Zpěvy epické.
[5]
Zlaté srdce.
Sedávala v krámku zlatém
jako perla v duhách šperků,
přicházeli obdivovat
mistrův krám i mistra dcerku.
Přišel pán a divil též se,
přišel v zlatý krámek dcerky,
kupoval a koupil od ní
zlaté srdce na úvěrky.
Odešel a matně bloudil,
že ni slovo nevypraví, –
mrhal, až i zlaté srdce
vydal vášním do zástavy.
Odešel a nepřicházel, –
temně perla v krámku svítí,
přicházejí – litují pak
její mladé živobytí.
7
Renegát.
Na kašimírských kobercích
mrzutý baša v dým se halí,
pod oknem píseň plačtivá
mu jeho líný rozmar kalí.
„Otroci! sem s tím krkavcem,
ať přede mnou zde zpívat zkusí,
mně šňůru dejte hedbávnou,
ta v hrdle mu tu píseň zdusí!“
Vyletěli jak smyčka psů,
před bašou slepý gúslar stojí,
v rukou se housle tetelí –
a baša měkkou šňůru strojí.
„Dřív pověz ty mně, slepý pse,
z čeho ta struna natočena,
že žalobný ten její pláč
až v útrobách mé duše stená?“
8
– Z beránka struna stočena,
jenž ze stád zůstal bídě mojí,
v mé náruči jej protekl
haračník v krutém s rájou boji. –
„A ještě pověz, slepý pse,
kde roslo ono dřevo divé,
jež k struně v houslích běduje
a budí v srdci pláče živé?“
– V Balkáně rostlo dřevo to,
já sám jsem javor vypěstoval,
když třicet jar a třicet let
jsem na Balkáně hajdukoval. –
„A ještě pověz, ďaurský pse,
jak ochraptělo hrdlo tvoje,
pověz a povíš naposled,
jako že pevná šňůra moje!“
– Ochraptěl hlas můj kletbami,
jež k nebi volám od té doby,
kde syn můj zapřev víru, vlast,
své bratry vrhá do poroby. –
9
Vál od Balkánu ostrý dech,
v něm píseň pláče žalostivá –
na lípě šňůra hedbávná,
na ní se větrem – baša kývá.
10
Bajazzo.
Měl bajazzo bajaderu,
chodívali v krajích spolu,
ona červenou sukynku
on šaškovou kamizolu.
On žert tropil, blázny strojil,
bouře smíchu budil věru,
mělť šaškovu kamizolu,
k tomu krásnou bajaderu.
Přišli k nim dva páni kdysi,
černý kočár s sebou měli,
vzali s sebou bajaderu,
na bajazzo zapomněli.
Odjeli, že na tom světě
žádné po ní nejsou sledy,
byl pán mráz to zimomřivý,
hlad pak jeho soudruh bledý.
11
Zas bajazzo blázny strojí,
zase bloudí tu i v dáli –
jen že bláznu šílenému
nikde již se nezasmáli.
Všední bájka – jedna slza
z velkého to lidstva hoře,
hořká, že by otrávila
sterá lidských slastí moře.
12
Křest.
I zrodilo se cikáně
v slaměném v lese ve staně,
a matka nesla nevinně
za noci k lesní dolině.
A zde je sama pokřtila,
třikráte v potok hroužila,
a dítě hlasně plakalo,
když v chladnou vodu padalo.
I poprv ruka osmahlá
nemluvně z vody vytáhla,
a černé sosny šuměly,
jež se skal v potok shlížely.
„Vy sosny v výši skalnaté;
o čem tam šumně dumáte?“ –
„,My sosny v světa dalekost
zvěstujem křtěnce toulavost!‘“
13
A opět ruka osmahlá
nemluvně z vody vytáhla,
a v dálné dáli hromu hlas
veškerou zemí pozatřás’.
„Ty hrozný světa zázraku,
co hřímáš, černém ve mraku?“ –
„,Já hřímám světu velký boj,
ten zemský křtěncův nepokoj.nepokoj.‘“
Potřetí ruka osmahlá
nemluvně z vody vytáhla,
a z mraků jasná luny zář
osvítla malou děcka tvář.
„O luno! slunce našich dnů,
co dáš za vínek cikánu?“
„,Já mu, by unes’ světa hněv,
do srdce živý leji zpěv.‘“
I zaskvěla se děcka tvář
jak na nebi ta luny zář,
a matka líce líbala,
v němž písnička se usmála.
14
Starý mládenec.
Pojď, dítě, sedni ke mně na lavičku,
sem v stinné loubí naší besídky,
a poslyš starou praznámou písničku,
vždyť ráda míváš ty mé povídky.
Však zvolna, zvolna – nesviť očkem černým,
jeť v staré písničce již známá věc,
a o čem než o lásce slovem věrným
můž’ také zpívat starý mládenec.
Když jako tobě tvář mi vykvetala,
a já co jinoch vstoupil do světa,
tu divná touha v srdci mém se vzňala
a tajně plála jako zakleta.
Já miloval, – ach co tu bylo vzdechů –
nu – nu, mé dítě, nač ten růměnec,
vždyť zpívá jenom sobě pro útěchu
o staré lásce starý mládenec.
15
Však moje láska planě vykvetala
jak osamělý kvítek na pláni,
co lásky slast jest, ještě nepoznala,
ba ani blahé lásky doufání.
Až jednou, měla tvoje oko jasné –
nu – nu, mé dítě, zanech studu přec,
nač také k zemi klopit oko krásné,
vždyť zpívá ti jen starý mládenec.
Však láska moje byla ostýchavá,
já při sobě vždy skládal vyznání,
a jak se povždy také lásce stává,
já neměl slov při blahém shledání.
Tu v podvečer – tuším že zde to bylo –
já držel květy pro ni na věnec –
aj dítě! proč ti v očku zajiskřilo,
vždyť zpívá jenom starý mládenec.
Tenkráte ústa citem rozvolněná
poprvé vyřkla tajné lásky hlas,
a naše srdce touhou rozechvěná,
slavila krásný mladé lásky čas.
16
A takž jsme v podvečery ruku v ruce –
nu, bláhová – jen zůstaň sedět přec –
nač utíkat, byť srdce bilo prudce,
vždyť zpívá jenom starý mládenec.
Tak přešel rok a byly krásné chvíle,
přeškoda, že tak krátko trvaly,
přeškoda, že to její srdce milé
nevěra, pýcha časně spoutaly.
Byl plesů čas a radovánek mnoho,
tu přišel pán – byl švihák, bohatec,
nu, nu, mé dítě, nelekej se toho,
vždyť zpívá jenom starý mládenec.
Bloudila matně, a já také bloudil
sám v světě s opuštěným srdcem svým,
že soudce bůh již na nebesích soudil,
nechtěl jsem věřit slovům hlasitým.
Až jednou přišli ke mně s mokrým okem –
nu, nu, mé dítě, pozdrž slzu přec,
nač duši ztápět v žalu přehlubokém,
vždyť zpívá jenom starý mládenec.
17
Vkročím – na lůžku chudém churavěla,
jí u srdce děťátko – anděl dlel;
naposled na mne – pak na dítě zřela
a odešla – já zrakům rozuměl.
Nu, dítě, vyplač, vyplač tu slžičkuslzičku,
já dovedu zas píseň na konec,
a pak se s tebou tvoji za matičku
pomodlí pěstoun – starý mládenec.
18
Sestry.
Na jedné snítce dvojí květ,
divil se kráse celý svět.
Den jeden světlo spatřily,
o matčin prs se dělily;
jim stejně kvete mládí čas
a stejná tvář – i stejný vlas.
A když jim přešlo patnáct jar,
tu přišel na ně lásky zmar.
Vzplanulo sestrám srdcí dvé
a každé bylo nebohé.
Snad místa sobě přebraly,
když pod srdcem tam dřímaly.
Každé sestřina jinocha,
však svého mládce nekochá.
19
A srdce změnit – marný boj,
i vzešel lásky nepokoj,
i vzešel lásky dlouhý žal,
však zmatku nikdo nepoznal.
Mladičká líčka ustydly,
vždyť v tváři láska nebydlí,
ve tváři květy na pohled,
jen v srdci plane lásky květ. –
Plakali mládci nad hrobem,
každý nad druha děvčetem,
plakali hořce, přetrpce,
že nenahledli do srdce. –
20
Růžička.
Měl mládec krásnou růžičku,
v svém srdci růži skrýval,
s ní těšil se a radoval
a s ní své písně zpíval.
I přijeli jsou v kočáře,
a byli v zlatě páni,
odvezli krásnou růžičku,
byl konec radování.
A když chtěl mládec lkát a klít,
tu jsou jej chlácholili,
že jinou jemu růžičku,
k ní dají kabát bílý. –
21
Bujná hlavička.
Měl vždy svou bujnou hlavičku
a v hlavě mysl smělou,
a k tomu měkké srdce měl,
a v srdci lásku vřelou.
Však byla dívka sobecká,
nesmýšlela tak směle,
a myslila a myslila
na vraha nepřítele.
A že on lásku vztýčit chtěl
a s láskou srdce spolu,
tu bujná jeho hlavička
musila padnout dolů.
22
Lavičky.
(Pověst z okolí Soboteckého.)
I.
Stojí hora nevysoká
v vlasti mé, v oteckém kraji,
stojí stavem nevěstiným,
když ji věnci zdobívají.
Luhův květnaté koberce
k patě jí se zdobně linou,
a kol nohou potůčkové
stříbrné své stužky vinou.
A po bocích jejich vnadně
lesin řasné roucho splívá,
a na jejich ňadrech květe,
červená se růže živá.
Kolem čela bílý zámek
z bílých věží věnec vije,
a v tom věnci perla rdí se –
v zámku perla – dívka žije.
22
II.
Květe padol utěšený
v vlasti mé, v oteckém kraji,
skvostnaskvostné zámku bílé věže
nad padol se vypínají.
Tam dnem každým pastýř mladý
tiché beránky honívá,
a když první vzejde hvězda,
svým ovečkám písně zpívá.
Zpívá touhu, lásky jaro,
až se bílý zámek chvěje,
až v tom zámku perla dívka
v srdci svém se rozesměje.
Až jak v háji laňka bílá
na své lehké nožky skočí,
by tam v dole pohleděla
toužebně v pěvcovy oči.
24
III.
Zelená se širá lípa
v kraji rodném v vlasti mojí,
rájský padol kolem vzkvítá
a nad dolem zámek stojí.
A pod lipou dvé sedánků, –
zelená je tráva kryje –
na nich dvoje srdce mladé
v jedné lásky touze nyje.
A hochhoch, pastýř jemných ovcí,
jenž ty lásky písně zpívá,
a ta dívka, perla jasná,
již ten bílý zámek skrývá.
A hoch jasným okem září
jak ta lůna na nebesku,
a ta perla čárně skví se
v jasném jeho oka lesku.
25
A je plání – milovánímilování,
až se širá lípa chvěje,
až ten podol láskou vzkvítá,
slavík v něm se rozepěje.
A je plání – milování,
až když v zenit vstoupí luna,
až když dívka naposledy
pohledne v to oko juna.
IV.
Hrdě pne se zámek skvostný
v vlasti mé, v oteckém kraji,
pyšně jeho bílé věže
nad krajem se vypínají.
