera První hroudu 39 Dolů do nocy Zrovna ke srdci. „Ach nedržte „DěvčeDěvče síře! „ZahrabejteZahrabejte „DceřDceř ke matce! „PusťtePusťte medle! „PusťtePusťte mne dolů; „BudeBude mi lehce, „VěřteVěřte mi, věřte mi. „PusťtePusťte čerstvě, „NežNež mi zazdí „MatkuMatku dobru. – „AchAch nevalte „TakTak pospěšně „ZemciZemci černu. 40 „NechteNechte ještě „ProPro mne místo, „ZdržteZdržte, zdržte! „DostDost je, dost je. – „AchAch vy lidé „ZlíZlí jste lidé. „JužJuž se rovná, – „JužJuž vyrůstá „NadNad hrobem vrch. – „TeďTeď jste mne pustili! – „NechNech se obejmout „KyprýKyprý pahrbku. „NechNech se políbit. „DejDej tu hubičku „DolůDolů do rakve. 41 „ŘekniŘekni jí, že „PláčiPláči nahoře. – „NehněvejNehněvej se; „JsemJsem neposlušná. „ŘíkalasŘíkalas mi: „NeplačNeplač dítě, „JakJak jsi se loučila, – „JáJá to zapomněla. – „NeplačNeplač dítě, „TaksTaks mi řekla, – „TvéTvé oči řekli „JeštěJeště více. „ProPro mne že přijdeš „ZasZas ve brzku, „SlíbilaSlíbila jseš mi, „SlíbilaSlíbila jsem ti. 42 „UschněteUschněte krápě, „UstaUsta nekvilte! – „DobříDobří lidé, „NaNa mne čekáte? „S vámiS vámi nepůjdu; „MátiMáti mi řekla: „NeplačNeplač dítě, – „VícVíc neporoučela.“ 43

Dceř pohanská.
V besedě amarantové sedí panna mutná. Den se loučí. Po vrších se šeří. Z houští ve blízku zazní píseň hlasem zaznámělým:
Jest si král starý pohanský, Káže ze zlatého trůnu. Má si dceř vladař pohanský, Jasnu, krásnu nade lunu. Jak si Vesna v roucho květné Oudy labutiné krývá, Tak si dceř ve roucho květné Mutnu Maryi zdobívá. Rozlobí se král pohanský, – Svrhne od zlatého trůnu,trůnu Dolů dceř vladař pohanský Jasnu, krásnu nade lunu. 44 Ta se s Lílií raduje, Jak se jemně rozevívá, Lílií svůj bol žaluje; Květ s pannou zase slzívá. Jednou ve spaní utrhne Bůžek bílu číš radostně; Z kadeří svu palmu svrhne, Dcerce zas podá milostně. S Lílií si začne váti, Choť budit k jinému ránu; Až zahledne krásnu máti, V bůžinku pozná Moránu. 45

Měsíc.
Jak brzo zmizel mi ráj! – Ledva vykvetlo z pupenců, Juž prchá mi lístko outlé, Pryč prchá mi dál a dál. Rychle se jmu ho prosit, By přebyl tu ještě déle; Než se usta polotevrou, – Uplynul zrakům čilým. Nač se anjeli hněváš, Čím tě srdce mé uráží; Tak že se zlobíš ty krásný, Že vše rozmilé trháš? 46 Odpovíš libým hlasem: Krásno jen ti půjčováno, Svůj domov nemá ve nízku, – Pojď za ním do výševýše, pojď! Ach co ráda bych za ním Létala, kde jest mu bydlet; Já děva zbohá ze prachna! Vzdyť nemám svatou peruť. Ajta varito zlaté! – Jest ti upno? – jak si zíráš, Jest ti srdce, v srdci žalno? – Pojď drahé, do lůna pojď. Jest ti mistr nevděčen? Zůstavil tě můj syrotku Sem k lidům cizím samotna Hoch čilý, pěvec lepý? 47 Struny ze světel tkané! Jak ze vás řinou papršky, Jak se volno dáte sáhat Prstu křehku bázlivu! Vejš je dílna vaševaše, vejš! Hvězdami z nezemna čista Cestily jste až ke sídlu Jindy blažna, mutna teď. Nehraly jste vítanou Lonska léta matce jedné? Laskavé v milostnu pěknu! – Neznaly jste matku mou? Ach měsíci kam velíš, Kam ty blesky sem doházíšdoházíš, Prsty křížemi proplítáš? – Znáš také strunou trhat? 48 Juž to rázněji zvučí; Vejš polétají si hlásky, Vejš donášejí myšlénku, Vejš i srdce ouplné. A přebuďte dél u nás! Hláholi svatí nebeští, Matky mé hlasem odíny; – Neb mne vemte k ní s sebou! – – O dobo přenáramná! Cos dopustila v porobnu? – – Ty jsi, ty jsi žehla žádost Prsty na chvat ukvapíc. – Posledním tahem stonáš, Záhlasem tichým umíráš; Nástroji drahý! – voláš mi: Vráždkyně krutá, krutá! – 49 Praskot ohromný sluchem Ještě bouřivě provívá; Struny se kruží bolestí Nesvatou rukou ve dví! – Poznalo jsi srdce mé: Krásno jen ti půjčovánopůjčováno, Svůj domov nemá ve nízku, Šlos za ním do výše, viť? – 50

