Štěstí.

Karel Sudimír Šnajdr

Štěstí. 27. září 1820.
Štěstí, štěstí! kde se touláš, Že se u mne nestavuješ? Že jen okolo mne stále Praporce své rozvinuješ? Že jen samým darmochlebům Hrdla medem svým prolíváš, A co macecha se na mne Věčně jen skrz prsty díváš? 60 Což jsem se hned v outlém mládí S tebou dosti nenadvořil, Před tvým trůnem hlavou k zemi Jak živ dost se nenakořil? Obětí těch nejstkvostnějších Tobě denně nevěnoval, A z své nízounké chaloupky Na tě dost se nenavolal? Volal jsem tě ve dne v nocy, Volati však již nebudu! Přej sy komu chceš! svůj pokoj Proto předce nepozbudu. Vímť, že se jen ničemníkům, Bláznům, darmochlebům dáváš, A co v světě rozšafného, Věčné bídě zanecháváš. – 61 Měj se tedy, měj se dobře, Na věky se s tebou žehnám; Teď již při západu slunce O tvou milost hrubě nedbám. Ano kdybys ke mně chtělo, Ani ke dveřím se nehnu; Bez tebe jsem život strávil, Bez tebe y ve hrob lehnu. Štěstí slyševši mne, k oknu U komůrky přiletělo, A tu neomylnou pravdu Do ucha mi povědělo: „Ovšem žeť mne marno hledat! Osud panuje teď všude, A kdo narodil se grešlí, Grošem do smrti nebude!nebude!“ 62