Hrdější však pán ten zámku,
jenž tu perlu dívku chová,
pyšnější jsou, jež tu mluví
k dceři svojí, hrdá slova:
26
„Jako zlato jsem tě choval,
dcero moje jemnocitá,
nerad bych, by leckým’s byla,
zlatá dcero, vydobyta.“
„Jako perlu jsem tě choval,
dcero moje přemilená,
nerad bych, by’s leckým byla,
perlo dcero, vylovena.“
„Jako kněžnu jsem tě choval,
dcero moje, dcero milá,
rád bych, bysi také jednoujednou,
drahá dcerodcero, kněžnou byla.“
V.
Vjíždí kníže v skvostný zámek,
by si jasnou perlu vroubil
v knížecí svou ve korunu,
by se s dcerou zámku snoubil.
27
A je slávy a fanfáry,
až se skvostný zámek třese,
až ta radost, bujná radost
po šírém se kraji nese.
Jenom jedno srdce truchlí,
nejen jedno, dvě srdíčka,
smutný pastýř tam pod lipou,
smutná v zámku nevěstička.
A když první vzešla hvězda,
steré v zámku vzplály lesky,
zpíval pastýř tklivou písní
smutnésmutné, zvadlé lásky stesky.
Zpíval stále, přežalostně,
až když v zenit vyšla luna,
až mu hořem, lásky hořem,
zvučná pukla srdce struna.
Nejen jemu, ale i té
smutné v zámku nevěstičce,
ji pak ráno v loži mrtvou,
jeho našli na lavičce.
28
A až posud v kraji rodném
v údolí tam lípa stojí,
a pod lipou dvě lavičky
jak dvě hrobky lásky dvojí.
A ač nebe každou nocí
rosou svojí je zalívá,
přec z laviček v zeleň bujnou
žádná již se neodívá.
Snad že někdy, kdy však, kdy as,
vroucí lásky slza čistá
pokropivši opět zživí
smutná tato lásky místa.
29
Písničkář.
Narozen v zlaté, stověžaté Praze,
tož v srdci drahého mi národa, –
noc bouřná vítala mne ku výstraze
a s pláčem svým přijala příroda;
babička řekla duchem prorokovým
kladouc mne plačícího na oltář:
„Hle, kmotry, kterak křičí, jistě to vím,
ten klučík bude ňáký písničkář!“
Když pak jsem dorost’ as tak do rozumu,
zemřel mi otec, matka do roka,
tak že mně sirotě v tom města tlumu
zůstala cesta věru široká;
já toulal se a, by se nestýskalo,
vždy píseň jakás jasnila mi tvář,
tak že mi všecko po Praze říkalo:
„Hle veselý uličník písničkář!“
30
Ba byl jsem vesel, ale sám jen sobě,
já nikdy v tlupě chlapců nehrával,
jen někdy tak v té kruté ve sirobě,
jsem v dešti, zimě hlady plakával;
však netrval tak dlouho u mne smutek,
z úst veselá vylítla píseň lhář,
já skočil si, bych zimě, hladu utek’,
a byl jsem zas veselý písničkář.
A že jsem neměl, kam bych složil hlavuhlavu,
na skalnatý jsem uleh’ Vyšehrad,
kde při hvězd záři starou otcův slávu
v svém mladém srdci nechal jsem si hrát;
aneb za noci bouřné na Žižkově
svou žhavou v rose chladíval jsem tvář,
a učil sese, jak v řeči Perunově
bych zpívat měl co lidu písničkář.
Tak na Petříně, tak na prahu Víta
jsem mnohou probděl noc i proplakal,
pode mnou Vltava ve mlze skrytá
tajemně zpívala svůj pustý žal;
31
já poslouchal a klekl na kolena
před zbořený ten vlasti před oltář
a vzýval velká ona otcův jmena
co nuzný jejich slávy písničkář.
A opět vstoup’ jsem v ony města bludy
a mezi lidem toulal jsem se sám,
v svém srdci nesa staré svoje trudy
a hlavu odkryv novým trampotám;
však přede mnou jak noci hvězda jasná
planula písní mých rozžatá zář,
a opět volá lidu ústa hlasná:
„Hle zas tu veselý náš písničkář!“
Po rumech slávy, bídy, ctnosti
jsem potácel se cestou života,
jak vetešník ty cáry sbíral, kosti,
jež lidu kryla krutost, temnota;
i zaleskla se v mojí písně stesku
tak mnohá ve prach zašlapaná zář;
však nechtěli znát takých perlí lesku,
vždyť zved’ je z prachu nuzný písničkář.
32
I tlouk’ jsem na srdce jak žebrák drzý,
na rozích ulic zpíval nuzotu,
a měl jsem věru posluchačstvo brzy:
žebráky, kluky – ulic holotu;
i pustil proud jsem v tváře jejich tmavy
a rozžal vyhaslých těch očí zář,
že křičely ty pestré bídy davy:
„Ať žije veselý náš písničkář!“
A chasa ta roznesla moje písně,
že ze všech úst pro otce žebraly,
nesouce k srdcím kruté moje tísně,
mé z oněch nocí sny a zápaly;
a že to byly dcery krásných čárů
a milostná jim v oku plála zář,
vzali je páni nyní do kočáru,
za nímž pak v blátě klusal písničkář!
Zavezli písně skvělých do salonů,
zde vítali je hlučným potleskem
a ozdobili šumným rouchem tonů
i věncův okrášlili výkvětem:
33
plesali všichni po městech i kraji,
na trůně radoval se sám i cař
a vše se kochalo v mých písní ráji –
však vyhnán z něho jen sám písničkář.
Padá tu záře z oken křišťálových
a s nebes blesky na zem šlehají,
při mocném hlasu tonů Perunových
tam v oknech moje písně zpívají;
pod okny zpívám – skráně obnažené
vyzáblou vzhůru k plesu nesa tvář
a v blesku vida nebe otevřené
již naposled já nuzný písničkář:
„Vy páni dobří, slavní vlastencové!
až přejde hodina mých zdejších dob,
se mnou i moji zpěvní zemrou snové,
tož napíšete takto na můj hrob:
“JejJej naše láska časně pochovala,
bohatec, žebrák, král i hodnostář,
všech po smrti mu zvučná hlučí chvála,
že za živa byl slavný písničkář!“
34
Bez záře.
Vyrostla v siré chudobě
jak bledé kvítko na hrobě,
vykvetla v pusté temnotě,
a srdce tlouklo v samotě.
Neznala blaha růžnou zář
a měla krásnou, bledou tvář.
A černá noc – ta hluboká
se v srdce vkradla – do oka.
I její vlas – noc za šera
a hlásek – píseň z večera. –
Jen jednou skvělá světla zář
osvitla bledou její tvář.
Byl diamantu vzácný lesk,
však pálil – shořel jako blesk.
35
Nastala temnější pak noc,
o neblahá té záře moc!
Vzdýchala celý pustý věk:
Ach„Ach nešťastný ten kamínek!“
36
Mistr Jan.
V Kostnici u mnichů bosích modlili se, sněmovali:
kněži, mistři, biskupové, preláti i kardináli;
všechny světlé písma hlavy jedním proudem tady září,
i sám císař s zlatou skrání zasednul si při oltáři.
Mistr Hus též s pravdou zlatou jede k tomu sněmování,
a s ním Chlum i Duba statný, rytíři a jiní páni;
za ním jak vlk za beránkem Paleč s traktáty se loudí:
„Ej kacíři, Betlemito, sláva se ti přizačmoudí!“
——
V Kostnici u mnichů bosích odzpívali, odzvonili,
a z vězení mistra Jana před synodu postavili.
37
Mistr svoje pravdy hájí, jako anděl nebes bránu,
že až klenby pravdou zvučí chrámového velestanu:
Zlobuzlobu hanbí, lež poráží, zlaté roucho trhá s pýchy,
ouskok víže, klam zavádí, ctnostmi káže světa hříchy.
Však na klenby hluk doráží jak šeptání Israele,
že se kříže kolem chvějí a probouzí spasitele.
Kněži křičí, mistři klnou a preláti hlučí stále:
„Na hranici, na hranici! antikriste, beliale!“
U dveří pak tlum bosáků k nebesům své ruce spíná
a ze svého breviáře k pomstě volá Hospodina.
Lid pak v prachu země kleče svatým křížem znamená se,
aby slovem kacířovým nepostrádal na své spáse.
A tak v hluku tom se stápí mistra Jana slova svatá
jako v černém mraku bouře jasných nebes světla zlatá.
38
A již ortel od oltáře, kletba již je prohlášína –
ve výklenku Paleč kleče slaví jmeno Hospodina.
———
Při jezeře za Kostnicí divný plamen vzhůru hoří,
divná slova ve vzduch píše a obrazy hrozné tvoří:
rudé meče jakby v srdci lidskou krví ukalené,
palcaty i vozů spousty, cepy na zbraň ukované,
hradů rumy a měst pouště, ve svatyni loupež, vrahy,
a jak srdce rozvášněné krví psaný obraz Prahy;
a pak tváře se zápalem i s vražedným bleskem hněvu
i s tou svatou nebes září modlitby a chválozpěvu,
národy jak zvěř po skrýších ulekanou hlasem hromu
i tu nikdy ustrašenou chvějící se hrůznou Romu.
Kolem hrozných obrazů těch jiskry divná slova hází,
divná slova žhavý praskot vzduchem k nebi doprovází:
39
divná slova jako lidu nešťastného naříkání,
jako z dola temných šachet žalostivé umírání,
divná slova jako kletby nebes klenbu stíhající
a zas jako píseň svatá vítězstvími hlaholící. –
Při jezeře za Kostnicí divný plamen rozdmýchali,
zlato pravdy čistili v něm a meč války ukovali.
Při jezeře za Kostnicí divný plamen roznítili,
mistr Hus v něm upálený – do Čech z něho jiskry dštily.
40
Uskoci.
Bujný kvítek.
Pěli, pěli na lodicích,
ve skaliskách na pobřeží,
zbujní vládci v siných vodách,
smělí hoši, mládci svěží:
„Květly v duhách vlasti žírné
v vlastech květlo rozkošenství
přišel Turčín, sžehl květy,
rozžal v vlastech ukrutenství.
Květla v míru mládež naše,
rostla k síle, ku radosti,
přišel Turčín, porval květy
a sil símě sveřeposti.
Květe divě kvítek bujný,
květe naše Uskočina,
květe skrytě v skalách pustých,
květe také pro Turčína!“ –
41
A jak blesky v tichou nocí
loďky v moře vyplynuly –
vyplynuly v temno noční,
udeřily – zažehnuly.
A když potom v záři dvorce
vraceli se ku skaliskám,
pěli hlavám na štandárech
a ve klínech odaliskám.
42
Věrný slib.
Pluly mlhy po siném moři,
v mlhách pak tiše loďka plula,
z loďky v noční zádumčivosť
krásná slova zašeptnula:
„Miluji tě jako píseň
zvučnou kochá tamburinu,
hochu rci, kdy zapějí mně
družky píseň nevěstinu?“
„Miluji tě, jak den slunce,
v růžích květu pod tvou září,
hochu rci, kdy svíce sňatku
osloní mne při oltáři?“
„Miluji tě jako otce,
neznáť on tvé lásky zvěstu,
přijď můj drahý, přijď juž z jitra
k otci mému pro nevěstu!“
43
Slíbil vše a přišel jitrem,
zapěl píseň v outok k městu,
rozžal svíci – město bílé –
přišel Uskok pro nevěstu.