Sen.

Zdvíhne zraky k obloze děvče a mluví ke družkám: Měsíc zachází do oblaků modrohnědých, temno se usazuje po obzoru okrouhlém, zavru okno, dám dobru noc všemu, brzi potom zavru zraky, abych patřila jinde světla, jakých na zemnu žádný nepatřil. – Slunce nevidím žádné, snad jsem v něm, a předc také chodím na zemi, není tam ale prsti, ani houští, ani bylynky; cesta jest vykládána drahokamením, jenž, měníc své způsoby barvy, papršky do dále pouští, jednoho plete s druhým, zeleného žlutavým objímá, chytajíc fiolno zas ními a růžno, tká stejným pořádkem až do výše nezhledné. Já chodím skrz, a nic se nepřetrhne, ni pomatne, jen mne to obleje, a po novu uzřím,uzřím roušky barevné, krásněji usnované, každým krokem dálším.
51 Tam není mého stání. – Daleko ještě odemne vykouká střecha červená okrouhlá ze křoví zeleného, ze zeleného, – tam mne to táhne, chvátám usilně; – cesty však neubývá; nohu mi něco tíží a k zemi poutá. Ouzko mám, že tam nedojdu. Pusto jest okolo mne, tam jen se zelená; žádný mne nevyprovází, tam jenom čuje srdce známu duši. – Zaslzím, – ajhle! spadne krápě do kamení drahého, obrátí se v je, a svítí nadevšecko barevněji, – jasněji, – krásněji. – – Tak ještě nejsem ve říši světlooděnců, – zalkám; – tam nepláčí. V tom kleknu, chvíli se dívám do země, pak zas prohlédnu vzhůru; a předemnou stojí, považte si! – vůz ze dyamantu v celistvu, růžemi brouben. Ve před čeká zapřažených osm labutí, od ních vlají šňury zlaté, kol šňur vinou se kytky známé, – co jsem kropívala zde na zemnu; – dýchají mi vůni usty outlinkými, děkujíce pěstování. – Juž se vidím obvázanu, sedím ve vozu, šňura mi tkví z ruky a pobádá ptáky sněžné. Jsem ve výši, – ve brzku u háje. – Stoupím z vozu, labutě se odepnou, běží do háje, ryzokamíní cestu dláždí, libostné kvítí po něm se trousí, zrov- 52 na – až co palmy vysoké veřej si klenou. – Jsem u stromců – a rosa chladinká z lupenců kropí mne, bych do svatých svěcená postoupila sídel. Chodí tu zahradník, bělorouchý, bělovlasý, zbožnooký, ohýbá ratolesti palmové, zvolá zdaleka na mne, jde mi naproti, vede mne ke louce. – Stojí tu chrám, jehož střechu jsem juž ze dále zírala. Stupni, sloupy, oltář se bělostí zastkvívá; není to z kamení stavíno; jemněji, volněji, outleji se to září, jako ze světel a má to pevno jak z kamenů dyamantových. – Jdu přes louku až ke stupňům, padnu na kolena, tváří sáhám zem krále věčného. „Vzezři dcero!“ začne vůdce hlasem otce. – Nedaleko leží palma, bílou obvinutá růží. Zahradník levu mi pojme, do pravé podá ratolest, dí: „Vezmi dcero!“ – Zavzní zpěv. – Kol oltáře stojí ve půlkole ptactvo labuťské, zvučí vysoku píseň. U sloupu hledí na ně paní bílá, na čele má oblouk zlatý, je mi neznámá, předc ale dobrá, já jdu k ní, nedojdu však, na půl cestě – procítnu. –
53 Všecko černo, černo kol mne, hned ale vyjde měsíc ze oblaků, a kráčí lichotně tam do zálesí. Tak dokonala vypravování o snu líbém, družky rozmlouvali chtíce vykládat zdání milostné, děvče však jim padlo do řeči: Byl to hezký sen, skutečno zdá se být černé; jest však sen.
54

