Lenka.
17. září 1820.
Lenka sedí pod jablůňkou,
Vije věneček;
Z klína jeden po druhém sy
Bere kvíteček.
Beránek se krotký v její
Outlý stín kreje,
Větýrek květ na děvčátko
S jablůňky věje.
112
Nevinným se dívka očkem
Na věnec kouká,
Poslouchá, jak na jablůňce
Holub sy houká.
Plesajíc, že od háječku
Zefyr zafuká,
Z houštiny že za zahrádkou
Žežhulka kuká.
Žádná starost, žádná žádost
Prs nenadýmá,
Strast a trapnost ještě všecka
Vůkol ní dřímá.
Nic nebouří nevinnosti
Pokojný stánek;
Lenka je tak živa, jako
Její beránek.
113
Věku svaté nevinnosti!
Proč dýl netrváš?
Proč se, ach! tak brzo od nás
K nebi ubíráš? –
Děvče ubohé! y tobě
Také uplyne,
A srdéčka tvého poklid
Raníčko zhyne.
Ach! pak budeš darmo ptactvo
V houští poslouchat,
Darmo holoubek ti bude
Z jablůňky houkat;
Její kvítky zefyr darmo
Ti do lůna vát,
A beránek darmo v drnu
U tebe sy hrát.
114
Srdce tvé probudí láska
Z dlouhé dřímoty;
A uvrhne tebe v světa
Trpké klopoty.
Prs ti rozedere bolest,
Ňadra žádosti – –
Ach! přeškoda, ubožátko
Tvé nevinnosti!
Věku svaté nevinnosti!
Proč pak netrváš?
Proč se, ach! od nás tak brzo
K nebi ubíráš? –
„Věz, člověče! Tvorce sám mne
Volá od tebe!
Nebť vám nelze dosáhnouti
Na světě nebe.“
115