44
Věno.
Letí bílá holubice,
k městu Marka přímo letí,
nese, nese psaní bílé
k pánu města ku dožeti:
„Hoj! an jsi ty dože mocný
a já Uskok zeť tvůj milý,
píši já ti psaní bílé,
synovskou je píši pílí.
Rok a den již, co plul Uskok
k bohatému Marka městu,
dožete by vlastní dceru
vzal a odvez’ za nevěstu.
Rok a den – a ještě den as,
chystej věno svému zeti,
těžký kment a kovů lesky
a pak víno ku zapětí.“ –
45
Letí bílá holubice,
k šedým skalám přímo letí,
nesenese, nese psaní bílé,
k pánu moře, ku knížeti:
„Hoj! an jsi ty Uskok smělý,
a já dože tchán tvůj milý,
píši já ti psaní bílé,
otcovskou je píši pílí.
Rok a den jižjiž, co plul Uskok
k bohatému Marka městu,
dožete by jasnou dceru
vzal a odvez’ za nevěstu.
Rok a den a ještě den as,
tchán uchystá věno zeti,
neuchystá – sám přiveze
k pánu moře, ku knížeti.
Přiveze sám na korábích
těžké kmenty – plachty šedy,
kovu lesky – břitké meče
a pak víno – tajné jedy.“ –
46
Přečet’ Uskok psaní drobné,
pousmál se tomu smíchu,
poručil a již vyplouly
loďky v moře v nočním tichu.
Když pak na den dože připlul,
s roztomilým věnem dcerky,
přistál Uskok k Marka městu
a vzal víno, kment i šperky.
47
Nad zátokou.
Měl on zlatou tamburinu
od sultána z Cařihradu,
a měl mladičkou sultánku
od sultána z Cařihradu.
Pěl on k zlaté tamburině,
před sultánkou černookou,
pěl sultánce pro potěchu,
nad skalinou, nad zátokou:
Oj! sultánkosultánko, děvče mladé,
k čemu touží oko tvoje,
či snad hedvab zlatotkaný
mysl trudí v nepokoje?
Oj! sultánko, děvče mladé,
Uskok rychlý, Uskok smělý,
přinese ti hedbáv zlatý,
jen když oko rozveselí. –
48
Oj! sultánko, děvče mladé,
po čem touží ňadro tvoje,
či snad perly, těžké, drahé
mysl trudí v nepokoje?
Oj! sultánko, děvče mladé,
Uskok rychlý, Uskok smělý –
přinese ti perly drahé,
jen když ňádro utetelí.
Oj! sultánko, děvče mladé,
po čem touží srdce tvoje,
snad sultána hlava drahá
mysl trudí v nepokoje?
Oj! sultánko, děvče mladé,
Uskok smělý, jistý v boji,
přinese ti hlavu drahou,
jen mu ty dej lásku svoji.
49
Uskončanka.
Stála mladá Uskočanka
nad zátokou pod Senií
a zpívala hrdým slovem
zvučnou píseň ku Adrii:
„Máť sultánka mladé tělo,
těžký hedbáv tělo zdobí,
tož i mladá Uskočanka
sultánce se neporobí.
Máť sultánka bílé ňádro,
drahé perly ňádro schrání,
tož i mladou Uskočanku
před sultánkou nepohaní.
Máť sultánka jasné oko,
bujný život v oku hoří,
tož i mladá Uskočanka
sultánce se nepokoří.
50
Máť sultánka těžké pouto,
robskou lásku ke sultánu,
tu však volně k srdci padne –
Uskočanka Uskočanu.“
51
Ve skadaru.
Hrály húsle, hrály k hodům
renegatu ve Skadaru,
zpíval k húslím slepec mladý,
zpíval hostem ku rozmaru.
Hrály húsle, hrály k plesu
ve Skadaru pod jasmíny,
zpíval k húslím slepec mladý
a uspával Mosleminy.
Hrály húsle, hrály k lásce
pod hvězdami v růžném sadu,
zpíval k húslím slepec Uskok
renegatce serenadu.
Když pak připlul s hvězdou jitřní
mládec slepec ve skaliska,
divila se jasným očím
mladá v loďce odaliska.
52
První plavba.
Mihaly se černé loďky
podvečerem ve rokytí –
vstoupal v loďku Uskok mladý,
vstoupal poprv v mořské žití.
Přišla matka k černé loďce,
pohleděla v oko synu,
a pak slovem hovořila
k junákovi Uskočinu:
„Hoj, junáku, synku milý,
jsem já rodná matka tvoje,
dala jsem ti hlučné písně,
vpěla jsem je v srdce tvoje.
Hoj, junáku, synku milý,
nezahanbi Uskočinu,
zjednej sobě, sám si zjednej
k písním zlatou tamburinu.
53
Hoj, junáku, synku milý,
jsem já rodná matka tvoje,
dala jsem ti sílu bujnou,
vlila jsem ji v žíly tvoje.
Hoj, junáku, synku milý,
nezahanbi Uskočany,
zjednej sobě, sám si zjednej
k síle handžár vykládaný.
Hoj, junáku, synku milý,
jsemť já rodná matka tvoje,
dala jsem ti pomstu žhavou,
vrhla jsem ji v ňádro tvoje. –
Hoj, junáku, synku rodný,
pomsti otce Uskočina,
zjednej sobě, sám si zjednej
k pomstě vraha Moslemina!“ –
Vstoupil v loďku mladý Uskok,
vstoupil poprv v mořské žití
a již pluly černé loďky
v noční moře z podrokytí.
54
Když pak jitrem vraceli se,
přines’ Uskok k matce ceny, –
v jedné ruce tamburinu, –
v druhé handžár zkrvavený.
55
V seňské síni.
Na skalinách v seňské síni
hrála zvučná tamburina,
při tanci a při poháru
bujná plála Uskočina.
Pili víno z Cypru výspy,
tiskli děvy od Kavkazu,
bouřili a pěli písně
psům Turčínům na pokazu.
V tom od moře v bujné plesy
písk do seňské síně vrazí,
nedopili – nedopěli
a již v mlhách se loďky plazí.
Když pak nazpět v seňské síně
v půlnočních až přišli stínech,
měli nové víno v džbáncích
nové dívky na svých klínech.
56
Bratři pobratimi.
Byli bratři pobratimi,
byli oba Uskokové,
byli jako bouře mladá,
byli oba sokolové.
Měli oba jedno srdce,
oba jednu zbujnou hlavu
a pak mezi Uskočany
jednu živou, zpěvnou slávu.
Vedli život po junácku,
po junácku milovali,
oba jednu ženu mladou –
baši ženu celovali.
Když pak jednou v smělém srdci
smělou lásku ženě nesli –
aj tuť oba jednou ranou
k nohoum baši střelce klesli.
57
Dva divy.
Byla krása nad vše krásy,
co jich baši harem pastípastí,
divili se, kořili se
všechny krásy všechněch vlastí.
Zlatotkaný šle ji hedbáv
staroslavná země Cyra,
a na konci světa Indus
drahé perly jí vybírá.
Ba i Egypt starovráský
v zvadlém srdci touhou vzdýchá
a ku kráse nad vše krásy
sladké vůně ambry dýchá.
Jen ta země, rodná země,
jež ten boží div stvořila,
chudá, vrahy oloupená,
ničím dceru nedařila.
58
Jen ta země, rodná země
nový div zas nově tvoří,
sílu, lásku v juna dýše
a již boží paprsk hoří.
Hoří, letí letem blesku
tam kde s krásou krásy nyjí,
a než minul den, dva, tři dny
líbali se na Senii.
59
Z písní „o Marku hajdukovi.“hajdukovi“.
Spalo v chatě ďaurské dítě,
spalo první světské spaní,
přišla k němu dobrá víla,
květnatou co chodí plání:
„Slyšela jsem na planině
květoucí se chvěti růže,
že zrodilo divné dítě
chudé ďaurské chaty lůže.
Nesu růžové dva lístky,
sypu na dětska je tváři,
aby květla po vše časy
čarovnou těch lístkův září.“
Spalo v chatě ďaurské dítě,
spalo první světské spaní
přilítli dva sokolové
v balkánské co krouží stráni.
60
„Slyšeli jsme na Balkáně,
černé mračno hovořilo,
že se v chudé ďaurské chatě
divné dítě narodilo.
Nesem jasné dva sem blesky,
na dětska je kladem oko,
aby jasně zářilo kdys
na Balkáně převysoko.“
Spalo v chatě ďaurské dítě,
spalo první světské spaní,
přilítl sem větřík dumný
od Kosova, rovné pláni:
„Slyšel jsem já na Kosovu
mrtvé jak se srdce chvělo,
že se narodilo dítě,
jaké lidstvo nevidělo.
Nesu mrtvé to sem srdce,
na dětska je srdce vložím,
aby opět obživělo
velikým tím divem božím.“
———
61
Hladila mu černé vlásky
a růžové měkké líčko,
a při tom jí matce rodné,
slzou vlhlo oka víčko:
„Jak jsi krásný, Marko malý,
jak ti v růžích tváře vzkvítá,
škoda je jí, škoda bude,
že ji spálí vášeň lítá.
Jak jsi statný, Marko malý,
jak ti v žílách síla bujní,
škoda je jí – že ji stráví,
v zvadlém srdci Turci rujní.
Pláči ještě nad tvým otcem,
jenž spí kdesi pod Balkánem,
brzy budu opět plakat
nad synáčkem nad olanem.“
Vzplanul v tváři Marko malý,
zajiskřil svým černým okem,
zahovořil k matce rodné,
proudným hněvné řeči tokem:
62
„Co to mluvíš, matko moje,
nehodna jsi za ta slova,
nepromluví takou řečí
žádná žena hajdukova.
Nebudu já Turku sloužit
svojí mladou tváří krásnou,
ale posloužím já Turkům
okovanou šavlí jasnou.
Nebudu já Turkům sloužit
ani svého oka leskem,
ale posloužím já Turkům
žhavým ze své pušky bleskem.
Nebudu já psovským Turkům
ve haremě olanovat,
ale budu psům Turčínům
na Balkáně hajdukovat.“
———
63
Na Turky a na hajduky
ďaurské děti sobě hrály,
bimbašou byl v čele tlupy
u hajduků Marko malý.
U Turků zas bratr jeho
vzácné převzal agování
a jak Turek černé mraky
na své malé čelo shání.
Setkal bimbaša se s agou,
v krutém setkali se boji,
stiskl Marko Turka agu
malou, silnou rukou svojí.
Stisk’ a v modré agy líce
rozpálené zabod’ hledy,
že juž aga sotva dýchal
a byl skoro na smrt bledý.
Přiběh’ k Marku ujec Láza:
„Aj, co robíšrobíš, Marko dítě,
či chceš ubít bratra svého,
že jej hubíš takto lítě?“
64
Osupí se Marko malý
hněvnými na Lázu slovy:
„Aj, což jsi ty křesťan dobrý,
chceš pomoci Turku psovi?