Célestina.
(blíží se bouře) Plujte vážně vlnky labské! Jak na vámi mrak se snáší; – Skály držte ouval! – – Stujte slavně chlumky labští! – Vy stromy spoklopte lístí! – Kvítku můj schovej se! – – Vejš se vršky vejš vyvěžte! Jenž do věnce dál mezíte; – Oudolí poniž se! – – Stínové tmaví! – padejte Kolkol po kraji protruchlém, K ním posaď se tichmo! – – Růže! – prchlo vás karenno? – Prchlo modro vás Fiolky? – Konvalinky, – Lílí, – 55 Sedmikrásy! – vy zsynáte? – Jedle! vy strmíte černo? – Černo táhneš louko!? – – Jen ty kříži tam na hůře, Co pne nad vše hůry nejvejš, Jen z tebe jde světlo! – – Netkne se pračerno kuple Nás ukrývajíc do rovce Významu svatého. – Vaše srdce jest uvříno A kruží svatou se bázní? – Sestry vy bledáte! – O neděs duší spanilných! – Tak po zlobnu, tak se nemrač! – Chmuro, buď přivětná! – – Máš ty velku přísnu larvu, Nám strachem prsa spolívat; – Křídla šírovalná, 56 Hrůzu prostorou provívat; – Dech studen, tvorům vypouzet Hýbavé životno. – Máš i srdce, – – dáš pokojna Zřídla čista prsnu čistu; Mluv! – potěš mi sestry! – Rci: spodem,spodem že jen hrozíváš, – Po svrch anjelé nosíváš, Jich také okážeš. – Na rtu milo teď zahrává Smích posvátna, sestry něžné! – Tváře vám růměnčí; Růže tam kvetou bledounké. – Ajta pročbychom se bály; Chmura nám je dobrá. Viť, že nejdeš nám ublížit? Máš něco s nebes vyřídit; – Zahrom nám poselství! 57 Ztrhni ze zraků pavůčnu! Až vyšlehne jiskra bodrá; – My čteme z očí tvých. (blesk a hrom) Ach maminko! – ty jsi krásná, – Anjelinky roztomilní Dávají ti vínek! – – Znáte vy květinky divné? – Já neznám, – u nás nerostou, – Ne, u nás nerostou. Juž mizel oblak plamenný Amarantovím ovázán; Noc jenom tu máme. – Vzdyť se tak honem zamíkáš. – Ó zotevři zas ve brzku Tvou veřej do ráje! – (blesk a hrom) 58 Ach maminko! – jak jsi dobrá, – Ledva ti vzupletli vínek; Juž ho nám podáváš. – – Nechci více naše kytky; Máme jen syvé a těžké, – Jen syvé a těžké. – – (odhodí kytku s prsou) Kříž svatý děláte sestry? – – Kříž je outočiště krásné, – Kříž třpytěl se máti, Kol prsou světelno prejště; – Náš kámen drahý nesvítí, Kov zlatý se nestkví. – – (odhodí prsten svůj) Koukaly jste, jak nás líbá – S kůrem anjelů klekoucím, – Jak se s námi žehná? – 59 Tak hubičku nám posílá, – (líbá družky) Tak sbor anjelů se modlí, – (klekne a sepne ruce k nebi) Tak se žehná – – (dělá kříž, v tom blesk a hrom) Již jdu! – – – (padne mrtvá) 60

