Dítě na hrobě matčinu.
22. září 1820.
Poupátečko! co tu činíš
Na tom hrobečku?
Proč ručičky tak žalostně
Zdvíháš k měsýčku?
Proč tak kvílíš, až ti hořem
Srdce usedá,
Co tvé očko uslzené
V hřbitově hledá?
101
Vichry jako led mrazoví
Na tebe vějí,
Že se třeseš, až ti zymou
Zoubky chřestějí?
Pojdiž, smutné ubožátko,
Pojď se mnou domů;
Mohlobys způsobit tílku
Smutnou pohromu!
„Ach, předobrý muži! nech mne
Na hrobě sedět;
A skrz hořkých slzý potok
Do něho hledět.
Nech, ať ručičkama lomím,
Třesu se zymou,
Však, ač outlé jsou mé oudy,
Proto nezhynou!“nezhynou!
102
„KyžbysKyžbys věděl, co ten smutný
Pahorek kryje,
A pod jeho drnem jaké
Srdéčko hnije!
Kyžbys věděl, jaká starost,
Jaké milosti
Časné mi tady práchniví
V šeré temnosti.“temnosti.
„AchAch, má máti, drahá máti!
Ty mne nevidíš,
Aniž opuštěné dcerky
Žalost neslyšíš!
Dcerky, která na tvém hrobě
V noční mhle chřadne,
A jak mrazem připálená
Růžička vadne.“vadne.
103
„DobrýDobrý Bože! vyslyš prosbu
Mé nevinnosti,
Dej, ať na matčinu hrobě
Složím své kosti!
Aby smrt mne, jak v sen libý,
Ukonejšila,
A mateřským drahým prsoum
Opět vrátila!“
A Bůh dobrý, slyšev prosbu
Dceřinu, seslal
Cheruba, by k dobré matce
Do nebe ji vzal.
Duše nevinná se vznesla
K obloze. Tělo
Na matčinu hrobě ráno
Zstydlé leželo.
104