Jdi, ty nejsi bratrem otci,
jenž byl velký Turků škůdce,
že mi bráníš, kdyže tisknou
Turka synovské mé ruce!“
Markova juž ruka dále
ubohého bratra drtí –
ten juž oči uzavírá
a je snad juž blízek smrti.
Sepjal Láza ruku Marka,
že mu v ní až kosti chřestí –
a tu teprv Marko malý
bratra ze své pustil pěsti.
———
65
Házeli jsou buzdovanem
k rozkoši a kratochvíli,
bylo agů dvanáctero
a zkoušeli svoje síly.
Šel okolo chlapec Marko,
zakoukal se na ty rvačky,
z plného se zasmál hrdla
vida dětinské ty hračky.
Vzkřiklo na něj agů dvanáct:
„Proč se směješ, ďaurské psisko,
platí nám snad tvoje smíchy,
házíme snad tobě nízko?“ –
„A ba, agové vy vzácní,
vám se směje ďaurské psisko,
že tak statní jste junáci
a házíte přec tak nízko!“
Křikne na něj agů dvanáct:
„Nuž chop ty se buzdovanu,
ukažukaž, jak jím házet umíš,
když tak lehce házíš hanu.
66
Dej však pozor, ďaurská psino,
sebeř dobře svoje síly,
nezvedneš-li buzdovanu,
poslední jsi smál se chvíli!“ –
Chopilť Marko palcát těžký,
postavil jej podlé boku –
sahal jemu po rameno –
čítalť Marko čtrnáct roků.
Zatočil pak buzdovanem,
do také jím mrštil výšky,
že když potom k zemi spadl,
v drobné roztřiskl se tříšky.
Leklo se tu agů dvanáct,
pobledlo jim rudé líce,
Marko pokojně šel dále,
smál se agům ještě více.
———
67
Mluví k Marku ujec Láza,
chce junáka pamatovat:
„Kterak budeš, milý Marko,
na Balkáně hajdukovat?
Nemáš handžár pobratima,
ani šavli okovanou,
nemáš pušku posestrycí,
nemáš pušku vykládanou?“
„Nemluv takto k Marku, Lázo,
netřeba jej pamatovat,
kterak bude junák Marko
na Balkáně hajdukovat.
První Turek, jehož potkám,
dá mi šavli okovanou,
druhý Turek, jehož potkám,
dá mi pušku vykládanou.
Třetí Turek, jehož potkám,
s handžárem i hlavu ztratí,
a ten čtvrtý, jak mě zhlídne,
bude skokem utíkati.“
68
Ozořilo ranní zoře
nebes bránu nad Balkánem,
přibyl tamo hajduk Marko
s puškou, šavlí, jataganem.
———
Pije Marko chladnou vodu
na Kosovu rovné pláni,
pije ze studánky jasné,
přišlo tiché na něj spaní.
Pojevila se mu náhle
vodní ze studánky víla,
a k Markovi junákovi
touto řečí promluvila:
„Přišel’s, Marko, na Kosovo,
Lazar car tu hlavu ztratil
a s ním mnozí pohlavaři –
žádný víc se nenavrátil.
69
Přišel’s, Marko, na Kosovo,
bojovat zde budeš boje,
jaké’s ještě nebojoval
a ztratíš v nich srdce svoje.“
Mluvila tak vodní víla
a při tom se divně smála,
a když probudil se Marko,
před ním krásná Mára stála.
Pohleděla Marku v oči
slíčná Mára okem jasným
a hajduka junáckého
pozdravila slovem krásným. –
Kráčí Marko zamyšlený
po Kosovu rovném poli,
mluví tichá k sobě slova
a v prsou jej cosi bolí:
„Pravdu řekla’s, dobrá vílo,
že tu moje srdce zhyne,
avšak bůh dá, dobrá vílo,
že tu najdu srdce jiné.“
———
70
Prosí boha krásná Mára:
„Dejž mi oči sokolové,
dejž mi, bože, křídlo letné,
křídlo bílé labuťové!
Bych se vznesla pod oblaky
nad Markovy dvory bílé,
hedbávní-li praporcové
vlají jemu této chvíle.
Vede-li mu dobrá máti
přede dvory kolo švarné,
přejí-li mu junákové
svatební ty písně čárné.
Zlatý-li na prstu prsten,
drahý-li v něm kámen září,
statný-li, jak vypravují,
krásný-li on junák v tváři.“ –
Doprosí se krásná Mára,
dá jí oči sokolové,
dá jí bůh i křídlo letné,
křídlo bílé labuťové.
71
Vznesla se jím pod oblaky
ne však nad Markovy dvory,
ale povznesla se křídlem
nad Balkánské lesné hory.
Vlají Marku praporcové,
po Balkáně lesy tmavé,
vedou švarné jemu kolo –
s psy Turčíny boje žhavé.
Hovoří mu čárné písně
hlučné pušky na vše strany,
zlatý se mu prsten chvěje,
pas hedbávím vyšívaný.
A v něm kamení mu drahé,
stkví se jak blesk uschovaný,
zlatem, stříbrem vykládané
handžáry a jatagány.
Statnější však jesti Marko,
nežli lidé povídají –
mocněji ty švarné rány
na psy Turky napadají.
72
Krásnější jest také Marko,
krásný jako anděl Páně,
kdy tu brání nebes bránu
na zápraží na Balkáně.
———
Radil radu hajduk Marko,
junáckými radil slovyslovy,
na Balkán co přilít’ s jaremjarem,
mladičkému sokolovi:
„Vzal-li tobě Turčín bratra
a ty vzdycháš nad olanem,
nezapoměň toho nikdy,
pobratři se s jatagánem.
Poskvrnil-li Turčín tobě
rodnou sestru vášní černou,
nezapomeň toho nikdy,
posestři se s puškou věrnou.
73
Unesl-li Turčín v harem
tutu, co tobě milou byla,
nezapomeň na to nikdy,
zatím zlíbá tebe víla.
Zotročil-li Turčín otce,
těžká-li mu pouta kuje,
nezapomeň na to nikdy,
však tě Balkán vypěstuje.
Zavraždil-li tobě matku,
když si vyjel pro haráče,
nezapomeň na to nikdy, –
teď však vlast tvá matka pláče.“ –
V mysli skryl Markovu radu
mladický ten sokol jasný,
stal se z něho junák statný,
po Balkáně zpěv šel hlasný.
———
74
Zpovídá se hajduk Marko
ve klášteře ze svých hříchů,
však nezpovídá se slovem,
však nezpovídá se mnichu.
Ale zpovídá se srdcem
s pozakrytou v zemi tváří
svatému ve hrobě SavěSavě,
v krásné lavře Vilindáři:
„První hřích můj, že ten Turek
ještě hubí naše kraje,
v okovech že ještě vzdýchá
bídná křesťanská ta ráje.
Druhý hřích můj, že ten Turčín
tepe ještě víru naši,
že nad velkým božím chrámem
ještě půlměsíc se vznáší.
Třetí hřích můj, že mi při tom
ještě v prsou srdce bije,
že mi zrak se nepotrhal,
že mé bídné tělo žije.“
75
Odpovídá Marku z hrobu
svatý hlas svatého Sávy:
„Pokoj s tebou, Marko statný,
bůh tvé hříchy všechny spraví!“ –
———
Hádali se dva havrani
u Balkánské bílé skály,
kdeže zhynul hajduk Marko
a kde hrob mu vykopali.
„Polétal jsem na Dunajem –
tak hovoří havran prvý –
viděl jsem Markovo srdce
barvit Dunaj jasnou krví.
Bouřily se šedé vlny,
však by tak se nebouřily,
kdyby nebyl hajduk Marko,
jejž v svém luně pohrobily.“ –
76
Odpovídá havran druhý:
„Nad Kosovem peruť spělaspěla,
viděl jsem Markovo srdce,
celá pláň se krví rděla.
Chvělo se to pole širé,
však by nechvělo se pole,
kdyby nebyl hajduk Marko,
co tam mrtev ležel dole.“
Slyšela tu hádku spornou
v háji dobrá lesní víla,
k havranům těm černým ptákům
těmi slovy hovořila:
„Havrani, vy černí ptáci,
hádáte se a to liše,
žijeť ještě hajduk Marko
a junáckým dechem dýše.
Žijeť ještě – bude žíti,
dokud vzdychat bude raje,
dokud bude Turčín lítý
podbalkánské dupat kraje.
77
Bude žíti – dále žíti,
dokud jedna píseň živá
v podbalkánských širých vlastech
zvučnou jeho slávu zpívá.“
78
Hajduk.
Krásné žití hajdukovo
od Tater až do Balkánu,
panské je to živobytí
bez chaty i beze stanu.
A což také hajdukovi,
měkké lůžko pusta mívá,
a bohatý divan skála,
hezky se s ní do hvězd dívá.
Však když přijdou boje, války,
najdou jej i ve rákosí,
přinesou mu stříbra, zlata,
a pak slušně ještě prosí.
A byť byla noha bosí –
hajduk přec jen velkým pánem,
přátelí se jenom s králi,
ba i samým se sultánem.
79
A když přijde do tuhého –
aj, vždyť pro boj hajduk žije,
vyčistí si aspoň pušku
a svou šavli krví smyje.
Když pak trápí chvíle dlouhá –
ta hajduka neumoří,
zacinká si stříbrem, zlatem,
a již kolem radost hoří!
Hraje cigán, krčma zvučí,
kol se točí čikoszanky,
a opodál láskou hoví
oko mladičké cigánky.
Aj což je tu hajdukovi,
pohár vína nade hlavou
a po boku děvče mladé –
tak to chodí cestou pravou.
Krásné žití hajdukovo
od Tater až do Balkánu,
panské je to živobytí
bez chaty i beze stanu.
80
Harfenice.
Za stolem sedí zamračen
a křičí se a vadí:
„Nu, hraj přec ňákou veselou –
jak dva se měli rádi.
A jak jej v ústa líbala,
že přijde dobou krátkou,
a odešla – nepřišla víc
a byla přec již matkou.
To dítě její mělo hlad
a nemělo prs matky,
i schlo mu, schlo mu v náručí
a uschlo za čas krátký.
Nu, jak ti holka u srdce –
snad veselé to málo? –
Nu poslyš, povím – dopovím,
jak dále se událo.
81
Ten hoch měl také srdce kus
a v srdci měl i lásku,
on všecko, všecko nasadil
a chuďas prohrál sázku.
On nabyv pekla, ztrativ ráj,
teď peklem v nebe hází,
v prach svatá trhá nebesa
a dále, dále sází.
Tak bídný z něho toulavec,
že čekal na shledání,
že věřil stále, věřil jen
v to lidské milování! –
Nu holka, dohrej písničku,
vždyť platil jsem ti právě –
a teď bych zas již notně pil –
a mám již toho v hlavě! –“
I hrála píseň ku konci,
v ní všechnu bolest shlukla,
zpívala, až jí napnutím,
ta srdce struna pukla.
82
A on se vzchopil za stolem
vida ji na zem vrci –
a šeptal, v mrtvou hledě tvář:
„Šlo ti to přece k srdci!?“
83
Vody přítelkyně.
U vod chladných bloudívala,
a žalostně naříkala:
„Vody chladné, vody siné,
škoda lásky, kdy pohyne,
škoda lidské duše krásné,
když jí skalí žití jasné!
Vody chladné, vody siné,
srdce, duše přítelkyně!