Hrob.
(Slunce zapadá, měsíc plný vycházející podává zlata bledého Marince na kadeř, ana stojí u hrobu přítelkyně. Vedle lípa, na ní obraz máti Boží.)
Děvče. Co klopíte vaše týmě, S týměmi bledé hlavičky, A s hlavičkami korunky Tak do travky mutno, mutno? – Zemku vy chcete prokouknout? – Kypru zemku až do rakve; – Ambrovým dechem propáchnout Zeď ovlhlu sídla ouzka? 61 Ach nadarmo se kloníte, Krčky si mdlobíte hebké; – Těžce zásloní ve lůnu Svou dceru pramatka těžší. Kytky. Neprokouknem až do lůna, Svou dceru kde matka líbá; Ni prodechne hroudu černu Zápach ustrojen sladostmi. Služba nám jiná svěřína: Vítat, oukol náš – a bránit, Jak uzříme cos ve dálí Laskavého, či lhavého. (začneZačne vát větřík tichý, květy povstanou.) Děvče. Stráž držíte nad pokojkem A knění neznáte vaši? – 62 Kytky. Stráž držíme nad pokojkem A knění my známe naši: – Káže nám jiná mocnářka, Než co vespod odpočívá. Viz na lípě pannu, dítě! Těm služíme co porobné, Těm chováme cos milého Tu v komorce zavřeného. – (Děva klekne, líbá květiny, vstavši jde k studánce, vrátí se odtud,odtud s nádobou švarnou, vodou naplněnou a skrápíc květy mluví ve šíru stráň.)
Sem putujte, sem Slavenky! – Sestru máte zahrabánu, – Krásnu sestru, rozmilostnu, – V rovci krásném. 63 Královna stromů slavenských Jí mluví povážno nápis. – Hvězdy ohnivěj se blyští Jdouce nad ní. – Lípovím se luna dýrá Jí hlavu zdobit korunkou. Ráda též na rov se dívá – Chotě lásky. – – 64

Kmet.

(Mládec přijde s varitem lístím proplétaném)proplétaném.) Pochválen buď Pán Ježíš!
Převor. Až na věky amen. Co jest žádání tvé?
Mládec. Teď ještě nic, já nesu vám, –
Převor. Ty nám, a co jest to?
Mládec (okáže varito.)varito). Píseň.
Převor. Přicházíš vhod mládenče zlatý – ach vlasy šedí se shání po písni!
Mládec. V písni jsou anjelé, ty miluje stařec, mladec.
Převor. A stařec nejvíc. Svatě se mu blyští Krásony 65 paprš ve měnách zvuků svěcených; – napotýkal se ve různém živnu pravdu zpytav ze lhavých potvar na zemnu, blejskalo mu cos, – nedbal toho, teď chytá, drží, nepouští víc a – chce zpívat, báseň mu plane ze srdce, ve básni vidí skutečno, vidí pravdu.
Mládec (pro sebe.)sebe). O Pane světů! teď sahej za mne do strun. (začneZačne hrát dlouhýmidlouhými, ne však truchlivými zvuky, přebíhá ze sladkých milostných do vážných, nábožných.)
Převor. Vedls mne zahradou okolo potoka, skrz loubí zas, teď vidím slunce skrz lístí, přišli jsme k Cypřišoví, tu stojí truchlí stromové do věnce.
Mládec (hraje smutněji.)smutněji).
Převor. V prostřed je cypřiš nejvyšší královna druhých, u ní je hrob, je hrob.
66 Mládec (zas zmužileji.)zmužileji).
Převor. Kříž na hrobu zlatý strmí.
Mládec (svěceně a vítězně.)vítězně).
Převor (zvolá.)zvolá). Kříž to jest můj! – –
Mládec (přetrhne.)přetrhne). (Stařec mu padne okolo krku, on pustí varito, ano zahoukne o zem pomíchaným, však harmonujícím hlasem, tím stařec se vyvztrhne a odbere na sedadlo. Pěvec jde k němu blíže.) Kmete můj drahý! otevřel jsem ti všecky příchody ke srdci mládence do kořen, díval jsi se tam s radostí, nebs viděl snahy potýkací, viděl jsi zbožné vítězící ve junoši nedospělém, počítals’ sebe podlé něho, kmeta podlé chlapce, dvadcet zde let, tam osmdesát, poznal jsi v každém dálším roku víc květů vítězných 67 v korunu duševnou vypučet; zřel jsi zář svatou, zář tvou, – struněním nepatrným. – O blahoslaven! jenž ve stánech poklidu, ctnosti vezdy krásších vnad vyvádí; blahoslaven! který s bratrů sborcem upřímným sází símě životů čistých, s ními pak vychází na žně žehnané ke člověčenstvu.
Převor. Buď bratrem naším! –
Mládec (padne na kolena.)kolena). hledíHledí vzhůru. O Pane! dobroto všemocná! Slíbils’ tvým robům, mluvit za je, do ust jim klásti svých sloves. – Kladl jsi (hledí varito, které také políbí) sem.
68

