Hláholi.
Na zemnu vrch stojí,
Na něm šlapá Seraf,
Drží zlatý pozoun,
Zvučí hlasem nebesným.
Ve oudolí šerém
Za modravým chlumem
Besídku si stavím
A břečtánem proplítám.
Vanou do oudolí
Lehounko záhlasi,
V besídce zůstanou
Pozumdlelí poslední.
7
Leží za břečtánem
Lepý strunoznělec,
Zefyr třese květem
A květ strunou zavází.
A hláholi plynou
NeNe, co zvučel Seraf;
Potrhmo jen, – zefyr
Lupenky tak zahrává.
8
Skála.
Strašně žalují vichrové, nebe tmavochmůrné dešťovinu cedí, blesk trhá oblakem, hromové bojují.
V hustém černém borci volá do tmy máti: Tinko! – kde jsi Tinko! – volá do tmy otec, a nic se neozívá, jen déšť a vichr a hrom. K nebi rukama lomí; ve před pobíhá otec, vlevo vpravo, pobíhá matka i nazpět. Zapletavše se do hustin, rozberou každou ratolest.
Zalká máti samotná u dubce stoletého: „Ach hromy! nehlučte mi tak buřičně, ať slyšímslyším, jak pláče. Vy blesky! nechytejte se stromů, kde čeká. – O ty pláčeš, já vímvím, že pláčeš, hledáš mne, já vímvím, že hledáš mne, chodíš, stojíš, a já tě slyším, vidím a – neslyším a nevidím.“
Blesk je jasnější, hrom jest hromnější, vichr snáší matku, na cestu jí křoví poklatě, za patou
9
stromy zas vrátě, zděsenou ve dolinu, ve dolinu skalnatu, kde potok hrčící jindy proudem vymolil půdu. Zableskne. – Bože! – na dítě, ano si kvítí přebírá. Tinko! vyvolá matka, letí ji chopit do paží ke srdci. Juž se řítí skála ukrutná ze výše vyhromená, – zrovna na dítě. Ubohá matka! zdržuje skálu, – malomocná! – odvaluje skálu – malomocná! – klesne na kolena, k hvězdám zírá – nespatří žádné. – – Nevolá více, – neslzí více, – skálu obejme, – – – nedýchá více.
Otec bloudí borcem drsným i též ke skále, jenž jala dítě, ke matce, jenž jala skálu. – Ubohý otče, ubohý manželi! osiřel jsi obapolně, – viz ve hůru, tam se vznáší nad hromencem žena drahá, – dcera drahá, – tam do stánů, kam nedosáhne nikdy bouře.
Víchr slabne, chmůry zachází, blesky blednou, hrom hrčí jen, vychází ve jasnější hvězdnato měsíc plný s mokrou tváří. Nešťastný prosí: „Pane pusť mne, tam kde jest žena, tam kde jest dítě. Ženy usta ještě líbá! – A pro Bůh u ust plyne dech tichounký, – oko se otvírá polehounku, páže vypouští skálu
10
tvrdu, koleno zdvíhá postavu celou – by věstovala manželi – dítěte hrob – těžkým uzavřený víkem; okazuje skálu, chce odhrnout, ach nehne skálou, jme se otec jí pomoci, a oba nehnou. Zdvíhnou zraky ve hůru jasnu, sklopí je zas na rovec černý. Slabým zalká hláholem máteř: „Tinko má, Tinko má! –“ Za skálou vyjde dítě, co anjel krásné a ptá se: „Voláte mne maminko?“ Ze klínku jí podává kytky – „Ach maminko, vás strašila jistě bouře, vy jste celá uplakána, mne nic bouře nestrašila: tam je vám tak moc květinek, koukněte se jen, tu máte, nejhezčí jsem vám vybrala – není žádná zmoklá, Tinka našla střechu; nebo pršelo moc.moc.“
11