K vám se moje slze lily –
vy jste jasnost zakalily;
k vám mé těžké vzdechy spěly,
vy jste žalně zašuměly;
u vás květ mé lásky květe,
vy jej za mne pěstujete.
84
Vody chladné, vody siné,
bídné matky přítelkyně!
Povídá si lid po tichu,
že prý bloudím v těžkém hříchu,
povídají nahlas lidé,
hříšné tělo z vod že vyjde!
Vody chladné, smilujte se,
přijměte mne, zamkněte se!“
Vody chladné ji přijmuly –
ještě nad ní povzdychnuly.
85
Kytkářka.
Z proutí nový košíček,
na košíčku kvítí –
růže, lilje, rozmarin,
jaké kdo chtěl míti.
Mezi kvítím věnečky,
a by výběr celý,
též i polní květiny
v tváři se jí rděly.
Přicházeli – chválili,
staří – mladí páni,
měla štěstí kytkářka
při svém prodávání.
Vyprodala všecko vše,
a když chtěla žíti,
přišla řada konečně
též na polní kvítí. –
86
Z proutí vetchý košíček,
na něm kvítka s polí
zvadlé, uschlé, zvlažené
slzavými boly.
Nevšímavě kolem jsou
staří, mladí páni –
nemá štěstí kytkářka
při svém prodávání.
87
Jeden hrob.
Lnula k němu jak list k lístku,
v smutnou tvář jej celovala,
pak panoši dívka z chýže
slibovala, přisahala:
Že buď jedno lože bílé
v sňatku touhu lásky skojí
neb že jeden hrob spíš černý
oba věrně v smrti spojí. –
Přišla bouře – přešla bouře,
přišlo smutné umírání,
dívka z chýže, mládec z hradu,
v jeden hrob jsou pochováni.
On ve srdce pána z hradu,
pána z hradu – závistníka,
ona také v srdce pána,
pána z hradu – záletníka.
88
Nováček.
Aj, ty milá vojančino,
už se spolu máme,
na komůrce děvče pláče,
my si zazpíváme:
Na čepici růže nová,
že ta v srdci vadne,
že ji vzaly, pochovaly
panské vody chladné.
A za čapkou chvoj zelený,
že mi naděj květe,
aby hrob můj posázela
v cizím šířém světě.
Aj, ty milá vojančino,
už se spolu máme,
s pánem bohem, má panenko,
snad se uhlídáme!
89
Zpěvy svatováclavské.
91
Má struna.
Z běd lidu strunu spletl jsem,
bych lidem k soustrasti zas hnul,
a mezi smrtísmrtí, životem
nad zemí jsem ji rozepnul.
A když zavane věku dech,
a dál dohání k cíli zem,
tu rozhoupá se struna má
a zpěv její hřmí nad světem.
Až zvětří ale věku dech,
a svět se vzejmout bude chtít –
tu struna má buď udeří –
buď praskne napnutím – a lid?!
93
Tajný vzrůst.
Jak tajemný ten vzrostu ruch,
ty zemské žíly života,
kdož ví, co v nich se klíčí nám,
neb co v nich vře a klokotá?
Zdaž trní jen a bodlačí,
zdaž v květu vábném tajný jed,
zdaž strom nám vzroste života,
neb jenom mrtvý hrobův květ?!
Aneb ta zem v kraj zvýšenců
svůj žhavý porod vychrlí –
oplácejíc jim blesk i bouř,
jež dřív jí v srdce zaryli?!
94
Babel.
Vymřeli rodům otcové,
bez králů bloudil lidstva kmen
nešťastný v pustých samotách,
zmrtvělý – sotva narozen.
I sešel mudrcův se dav,
a sehnal kmeny v jeden shon,
by Babel k nebi postavil
a v oblacích svůj vztýčil tron.
O bídná práce člověčí,
jež tupíš božstva zákony
a k činům jeho rovnat chceš
své nízké – lidské výkony.
Rozmetán stojí Babylon,
na hanbu tobě jeho rum,
a kmeny v svět se rozešly
a každý svůj si staví dům.
95
Žízníme.
Žízníme, vyschl pramen náš,
pal sžírá úd nám po údu,
vyprahlý jazyk blabolí
a klét nemůže osudu!
Žízníme – rozpjat život náš,
jak na kříži pněl spasitel,
v terč srdce naše vetknuto,
a k cíli míří nepřítel!
Žízníme! žhavý šepce ret,
a dole chátra střežíc kříž
s posměchem mísí s jedem žluč
a mok ten v naši leje číš’!
Žízníme! – však neklite nám,
již taký hráte s námi zjev,
když žlučí napojený ret
zas žluč jen vlévá ve svůj zpěv!
96
Žena – macecha.
Nešťastná ženo z národa,
jež nepěstíš své lásky květ
a dáváš rodné dítě své
cizáckým mlékem napájet.
Jen když chceš zahrát sobě hru,
jakbysi byla matkou též,
tu v náruč bereš dítě své
a v obdiv naň se zasměješ.
Však ženo, zlá to, zlá to hra,
na sázku jde tu stáří slast,
a mocný pud jest přírody,
jenž hříčkou tvou se nedá mást.
Až děcka sourozenci kdys
odrostše slávou pokvětou,
a v šedivý vlas matek svých
své věnce slávy zapletou:
97
Tu přijde tvé též pastorče
a trusky z věnců slávy své
ti vrhne kalných do očí,
že zrak ti – smysl pomine.
A když pak v smrti zápasu
své rámě po něm rozepneš
a zase jednou po čase
rtem bledým naň se usměješ:
Tu starou majíc v mysli hru,
tvé smutné hře se zasměje,
a v pozdní hlas tvých žehnání
svou kletbu kletby zakleje! –
Nešťastná ženo z národa,
jež nepěstíš své lásky květ
a dáváš rodné dítě své
cizáckým mlékem napájet.
98
Našim pěvcům.
Pěvcové – věstci národa,
již v jeden postavte se šik
a v ráz udeřte v svorný tón,
boj hřmí a láje hlučí křik!
Vy, jižto v srdci stůněte
a koříte se lásce děv, –
vyrvete z písní lásky slast
a boží vlejte v ňádro hněv.
A ty, kdož bohatýrů čin
oslavit svatým zpěvem pláš,
věz, teď že bohatýrstva rek
jest v boj vehnaný národ náš.
A vy, jenž v mysli skládáte
si lidských činů velký zjev –
tož jednu scenu stavte jen
a v ní svou vlastní ceďte krev.
99
A když se s časem sejde čas
a dobojován bude boj,
tuť každý chystej věnce své
a k triumfu se slávy stroj.
Však bude triumf veliký
a věčný svojím pochodem, –
až věstci v čelo vykročí
a půjdou sami s národem.
100
Naše slovo.
Až slovo naše vtělí se,
nám život bude narozen,
a v den se skutků promění
ten dlouhý prázdných tužeb sen:
Tuť doba slavná nastane,
den pohřbu to a vzkříšení,
když nad mohylou nadějí
čin své postaví zrození.
Však teď jen slovo máme, hlas,
než mocné jak Peruna řeč,
a ostré naše myšlénky
jak ostrou boží blesk má seč.
A náš když vstane apoštol
a svůj pozvedne pravdy hlas,
tu sám i mistr nevěry,
sám pekelný se třese ďas.
101
A protož slova držme se,
vždyť přec se jednou vtělí nám,
my slovem základ vykopem’,
náš čin pak stavět bude chrám.
102
Duch národa.
Povstanou muži v národu
a lid povedou v svatou zem,
však běda, běda věstcům těm,
nevejdem v zemi s národem.
Na pranýř vystaví jich znak
a zhnusí jmena ozdobu,
pak na stráž k hrobům postaví
jich posměch, zlost a porobu.
Však přijde doba, přijde čas,
že spadne kámen hrobový,
že stráže hrůzou otrnou
a smrt své zlomí okovy.
Pak nad hlavami občanů
se vznese v světlém oblaku
duch mužů z časův zakletí,
duch národa, – duch zázraků.
103
Sonety.
I.
To srdce naše zbožné, boha plné,
To srdce naše zbožné, boha plné,
to srdce naše jako chrám je svatý,
v něm lidských citů proudí pramen zlatý,
jenž v nebes moře vtéká světlovlné.
Ta píseň jeho nikdy nezaklne,
jen slzu lásky roní pro své katy,
v něm stále obětný ten zápal vzňatý
pro ty, jenž trpí, věštce spravedlné.
Jen spasitelské ono „pomiluj ny“
ze hloubi jeho k nebes branám vane,
byť pod křížem mu klnul žoldnéř zbujný.
Ba i když rudou jemu rozže svíci
ten války bůh, jenž zhouby bleskem plane,
tu zpívá: „Kdo jste boží bojovníci!“ –
104
II.
Vezměte kříž na bedra hříchy spjatá
Vezměte kříž na bedra hříchy spjatá
a tam putujte k oné Golgotě,
kde hlubokého hrobu v temnotě
práchniví věky vaše,vaše sláva zlatá.
Tam poklekněte na ta místa svatá
a modlete se ve své nicotě,
že v také dlouhopusté nuzotě
jste lazaronská objímali vrata.
Pak teprv po té modlitbě kající
k obětem lásky živé učinní
tu svátost zulíbejte v prachu tlící.
Neb komu nový křest má obmýt lící,
ten v duši své mít musí svatyni
a v srdci vlastním – živou křtitelnici.
105
III.
Nač hlučíte již stále: sláva! sláva!
Nač hlučíte již stále: sláva! sláva!
vždyť pustá stojí ještě mohyla,
již krví sláva vaše pokryla
a dvoustaletá s hanbou kryje tráva!
Nižádný pomník k tryzně nesvolává,
by slza žalu kosti zrosila,
jež lačným supům tady rozsila
osudné války vražedlná vřava.
Nuž, sneste žuly ze všech zemí k nebi,
a nestačí-li pak ten skalný svět,
proměňte v kámen i své živné chleby.
A víc-li ještě k dílu zapotřebí,
tož složte hlavy svoje naposled,
vždyť jako kámen tvrdé máte leby.
106
IV.
Ku srdci ránu tu jí zasadili,
Ku srdci ránu tu jí zasadili,
že dvoustaletý krvácela věk,
svůj nahý nesouc na pospasy vděk,
by lační supi hlad svůj nasytili.
O roucho žoldnéři se rozdělili,
a když jich vášní sžírající vztek
i zlatý diadem jí s čela smek’,
pak ještě dále v jejím srdci ryli.
O ráno svatá! nevyschniž tvůj pramen,
své drahé krve proudem dále teč
a k nebi vzdychej stále to své: Amen!
Snad stane někdy anděl při tvém proudu
a v zřídle svémtvém svůj jasný smočí meč,
by krev tvou v knihy věčných sepsal soudů.
107
V.
Nešťastné hvězdy na nebi ti plály,
Nešťastné hvězdy na nebi ti plály,
věžaté město kněžny věštkyně,
že ve tvých dómů svaté ruině
tu sbitou slávu rumy neschovaly.
Za popraviště ulice tvé stály,
za čakany paláce, svatyně,
a na veřejné míst tvých planině
ti nejslavnější reci umírali.
Karthago synům pokrov nasypalo,
a svící pohřební vzplál Ilion,
jen ty’s na hanbu při čakanech stálo.