Kostnice chrám.
Vy máte vaše věncení, U vás i najdu kytky? Ode stropu k stěnám vlají Setřídmo kutky, lebky. Umíte Svatině stavět, Co vystavíte moudře; Umíte pak si ozdobit – Setřídmo lebmi kutky. – Stojím u vás, hledím na vás; Nutíte mocnomocno, mocno: A kus času z předu shodím – Užasnu dál přemejšlet. 69 Vy uspoříte mejšlení A dáte hned mi zírat; Kreji hledy, třesu dlaní – Ba před sebou samotným. Sahám sisi, tvář jak odpadá, Vidím se bezvidého, K sobě, k němému teď mluvím, A bez citů se cítím. – – Stojím u vásvás, hledím na vás, Nutíte mocnomocno, mocno: A kus času ve před hodím, Prokouknu do předešla, – Co tam ve prostorách mlží Nad vršky modravými, Co roušku zas trhá měsíc Do ouvalů zasvítě. 70 Kde v ouvalu stojí dubec, Pod ním sedí militka, Polehku se přidrám ke jí, Před ní pokorno kleknu. Kde zas lepá mne vyslyší, Rukou k sobě spozdvíhne, A já vřelý přitisknu ret Na prsty líliíné – – Studem strašným bledá mi tvář; – Okázali jste ránu, Co vám zuřič hřebem vrazil – Chtěje skrvácet víru. Aniž, tělesno vám zhubit, Mu síla byla dána; Slepý co Tročnovec drtil, Slepý mládec spořádal. 71 To Pán volí, to káže Pán I ve slabém jsa silný. Krutec hyne slepý, slepý; Hledě stavěč zemírá. – – Kolik to set uploulo let? My ještě dnes vidíme, Kde ret visel svatoslový, Kde srdce tlouklo věrné. Ty kutku! – byl jsi jindy prst, U kláštera jsi sázel Ve zahradách zrna zlatá Na hostye pšeničná. Vy jeskyně! po páru tam V hlavách, – ze vás se díval Paprš pobožna oblohou Smočen slzí žalostnou. 72 Vy kosti tu zvydloužené! – Ku modlení jste klekly. Ty leb! – tě krášlilo vlasů Zasněžnělých ctihodno. Na tvém i průlomu drahém Bylo knězů mazání! Na tvém i průlomu drahém Strmí koruň mučensta! – Pobuďte ještě mým bratrům A hlaste hodně dlouho, Co Pán volí, co káže Pán! – Svatý pokoj se vámi! – – 73

Labutina.
Ajta bujarý junoši! Tyli byssovím se páseš, Harfu narcysím opínáš? – Co to znamená junoši? Slyš mne kmete, slyš milostně: Šel jsem okolo jezera, Létla labuť do jezera; Jest to barva labutina. Ajta chrabrý hochu z důly! Co se díváš tak vysoko, Oblohu zrakem pronikáš? – Zříš tam lubici ve jasnu? 74 Slyš mne mistře, slyš věhlasný: Ploula tam labuť v jezeře, K nebesům zřela v jezeře; Jest mrava to labutina. Ajta synu, milý synu! Co zvučíš tak slavnu píseň, Slavnu, líbu, truchlu píseň? – Tus choval ve srdci synu? Slyš mne otče, dobrý otče: Tak to tam znělo z jezera, Tak labuť pěla z jezera; Jest to píseň labutina. 75

