Ouplněk.

Karel Sudimír Šnajdr

Ouplněk. 16. září 1821.
Tiše nad zbořeným zámkem Měsýc vycházý, Jako ženich, an do stánku Nevěsty vcházý. Jeho červené prv líce Zvolna bělejí, Libí jemu věterkové Naproti vějí. 91 Na obloze vejš a vejš se Povyzdvihuje, Vůkol stříbrným paprskem Svět osvěcuje. Ohnivou přes rybník stezku Do vody ryje, Z mlejnského kola na tisýc Hvězdiček sýje. Okna tvrze v jeho záři Z daleka se stkví, Sově, supům jeho stříbro Na křídélkách tkví. Skrz okénko do chudobné Světničky hledí, Kde u kolovrátku ještě Milenka sedí. 92 Přeď děvečko! přeďte, outlé, Bílé prstíčky! Vždyť předete na povlaky Mojí Lenčičky, O niž milostná nebesa Každý den prosým, A kterou již čtyry leta V srdcy svém nosým. Taková již sličná děva Nikde nežije, Tak upřímné, věrné srdce V žádné nebije! Takový stud, taková ctnost, Také souznění Vlídnosti a povolnosti Pod nebem není! 93 A ten klenot – dobrý Bože! – Bude zejtra můj. Kterak pak to, nebe jasné! Zasloužil syn tvůj? Dejž mi tedy toho daru V vděčnosti zažit, A s mou Lenkou až do smrti V vroucý lásce být! 94