I stiskly tebe nepřátelů davy
a vedraly se na tvůj na Sion,
až všecky tobě strhly věnce s hlavy.
108
VI.
Vy, jenž na srdci přátelském jste dleli
Vy, jenž na srdci přátelském jste dleli
a ve mladistvém lásky horování
jste hymny psali na nebes až báni,
nesouce v obdiv srdce zápal vřelý.
Jak brzy přísahy jste zapomněli
a malicherným nazvali to zdání,
jehožto svaté, vroucné milování
nadšením plní okruh srdce celý.
Ze srdcí přátel sladký med jste ssali,
a když k vám ruce vztáhli k práci svaté,
zlolajnou slinou jste je oplvali.
Tak sveřepí na klasném poli trávy,
květ pestrý skrývá zrní jedovaté,
jež živnou šťávu zlatých klasů tráví.
109
VII.
Památko věku, laure věncující,
Památko věku, laure věncující,
což věčně bude slávy tvojí věst
tu zbrojnou Čingischanů věnčit pěst,
o meči pějíc píseň hlaholící.hlaholící?
Žoldnéřů větší ti jsou pracovníci,
jenž planou mýtí temných hvozdů klest,
by lidstvo po chodníku květných cest
kráčeti mohlo s jasnou světel svící.
Jen chrámy boří velcí světa rváči
a krví třísní nebes lilii,
vedouce v poutech člověčenstvo k pláči.
Skal pustých kruh se kolem moře stáčí,
jehožto vlny koráb rozbíjí –
pomněnka květ jen v tichých vodách smáčí.
110
VIII.
Nevěřte sladké, usmívavé tváři,
Nevěřte sladké, usmívavé tváři,
z níž farizejská duše na vás číhá,
ta srdce vaše v každém tluku stíhá,
ba s každou kapkou vaší krve sváří.
Jak zvony hlučí všací pochlebáři,
kovové srdce hlas až k nebi zdvíhá,
i světla zář jim z temných očí míhá,
vždyť v slunci rádi vždy se skvějí tmáři.
Do srdce hleďte zrakem hloubajícím
jak kovkop v tajné země utroby,
by v katakombách vzplálo zlato k svícím.
Snad že i tvrdší najdete tam kovy,
jež vybaví vás z noci poroby,
a rozkřísnou vám světla zápal nový.
111
IX.
Na stromě našem sveřepí a tyje
Na stromě našem sveřepí a tyje
tak mnohý pahejl bez květů a plodu,
jenž nahou vzrostu svého neúrodu
šumného listu bídným šatem kryje.
V něm k zkáze kmenu živná šťáva hnije,
a když pak zdárných větví ve provodu
na topor zbujněl biřického rodu
v žoldnéřské ruce naše srdce bije.
Nuž pozorpozor, národa vy zahradníci!
je dlužno, aby zkázu nevzal strom,
přiložit tu tam pádnou sekeřici.
Nač čekat teprv, až ta vzejde bouře,
kdy pahejl od kmenu odděliv hrom
jej ohněm spálí smrdutého kouře.
112
X.
Ty jenž sedáváš knížat u podnoží
Ty jenž sedáváš knížat u podnoží
a palácová obletuješ vrata,
nevěstko citu, zlatým poutem jatá,
podloudná prodavačko nebes zboží.
Na zákupném se povalujíc loží,
rtem zpěvným líbáš chladný paprsk zlata,
v tmách srdcí bloudí záře tvoje svatá
jak ve propastech padlý anděl boží!
Prodajná písni! kde svých skryješ tváří,
kdy slovo prosté jako apoštol
ti roušku strhne slávy při oltáři.
Žebračkou budeš při těch hodů záři,
kdy ten, jejž klela’s nízkých chýší bol
na zlato změní lidu pohlavaři.
113
Tvrdá hlava.
Věst dávná, zbrojné básnily ji časy,
věst o národu mezi národy,
navzdorný dozpěv naší svobody,
kovové roztříštěných mečův hlasy:
ji zapějem, když černé mrákavy
zastíní světlé naše zástavy,
a my se v sňatém jejím skryjem havu:
my tvrdou máme jako skála hlavu!
Od kolebky šly naše první kroky,
a na čela nám rány padaly,
my sotva že jsme vlast svou poznali,
již cedili jsme pro ni krve toky;
nám sotva varyta že vzešel zvuk
ne ke hrám – k bojům vedl mužstva hluk,
když prvou dupali nám jara trávu:
My tvrdou máme jako skála hlavu!
114
A v bouři ran jak mramorové skály,
když nebes na ně lehnou mrákavy
a blesky čela jejich rozžhaví,
my z věku do věků jsme pevně stáli:
tu tvrdý leb náš metal jisker pal,
že celý svět jejich se ohněm vzňal,
jenž zářil lásce, svobodě a právu:
My tvrdou máme jako skála hlavu.
Zahřměla vzdorná skála Kapitolu,
na jejímž čele světa trůn kdys stál,
a z nebes vypůjčených blesku pal
na hlavy naše sesypala dolů:
však tvrdší než ten Říma arcidóm
my v klnoucím jsme stáli ohni tom
a z jeho blesku svou si vili slávu:
my tvrdou máme jako skála hlavu!
Když za pluhem pak celý národ kráčel
a krví naší napojenou zem,
jsa děvkou jen a panstvu pacholkem –
i slzou ještě, žhavým potem smáčel:
115
tu v lebce jak ta mozolitá pěst
mu zkameněla i ta stará věst,
z níž novou jiskru svému rozkřís’ právu:
My tvrdou máme jako skála hlavu!
Věnčena slávou jako čela svatá
na skráni slavných králů korunu,
jak demant vyzlaceném na trůnu
skví hlava nám se naše Praha zlatá;
v ní zřídlo umění a svatých věd,
v ní srdcí našich žilobitný střed,
v ní zkamenělou – živnou zříme slávu:
My tvrdou, démantovou máme hlavu!
116
Svorný duch.
Jen svorný duch
a k velikosti mohutnost dá Bůh.
Jen svorný duch jak Labe proudy valné,
pak umem skumným v moře hlubiny,
jen svorný duch jak hor těch kruhy skalné,
pak smělým křídlem v nebes výšiny;
nechť démant skrytý v moře tůni kalné
vzplá bleskem s nebes v šíré krajiny:
a bůh dá sílu, bůh dá mohutenství,
a slávy lesk pronikne veškerenství.
Jen svorný duch, a ruka poj se k ruce,
muž podle muže jedna hradba buď,
a všechněch srdce nechť ať buší prudce,
nechť rázem mocným všem se zvedá hruď,
všem cílem budiž vrah a vlasti škůdce,
a všechny jedna zlost i láska puď:
a bůh dá sílu, bůh dá mohutenství
a slávy lesk pronikne veškerenství.
117
Jen svorný duch a v míru práce tichá,
jak v oule buď i v našem národu,
zhyň v porodu již každá touha lichá,
jež v život metá skutků neshodu,
sobecká změň se v štědrou skromnost pýcha
a jaré klásky v bujnou úrodu:
a bůh dá sílu, bůh dá mohutenství
a slávy lesk pronikne veškerenství.
Jen svorný duch v rozkolné vaše zpěvy,
již bludnému jste lidu proroky,
na hradbu bludů stále, bez úlevy
svých zpěvů žeňte svorné útoky,
a byť i osud svými stih’ vás hněvy,
vždyť soudem jsou vám lidu výroky:
a bůh dá sílu, bůh dá mohutenství
a slávy lesk pronikne veškerenství.
Jen svorný duch, i vy se stavte v řady,
sesterské děvy s krásy vzezřením,
hle národ slzí vida vaše zrady,
nuž ukojte jej blažším zpomněním,
118
již rány živé hojte láskou rády
a srdce pustá plňte nadšením:
a bůh dá sílu, bůh dá mohutenství
a slávy lesk pronikne veškerenství.
Jen svorný duch do šíré naší vlasti,
bůh nám ji dal za svornou svatyni,
by tam jsme chodili svou oběť klásti,
tam hledali svou soudnou věštkyni,
by tam klenouce v návalu zlých strastí
v ochranném pěli božstva zástiní:
dej bože sílu, dejž nám mohutenství,
by slávy lesk pronikl veškerenství.
119
Naše chaloupky.
Chaloupky naše, buďte požehnány!
Po vlastech porozseté v sadův lůně
fialky skromné jarní, vzácné vůně,
z vás první květy na věnce nám dány.
Vy chudé, nuzné, betlemské salaše,
nad vámi plála hvězda mesiáše,
budoucích chrámů prvotinské stany –
chaloupky našenaše, buďte požehnány!
Chaloupky tiché, buďte požehnány!
Po vískách v utajeném skryty klidu
jste zřely nejkrutější naši bídu,
když na chlévy nám chrámy rozmetány;
vy prvé jste zas pláče konejšily,
ve vás se slzy v skvostné perly slily,
jež dvoustaletím byly prolevány,
chaloupky naše, buďte požehnány!
120
Chaloupky tiché, buďte požehnány!
Nad hrobem starým kolébky vy nové,
z vás první vyletěli skřivánkové,
nesouce jarní písně v nebes stany;
vy poušti šírošíré zřídla čistá,
vy rajským květem posvěcená místa,
vy skvosty z rumu slávy vykopány –
chaloupky naše, buďte požehnány!
Chaloupky tiché, buďte požehnány!
Vy hrady krásnějšího zasvěcení,
rytíři vaši duchem obrněni
nebili žádné, hojili však rány;
by skromné jen a malé vaše cely,
však ve vás poukryl se národ celý,
když paláce mu v mrzkost rozprodány –
chaloupky naše, buďte požehnány!
Chaloupky tiché, buďte požehnány!
Vy musy naše jste nám dochovaly,
pod vaší střechou ony klidně spaly,
když na žebrotu byly vymrskány;
121
vy národa poslední asylové,
vy kněží našich skrytí oltářové,
vy perel, drahokamů chudé schrány –
chaloupky naše, buďte požehnány!
Chaloupky tiché, buďte požehnány!
Hle národ poutník k vám svůj krok obrací,
žehnejte těžkou jeho, svatou práci,
by síly jeho v zmar nebyly dány.
Nad vámi lidstva duch se rozepěje,
když národ skonejšiv své pranaděje,
nad střechou vaší vzklene slávy stany –
chaloupky naše, buďte požehnány!
122
Zpěvy různé.
123
Ghasely.
I.
Jak svatý Ganges bledý jímá květ, miluj mě,
Jak svatý Ganges bledý jímá květ, miluj mě,
polibkem sladším nad armenský med, miluj mě;
Tvé oko černé jak Eblissa trůn, můj jest ráj,
kéž bych tam v zlatém písmu touhu čet’: miluj mě;
kéž ret jak brána růžová zahrad špahanských
jen jedním chce se vzdechem rozechvět: miluj mě!
Vždyť jako poutník touží po vodách širazských,
tak k zřídlům lásky Tvé můj volá ret: miluj mě!
a srdce mé jak mollah v mešitách Museda
k Tvým hvězdám vzdých zapomníc kol svět: miluj mě!
Mých písní sade, zřídlo lásky mé, má růže,
k níž slavičí mé písně spěje let, miluj mě,
přijmi a na věrném jej srdci nos, co lásky dar,
ten východní mých písní amulet: miluj mě!
