Pachole u potoka.

Karel Sudimír Šnajdr

Pachole u potoka. 4. máje 1821.
Pacholátko sedí U potoka, PosloucháPoslouchá, jak z dubu Holub vrká. Vůkol květinek jak Včela bžučí, Zefyr jak skrz mladé Lístky fučí. 117 Outlá prsa plní Bujné slasti, Srdce mladé nezná Truchlivosti. Všecko se na něho Libě směje, Rozkoš jen okolo Něho věje. Proč pak, ach! jaro tvé Musý přejít, Proč vždy pacholetem Nemůžeš být? Leto se již na tě Můžně dívá, Zyma – ač zdaleka – Smutně kývá. 118 Nermuť se však proto, Dítě milé! Na světě panuje Jenom chvíle. Všecko tu pomíjí, Všeho tu cýl, Starcem jsa plesej, žes Pachole byl! 119