Písničkář.
Narozen v zlaté, stověžaté Praze,
tož v srdci drahého mi národa, –
noc bouřná vítala mne ku výstraze
a s pláčem svým přijala příroda;
babička řekla duchem prorokovým
kladouc mne plačícího na oltář:
„Hle, kmotry, kterak křičí, jistě to vím,
ten klučík bude ňáký písničkář!“
Když pak jsem dorost’ as tak do rozumu,
zemřel mi otec, matka do roka,
tak že mně sirotě v tom města tlumu
zůstala cesta věru široká;
já toulal se a, by se nestýskalo,
vždy píseň jakás jasnila mi tvář,
tak že mi všecko po Praze říkalo:
„Hle veselý uličník písničkář!“
30
Ba byl jsem vesel, ale sám jen sobě,
já nikdy v tlupě chlapců nehrával,
jen někdy tak v té kruté ve sirobě,
jsem v dešti, zimě hlady plakával;
však netrval tak dlouho u mne smutek,
z úst veselá vylítla píseň lhář,
já skočil si, bych zimě, hladu utek’,
a byl jsem zas veselý písničkář.
A že jsem neměl, kam bych složil hlavuhlavu,
na skalnatý jsem uleh’ Vyšehrad,
kde při hvězd záři starou otcův slávu
v svém mladém srdci nechal jsem si hrát;
aneb za noci bouřné na Žižkově
svou žhavou v rose chladíval jsem tvář,
a učil sese, jak v řeči Perunově
bych zpívat měl co lidu písničkář.
Tak na Petříně, tak na prahu Víta
jsem mnohou probděl noc i proplakal,
pode mnou Vltava ve mlze skrytá
tajemně zpívala svůj pustý žal;
31
já poslouchal a klekl na kolena
před zbořený ten vlasti před oltář
a vzýval velká ona otcův jmena
co nuzný jejich slávy písničkář.
A opět vstoup’ jsem v ony města bludy
a mezi lidem toulal jsem se sám,
v svém srdci nesa staré svoje trudy
a hlavu odkryv novým trampotám;
však přede mnou jak noci hvězda jasná
planula písní mých rozžatá zář,
a opět volá lidu ústa hlasná:
„Hle zas tu veselý náš písničkář!“
Po rumech slávy, bídy, ctnosti
jsem potácel se cestou života,
jak vetešník ty cáry sbíral, kosti,
jež lidu kryla krutost, temnota;
i zaleskla se v mojí písně stesku
tak mnohá ve prach zašlapaná zář;
však nechtěli znát takých perlí lesku,
vždyť zved’ je z prachu nuzný písničkář.
32
I tlouk’ jsem na srdce jak žebrák drzý,
na rozích ulic zpíval nuzotu,
a měl jsem věru posluchačstvo brzy:
žebráky, kluky – ulic holotu;
i pustil proud jsem v tváře jejich tmavy
a rozžal vyhaslých těch očí zář,
že křičely ty pestré bídy davy:
„Ať žije veselý náš písničkář!“
A chasa ta roznesla moje písně,
že ze všech úst pro otce žebraly,
nesouce k srdcím kruté moje tísně,
mé z oněch nocí sny a zápaly;
a že to byly dcery krásných čárů
a milostná jim v oku plála zář,
vzali je páni nyní do kočáru,
za nímž pak v blátě klusal písničkář!
Zavezli písně skvělých do salonů,
zde vítali je hlučným potleskem
a ozdobili šumným rouchem tonů
i věncův okrášlili výkvětem:
33
plesali všichni po městech i kraji,
na trůně radoval se sám i cař
a vše se kochalo v mých písní ráji –
však vyhnán z něho jen sám písničkář.
Padá tu záře z oken křišťálových
a s nebes blesky na zem šlehají,
při mocném hlasu tonů Perunových
tam v oknech moje písně zpívají;
pod okny zpívám – skráně obnažené
vyzáblou vzhůru k plesu nesa tvář
a v blesku vida nebe otevřené
již naposled já nuzný písničkář:
„Vy páni dobří, slavní vlastencové!
až přejde hodina mých zdejších dob,
se mnou i moji zpěvní zemrou snové,
tož napíšete takto na můj hrob:
“JejJej naše láska časně pochovala,
bohatec, žebrák, král i hodnostář,
všech po smrti mu zvučná hlučí chvála,
že za živa byl slavný písničkář!“
34