Záhlas.
Kamto kvítku můj bledý, Kam si týmko tak napínáš? K sídlu snad nebes duchů? – Jseš zbohý ve nízku sázen. – – Zdaž tě předc ve výš hodím Na stupeň svatých před oltář? Sáhnešli rty pat jejich Skryt ve rájovém sypání? – E: av; 2002 76

Bibliografické údaje

Nakladatel: Pospíšil, Jan Hostivít
(Nákladem Jana Host. Pospíšila, k. krajského i biskupského Impressora, a oučinkujícího Ouda Českého národního Muséum.)

Místo: Hradec Králové

Vydání: [1.]

Počet stran: 76

Nepůvodní poloplátěná vazba, desky polepeny papírem s šedým mramorovým vzorem. Hřbet a vnější strany svazku pokrývá černé plátno. V levém horním rohu předních desek je umístěn štítek se signaturou, tentýž se objevuje také na vnitřní straně předních desek (v levém horním rohu). Předsádka je bílá, s jemnou plastickou ražbou. Součástí tohoto svazku jsou i obě strany původní měkké obálky zelené barvy. Její přední část má v ozdobném rámu text shodný s titulním listem, chybí jen údaj o datu a místě vydání. Ten je vytištěn (rovněž zarámovaný) uprostřed zadní strany obálky. Jako první list knižního bloku je všit list tužšího papíru nezahrnutý do paginace. Jeho první strana nese v hlavě název sbírky provedený okrasným písmem, které je doplněno o další dekorativní prvky; v patě strany se nachází nápis verzálami V Hradci Králové 1825, lemovaný květinovým vzorem. Pod tímto textem je drobným písmem vyražen údaj J. Berka del. et sc., který se vztahuje k ilustraci vyplňující střed strany. (Jde o Jana Berku, rytce, častého autora portrétů pro frontispisy. Údaje o jeho životních datech se různí: podle Ottova slovníku naučného žil v letech 1758-1815, podle Tomanova Nového slovníku československých výtvarných umělců z roku 1947 však v letech 1759-1838.) Je zde znázorněn vzrostlý strom s bohatou korunou, na němž je zavěšen obrázek s Pannou Marií a Jezulátkem; pod stromem stojí žena a z nádoby, kterou drží v ruce, zalévá květinu; v pozadí se rýsují další stromy a keře, po pravé straně pak příkré skály, na nich ochoz a tři věže válcovitého tvaru. U pravého okraje strany je otištěna část kulatého razítka knihovny. Strana následující je vakát. Titulní list je vysazen černě, text je zarovnán na střed. Pod jménem autora je vepsáno pseud. Jan Herzog. Tento vpisek není pravdivý. Sbírka Hyacinty byla totiž omylem připisována Janu Herzogovi (1802-1840), protože se podepisoval také českým překladem svého jména - Vladyka. Skutečný autor této sbírky, Jan Baptista Vladyka, žil v letech 1799-1877. Názvy jednotlivých básní jsou vyraženy větším typem minusek, jejich součástí je zarážka v podobě jednoduché linky; vkládána je rovněž na koncích básní. Paginace arabskými číslicemi je umístěna v hlavě stran na ose.

