Zbořeniště.
23. září 1820.
Co to tamhle – prosýme tě,
Pastýři! pověz –
Co to tamhle se vypíná
Za zbořenou věž?
Okolo ní zřícenina
Kamení seje,
A z jejího klína vrchol
Borový chvěje.
105
„Neptejte se, milí páni,
Na tu černou věž!
Já jsem jenom jedenkráte
Před lety k ní vlez;
Ale již k ní nepolezu!
Neb – milí braši!
Věřte sy to neb nevěřte,
Ono tam straší!“straší!
„KaždouKaždou půlnoc sy tam těká
Zohnivělý pes:
Štěká, skučí, smutně vyje,
Že až trne les.
Kotel s dukáty obíhá
Tam zakopaný,
Tenť plamenem modrým hoří
Zrovna u brány.“brány.
106
„JakJak ale kohout svou píseň
Kokrhat počne,
Všecko, co jsem vypravoval,
Hned se pryč octne.
Pes umlkne, jeho tváře
Ohnivá svadne,
A kotel se y s dukáty
Zase propadne.“propadne.
„PovídáPovídá se, že tam někdy
Bydlil lakomec,
Vždy jen na pytlícých sedě
Jako jezevec.
Dukáty jen vždy shraboval,
Je sy počítal,
Dobrého však ni sobě, ni
Jiným nedělal.“nedělal.
107
„JednouJednou, když na truhle seděl –
Věru, není žert! –
Přišel k němu – Pánbůh s námi! –
Sám rohatý čert.
O klíč ku železné truhle
Se s ním chramostil,
A když on jej pustit nechtěl,
Krk mu zakroutil.“zakroutil.
„TeďTeď prý musý věky věkův
V půl nocy chodit,
V psovské tváři zlato hlídat,
Štěkat, skučet, výt.
Tak se mamon odměňuje,
Kdo se mu oddá,
Ani živý, ani mrtvý
Pokoje nemá.“nemá.
108
„MnozýMnozý blázni jsou ten poklad
Tam již hledali,
Ale pro psa šklebícýho
Nic nedostali.
Já pak z něho nic nežádám
Za duše ztrátu,
Chraniž Bože mne od pekla
Y od dukátů!“dukátů!
„NeptejteNeptejte se tedy, páni!
Na tu černou věž,
Raději bych, věru! umřel,
Než k ní ještě lez!
Mne tam žádný již nespatří –
Neb, milí braši!
Věřte sy mi neb nevěřte,
Ono tam straší!“
109