125
II.
V mé ruce s tichou lásky vírou dlela bílá ruka Tvá
V mé ruce s tichou lásky vírou dlela bílá ruka Tvá
a jako lístek lilje se chvěla bílá ruka Tvá;
nad námi nebe sterým světel čaroleskem skvělo se,
v mých očích však jen jediná se skvěla bílá ruka Tvá;
já líbal ji, horoucně k zbouřenému srdci tisk’,
v němž z písní sterých jediná teď pěla „bílá ruka Tvá,“Tvá“,
i tihla píseň samotinká zádumčivou nocí hvězd,
však blahou k jasné výši provázela bílá ruka Tvá;
a šel i mládec opuštěný v kraje světa sám a sám,
a k rozchodu mu jediná jen spěla bílá ruka tvá,
tisk’ naposled ji, maje v mysli krásnou onu noc,
a v srdci mu jak bůžek lásky tkvěla bílá ruka Tvá;
126
a když pak v dáli s touhou utíká se v svatou klenbu hvězd,
tu z hvězd mu skládá k písním slova vřelavřelá bílá ruka Tvá,
a takž i ve snách své mu „mene tekel“ píše čárovně,
však aby žehnala a ne by klela bílá ruka Tvá,
a když pak zbouřené mu moře hrozí zničit loď,
tu nad ním plane jako „maris stella“ bílá ruka Tvá.
127
III.
O blažený ten lásky zašlý čas při Tobě
O blažený ten lásky zašlý čas při Tobě
jest v poušti mé jen květnatý čas při Tobě;
mé srdce němé jako hrob na stepi,
však v sterých písních vzejde lásky hlas při Tobě;
já poutník neblahý a Mekka má sbořena,
jen v náruči se mohu modlit zas při Tobě,
a slepec jsem, mně krásný barev lesk rozmazán,
jen v oku Tvém se duhy skvěje pás při Tobě,
na rozvalinách citů naříkám rozval sám,
jen při Tobě chrám věrných trůní krás, při Tobě!
A takž mé písně stálé volání za Tebou:
O pojď, o pojď! bych věčnosti žil čas při Tobě.
128
IV.
Přes moře k Tobě plyne má píseň
Přes moře k Tobě plyne má píseň
a v bouřích láskou hyne má píseň,
však přec perlový vínek křišťálu
do vlasů Tvých zavine má píseň,
a přes pouště klopýtá samumem
v Tvých růží sady stinné má píseň,
než zefírem zulíbá Tvá ústa,
až v dechu tvém rozplyne má píseň;
zbujný syn poušti soudruh na cestách,
zlou řečí jeho hyne má píseň –
než svatý koran lásky, by’s v něm čtla,
před srdcem Tvým rozvine má píseň.
129
V.
Že’s svadlý čas květy ozdobila, Ty to víš,
Že’s svadlý čas květy ozdobila, Ty to víš,
a palmy stín že’s nad ním rozložila, Ty to víš,
jak vyschlé písní mých studánky Tebou zživeny,
a jak se duše Tvá v nich zrcadlila, Ty to víš,
že’s zahrad královna a já jen plachý zpěvák ve křoví,
že na růžích jsi ptáčka polapila, Ty to víš;
však že i rajským květem vzplane růže pozemská,
již básníkovou píseň zasvětila, Ty to víš,
co snů překrásných vzkvítá, písní, tužeb v srdci mém,
vždyť častokrát jsi se mnou lásku snila, Ty to víš,
a jak jsi všecko, nade vše mi drahá na světě,
jak často z písní mých, o dívko milá, Ty to víš!
Však to i věz, když zdaž mne miluješ jsem k Tobě děl,
mne líbajíc že’s sladce promluvila: Ty to víš!
130
VI.
Když poprv zřel jsem v žárné Tvoje oko,
Když poprv zřel jsem v žárné Tvoje oko,
a poprv na mne žhavé Tvoje oko
ty palčivé své jiskry metalo:
tu v duši mněl jsem, že to Tvoje oko
mé srdce zničí lásky zážehem,
a já že hledě s touhou v Tvoje oko
již jedním celý vzplanu pohledem.
Než hledě v tvář Tvou i v to Tvoje oko,
z ledného moře severní jak zář,
tak plálo z líce žárné Tvoje oko,
že led i oheň rázem mne tu jal.
Když však se láska vkradla v Tvoje oko,
a první líbek tvář Tvou rozehřál,
tu jemnou září svitlo Tvoje oko
a teplý vánek z Tvého líce vál,
a teď jak měsíc lásky Tvoje oko
a mně blahostná touha srdcem jde,
když tvář Tvou líbám hledě v Tvoje oko.
131
VII.
Jak sirá tamariska manou na planině pláče,
Jak sirá tamariska manou na planině pláče,
tak písněmi mé srdce ňáder ve hlubině pláče,
a s nocí, jež ze srdce nebes sestupuje na zem,
hluboká láska má po temné po pustině pláče;
se mnou jen harfa má, jak s pěvcem pastýřem na poušti,
a ta i citů nejvěrnější přítelkyně pláče,
a jako cypřiš na oase vzdýchá touha moje,
a na květy, jež v jeho vlastním vzkvetly stíně, pláče;
mých slzí tok na ňádra zvoně srdce oplakává,
jak kaskada na svatý rum chrámové síně pláče!
O přátelé! nekalte slovem výtky slzu lásky,
že jako shaslá hvězda na zem neúčinně pláče,
vždyť nejkrásněji lahodívá oku bílá růže,
když rosné perly v květoucím skrývajíc klíně – pláče.
132
VIII.
Nuž bratři, vzhůru pohár zpěněný nám ku zdaru,
Nuž bratři, vzhůru pohár zpěněný nám ku zdaru,
nechť vzplanou bujně vína plameny nám ku zdaru;
vždyť čas zde již, by zlednatělé srdce v útrobách
vzplanulo jako Aetny plameny nám ku zdaru,
a severu by barvy zimomřivé zápalem
horkého pásma byly natřeny nám ku zdaru;
však v ohni rozplývá ledová srdci nenávist,
ohněm i pomník ztuhne vznešený nám ku zdaru.
A protož bratři k jihu hled, kde zraje réva nám,
a s rukou vzhůru pohár zpěněný nám ku zdaru,
k přípitku pak jak ghasela letí píseň má
a nese z jihu pozdrav sbratřený nám ku zdaru!
133
Z perlové šňůrky.
Z perlové šňůrky.
I.
Mé srdce bylo k Tvému připoutáno
tou zlatých citů šňůrkou perlovou,
hned jak již první vzplanulo mu ráno
a první pělo píseň májovou –
však brzy pouto lásky roztrháno, –
mé srdce bylo k Tvému připoutáno.
Jen málo perlí různo pozůstalo,
a mnohých lesk byl slzou zakalen,
mé srdce však je všecky ushledalo
a kouzlíc v smutku zašlé lásky sen
na černou šňůrku zas je navlékalo –
jen málo perlí různo pozůstalo.
134
II.
Jen poceluj tu bledou tváři moji,
jen rozechvěj ten mrtvý její květ,
však ona již věčnému ku pokoji
se Tobě pozarděla naposled,
a klidná již v tom světa víru stojí;
jen poceluj tu bledou tváři moji.
Vždyť každý hrob se v jedné slze září,
a každý aspoň jediný má květ,
a každý jednu svíci na oltáři
i jeden zbožně modlící se ret:
jen poceluj tu bledou moji tváří,
vždyť každý hrob se v jedné slze záři.
135
III.
Já věčně nes’ bych tyto lásky žaly
jak onen gigant světa základy,
a byť se struny srdce přetrhaly,
a všechněch písní zvučné soulady
se s žalobnými vzdechy rozprchaly –
já věčně nes’ bych tyto lásky žaly.
Vždyť krásný na srdci ten balvan skalnýskalný,
u nebes čelo jeho temení,
na skráni vlaje květů věnec valný
a dole proud se srdce pramení
a vůkol plane světel okruh dalný –
vždyť krásný na srdci ten balvan skalný.
136
IV.
Jen postůj, postůj malou ještě chvíli,
má svíce lásky brzy dohasne –
vždyť už se květné kraje zatemnily
a s nebe spadly hvězdy přejasné –
mé srdce taky brzy již dokvílí –
jen postůj, postůj malou ještě chvíli.
Vždyť krásná láska, i když odumírá,
viď, že ji také trochu miluješ,
že darmo v Tobě zraku neupírá,
že jednu slzu přec jí věnuješ,
než v světě zajde její píseň sirá,
vždyť krásná láska, i když odumírá.
137
V.
To byly, lásko, skromné jenom dary,
jen jedno bílé ruky stisknutí,
a přec tak krásné byly tvoje čáry
a zlatem lesklo tvé se planutí –
ach příliš kvapně shlukly se ty zmary –
to byly, lásko, skromné, skromné dary.
A sotva jsme si v oči pohleděli,
již zlosti kámen na srdce nám pad’
a dusil mladé lásky zápal vřelý,
až v srdci všechen – všechen oheň schlad’
jak lístky různo jsme se rozletěli –
a sotva jsme si v oči pohleděli.
138
VI.
Bůh provodiž tu Tvoji ruku bíloubílou,
by šťastně věnec vpletla v zlatý vlas,
vždyť s mnohou láska zápasí zde silou
a svět ten často květem pozatřás’,
když vydech’ do něho svou vůni milou –
bůh provodiž tu Tvoji ruku bílou.
Jak hvězda plála nade hlavou mojí –
snad také černou hrudou zazvoní
až srdce mé k věčnému ku pokoji
se s pustou rakví ve hrob ukloní.
Bůh provodiž tu bílou ruku Tvoji,
jak hvězda plála nade hlavou mojí.
139
Písně v bouři.
Písně v bouři.
I.
Jest ten můj kraj teď bouřlivý
a plný bleskných mraků,
až srdci v ňádru ouzko je
a temno v duše zraku.
Však někdy bouře zajde přec,
mé nebe bude jasné
a v tom mém kraji vykvětou
zas květy mladé, krásné.
A pak z těch květů, dívko má,
si věnce budem víti,
buď svatební, buď pohřební,
jak pánbůh bude chtíti.
140
II.
Když nebem bouř se zdivočí,
tu kleká zbožný pozemčan
rozžíná svíci svěcenou
a prosby sýlá v nebes stan.
A tak i já, když bouře vře,
své lásky světlo rozžínám
a k svatým stanům duše Tvé
prosebně rámě vypínám.
A hle, Tvé oko nebeské
mně sýlá svatý paprslek,
a již tak jasný vůkol mne
ten temný světa okršlek.
141
III.
Blesk božím poslem jmenují,
že proto poslán k zemi,
by osvítil tu světa tmu
božskými pochodněmi.
Však běda srdci, které kdys
ten nebes žár zasáhne,
ono sic božskou září vzplá,
však samo – samo spráhne.
142
IV.
Nebem když se blesky honí,
myslím já na lásku svou,
myslím jak ty blesky žhavé
touhou žárně ohnivou.
Když pak nebem hrom burácí,
zpívám já o lásce své,
zpívám jak ten mraků pěvec
písně smělé, divoké.
A když bouře rozehnána,
mračna různě nebem jdou –
různě jdou i mé myšlénky
zmladlou lásky krajinou.
143
V.