Formát: 113x83 mm

Zdroj. signatura: Národní knihovna ČR, Praha; 54 G 403

Kniha J. B. Vladyky (ve formalizovaném zápisu uvádíme její titul v podobě Hyacinty), podepsaná Jan Bapt. Vladika, je švabachovým tiskem z roku 1825; bratrský pravopis je zde až na ojedinělé výjimky, které vyznačujeme v komentáři, již odstraněn; každý verš začíná verzálou. Tato sbírka v sobě spojuje několik básnických postupů. Vedle rýmovaných básní členěných do strof (doplněných mnohdy o jména mluvčích či věty typu scénických poznámek) obsahuje také kratší prozaické útvary, z dnešního pohledu na předělu básně v próze a krátké, spíše lyrické povídky. Vzhledem k době vzniku sbírky je jednoznačně považujeme za prózu; v tomto smyslu s nimi rovněž nakládáme v plnotextové databázi (např. při zpracování statistiky). Vladykova sbírka je textem poměrně vzdáleným dnešnímu jazyku. Dodržujeme kvantitu samohlásek (ve stánu, chmůry - chmura, zdvíhnou - pozdvihnout, před chvílkou, lístí, kníhu, jinák; od ních, s ními), hláskovou kvalitu (břečtánem, anjel, malitký, škulinku, šnury, broubí, papršky, viť, vzdyť), včetně tvrdého zakončení feminin skloňovaných podle vzoru kost (obět), dvojhlásku ou- (outočiště, oulisné, oukol), skupinu hlásek -ej- (vejš, blejskalo, mejšlení), vkladné hlásky (zavzní - zazní, dvadcet), přesmyky (hedbávím) i další hláskové alternace (hlejb, juž - již). V pravopisu ponecháváme psaní i - y (neozívá se, varitem, lylie), včetně míst, kde není dodrženo pravidlo mluvnické shody podmětu s přísudkem (srov. s. 42, ř. 6 zdola), distribuci s- a z- i z- a vz- v předponách (skroušené, skrvácet; pozbudil, vzhůru - zhůru), jednoduché -k- (měkým, měko), zdvojenou souhlásku -nn- (nevinně, naopak labutiné), skupinu hlásek -ia- (upiatými), velká začáteční písmena, která se vyskytují zvláště v názvech květin (Cypřišoví, Fiolky, Lílí) a všechny apostrofy (kams’, paprs’, počítals’, slíbils’). Šetříme rovněž hranice slov v písmu ve spojení předložky a zájmena: semnou, odemne, nadevšecko a v příslovcích: v levo - vlevo, v prostřed, nad pozemsky ad., dále spojku -li psanou bez tiretu (budeli tobě ještě říkat) a kondicionál slovesa být připojený k jinému slovu (pročbychom se bály), jehož výskyt je však ojedinělý. V oblasti tvarosloví, slovotvorby a lexika přejímáme odchylky od současného úzu v deklinaci substantiv: genitiv singuláru u kmena, lokál singuláru na stupňu, instrumentál plurálu lesmi, polmi, sluncemi, slzemi, darmi; komparativ adjektiva krasší, jmenné tvary adjektiv: slavnu, truchlu, skalnatu; tvar zájmena jenž pro ženský rod (s. 10, ř. 6: ...ke skále, jenž jala dítě, ke matce, jenž jala skálu. -); příklonné -ž: připnětež; ve srovnání s dnešní normou méně obvyklým způsobem (například odlišnými příponami) tvořená substantiva: stromec - stromovci, zámec, koruň, věncení, na zemnu, v horoucím hromnu, blesknu; adjektiva: duševnou, nebesným, ptactvo labuťské, zaznámělým, zasněžnělých, adverbia: vážno, tichmo, klidnato; slovesa: vyváblo, spodiv se, vyvztrhne se; kompozita: strunoznělec, bodroohenné, mocnovládný, dálozorné. Do interpunkce nevstupujeme ve vokativu, před spojkou a, dále v přirovnáních uvozených spojkou jako (co). Dodržujeme čárku, jíž je oddělen infinitiv (s. 68, ř. 2 zdola: Slíbils’ tvým robům, mluvit za je...). V ustálených spojeních mečem ohněm, vlevo vpravo nebo domy chrámy srážel pálil čárku nedoplňujeme, analogicky ani ve spojení tam kde. Po otazníku nebo vykřičníku často následuje slovo s malým začátečním písmenem, které zachováváme, protože zmíněná znaménka neoznačují vždy jen konec větného celku (např. s. 57, ř. 6: Mluv! - potěš mi sestry! -). Neopravujeme ani psaní malého písmena v přímé řeči po dvojtečce, ačkoli není pravidlem (srov. s. 30). Uvozovky, které se opakují na začátku každého nového verše jediné přímé řeči, rušíme (zachováváme je pouze v diplomatické verzi textu). K věcně a textologicky komplikovanějším místům (např. v prozaických textech) připojujeme komentář.