Jest láska velká jara bouř
a máj mé mladé žití,
jen první zpěv v něm zbudil se,
a první vzkvětlo kvítí.
Zpěv ten se sotva tetelí
jak první z jara ptáče,
a kvítko bolně vydýchá
a bolnou slzu pláče.
Však bouře přejde a ten zpěv
až v nebe bude zvonit,
a květ ten se svou korunou
až v nebi bude trónit.
144
VI.
Jak druhý Kolumb plavím se
přes moře žití divé,
a svět šle na mne zloby své
a bouře urpitivéurputivé.
A za tu světu vzájemnost
odkrývám rájské světy,
a srdce světu za tu zlost
nebeské pěstí květy.
Snad také mne, až zahrabou
mé tělo v lůno země,
okovy kletby postihne
to vděčné lidské plémě.
145
VII.
Směle hora svoje čelo
v nebes výš vypíná,
však když blesk se nebem míhá,
nejspíš je roztíná.
Pyšně palma se svým věncem
v nebes výš se týčí,
však když blesky nebem vzletnou,
nejspíš věnec zničí.
Tak snad proto velké srdce,
jež chce v nebi trónit,
zlostná bouře světa hledí
v propast zkázy sklonit.
146
VIII.
Ach ta láska mladičká
to je jiskra žhavá
a to žití jinošskéjinošské,
to je bouře dravá.
Jen že někdy v bouři té
svaté květy květou,
z nichž pak v nebi andělé
věnce slávy pletou.
147
IX.
Já přišel lásku hlásati
a svaté srdce zpěvy,
však svět ten na mne vypravil
svou bouři a své hněvy.
A bouř mne v šarlach odila,
ve směšný pláštec hany,
co žezlo v ruku vtiskla mi
věnec již rozškubaný.
A bych se zaskvěl před světem
přec ve královském lesku,
na čelo mi zatýčila
korunu žhavých blesků.
A pak mi srdce probodla,
mne stavíc na okázku
a směšně na mne volala,
bych zpíval tu svou lásku.
148
X.
Tichá jako holubice
jesti, dívko, duše Tvá,
smělá jako orel v letu
jesti, dívko, duše má.
Něžná jak květ vodní růže
jesti, dívko, láska Tvá,
bujná jak květ žhavých pasů
jesti, dívko, láska má.
Klidně jak potůček v luze
plyne, dívko, život Tvůj,
divě jak Nil vodospadný
bouří, dívko, život můj.
A na jeho vlnách bouřných
plyne matně duše Tvá,
bledě vzkvétá v jeho proudech
vodní růže – láska má.
149
Však z těch jeho vod posvátných,
až kdys v moři zahynou,
holubice i ta růže
krásnější v svět vyplynou.
150
Od břehu.
Od břehu věčné slasti, věčné bídy
snad žádný krok se nazpět nevrací,
má bledá tvář se k Tobě obrací,
v níž smrt juž věčné napsala své klidy.
V nelad mé mladé rozpadly se vidy,
mé písně, touhy vášní sápací,
v svém rmutu Styx juž věčně utrácí,
jen láska Tvá mi plane v ňádrech stydy.
Umírám v srdce svého zřícenině
a trhám na pouť květ ten jediný,
jenž mezi klečí vzrosť mi na ruině;
s ním vstoupám juž v ty soudu věčné síně,
kde srdce lidská bývaj’ vážíny,
by květl dál v těch věčných věnců stíně.
151
Nad Balkánem.
Ty, jež nad slávy mohylou se modlíš,
jež rány hojíš umučené lásky,
i s povzdechem nad zlostnou vášní prodlíš,
i bolné hladíš v bledé tváři vrásky –
soustrastná písni, rozpni peruť jasnou
a povznes nad Balkán se nad lesnatý,
kde záře lásky v černých mracích hasnou:
tam, kněžko písni, najdeš chrám svůj svatý.
Stržený znak zde spasitelské víry,
v prach zašlapaný, slzou oplvaný,
bez apoštolů lid zde bloudí sirý,
jež vášeň změnila mu na katany;
zlatem se skvějí kamilavky kněží,
a čím by skryl se, nemá lid ten jatý,
i nebes chleba lakota mu střeží:
zde, kněžko písni, najdeš chrám svůj svatý.
152
Zde výkvět lásky mrhá zlocit tupý
a jedovatým dechem růže tráví,
zde holubice ostrodrápí supi
krkavčím zubem nelítostně dáví;
zde srdce mladémladé, čistéčisté, milující
ve hrudi tluče jenom pro své katy,
jenž na sprahlé je prsou skále mící:
zde, kněžko písni, najdeš chrám svůj svatý.
Ve hrobě dřímá carstvo tady troje,
v mohylách slavní vévodové spějí,
zde den co den nové se páší boje,
a vražedné se meče v slunci rdějí,
zde rtem krvavým rána rozjitřena,rozjitřena
o,o balsám vzdýchá k nebi věk už pátý,
že bolem tím až celý svět juž sténá:
zde, kněžko písni, najdeš chrám svůj svatý.
Zde zem jak mrtvé tváře nevěstiny
jen svadlým věncem svoje skráně zdobí,
zde jaro jako břečťan nad ruiny,
nad steré se tu vznáší nade hroby;
153
zde cesta žití sráznější a užší
než Alsynatu oblouk rozepjatý,
jenž nad propastí vede k ráji duší:
zde, kněžko písni, najdeš chrám svůj svatý.
Zde bída stohlavá až do utroby
klikaté svoje zarazila drápy,
zde sterý lítostný ten pláč Nioby,
v němž tvář mateřskou celá země ztápí;
zde srdce, jazyk, práce ducha, ruky
a celý národ otroctvím je spjatý,
zde posměchem se jestě mučí muky:
zde, kněžko písni, najdeš chrám svůj svatý.
O písni moje, k té tam zemi patři,
v ty zpustošené pozanes se kraje,
vždyť bídní ti jsou rodní moji bratři
a Slávský rod ta utrápená ráje;
skřivánčím vznes se pod nebesa letem,
a že juž blízký jara paprsk zlatý
zapěj těm bídným matky Slávy dětem,
tam, kněžko písni, najdeš chrám svůj svatý.
154
Slávy děti.
Praporec vlaje, k předu Slávy děti!
Kdo v slávě zrozen, v slávě musí žít,
a je-li třeba pro slávu též mřít,
nedbaje ran, ni vzteklých hlasů kletí;
na půdě vaší světa vůz již stojí,
připněte k němu bujnou čtverspřež svoji,
ať křídlatý jak anděl dále letí:
praporec vlaje, k předu Slávy děti!
Staré již rány zacelila doba,
na jizvy slušno nových dostat ran,
však láskou spjatý ten váš čtverohran
nižádná v světě již nezdrtí zloba:
nad Horu Bílou Blaník výš se nese,
i nad Kosovem Balkán již se třese,
a od Urálu slyšet pozdrav pěti –
praporec vlaje, k předu Slávy děti!
155
Pozdravte slunce, jež vám jasno vchází,
bratrských zpěvů hlučnou oslavou,
ať ověnčenou vaší na hlavu,
jak v vlastech vašich nikdy nezachází;
hle půda kyprá vaší krví drahou,
vybujní v květy vaší silou, snahou,
jen svorným zorejte ji radlem k setí –
praporec vlaje, k předu Slávy děti!
Nad rumem hrobů již se fénix vznáší,
nuž k předu krok ku slávy pochodu
za krásnou, živnou, lidskou svobodu
ať pějí svatí, klejí satanáši;
chorobný svět jak starec nade rovem,
oživne zpěvným Slávských rodů slovem
a nových krás se zaskví růžnou spletí –
praporec vlaje, k předu Slávy děti!
JižJiž, Polsko zbožná, s mohyl sejmi kříže,
vždyť pláčem smyla’s suchou jejich krev,
a z posvátných těch žalných smutků dřev
povstane chrám, v němž svoje složíš tíže;
156
v tvém srdci svatý lásky požár plaje,
jím Slovanské ozáříš k svátku kraje,
až v kruhu svorny budou chorál pěti –
praporec vlaje, k předu Slávy děti!
Svůj starý ráj vám nebes říš otvírá,
svou věkovitou boříc ohradu,
a pestrých růží vonnou zahradu
vám k nohoum skládá stará země Cyra;
vy po synovsku lůžko ověnčíte,
kde v plenkách dřímalo kdys lidstvo dítě
nejstarší teď v hrobích spějí kmeti –
praporec vlaje, k předu Slávy děti!
Zločinná schne již ruka Moslemína,
co tolik ztropila vám zlořádů,
a z pozlacených věží Carhradu
již půlměsíce bledá zář zhasíná;
však v brzku jižní pušky zahovoří,
klasická půda nové divy stvoří
a Carhrad Kristu zas se pozasvětí –
praporec vlaje, k předu Slávy děti!
157
Vy vonným oblakem zem zahalíte,
kdy od Kamčatky šíro k Šumavě
ku blahu lidstva, sobě k oslavě
zahradu rajských květů vysázíte;
i otevře se světlých nebes brána
a svoje pěje božstvu hosiana,
v sbor andělů duch Slávy pozaletí –
praporec vlaje, k předu Slávy děti!
158
Němečtí křížáci.
Přijeli jsou s pánem bohem
všichni, co jich v svaté říši,
byli knížata i páni,
byli preláti a mniši.
Přijeli jsou přes Šumavu
na kacířské české hlavy,
by své hříchy krví smyli,
vešli věčné do oslavy.
Přijeli jsou, ďáli křiky
a pálili vesní chýže,
však brzy se zastavili,
aby měli domů blíže.
Když pak boží lid se blížil,
zatroubili „zpět“ svým rohem,
a jak přišli, zas odešli,
do svých Němec s pánem bohem!
159
Polskému národu.
Bratrský polský národe,
jenž s písní na rtech umíráš,
a hrot když bode srdce tvé,
jen svůj se modlíš otčenáš!
Ty zbožný,zbožný polský národe,
jen jednu konej ještě ctnost,
pomiluj rodné bratry své
a jich slovanskou vzájemnost. –
Rozprchli jsme se synové,
když zemřel milý otec nám,
však žije ještě Sláva máťmáť,
nešťastným dětem sirotám.
Zas sestupme se v rodinu
a po návyku slovanském
vzdělávejme zas vespolek
tu žírnou svojich otců zem.
160
A ty pakpak, polský národe,
nám budeš knězem domovým,
ochráníš bůžky otců nám
klíč maje k dveřím chrámovým.
O zbožný,zbožný polský národe,
jen jednu konej ještě ctnost,
pomiluj rodné bratry své,
znej krásnou Slávskou!
161
Náš dědeček.
Bůh ví, co náš dědeček
stále myslí v duši,
nesměje se – nepláče,
bůh ví, co as tuší.
Bůh ví, proč náš dědeček
stále jen pospává,
snad že se mu o něčem,
snad o ráji zdává.
Bůh ví, proč náš dědeček
v koutek stele sobě,
snad to zkouší, jak se to
leží asi v hrobě.
162
Opuštěný.
Opuštěný javor v stráni,
lístků málo na javoře,
ach, to smutné podívánípodívání,
kde tak mnohé vidět hoře.
Ptáčkové tu zazpívali,
přiletěli, – odletěli,
těžko, by nehnětly žaly,
myslet také na přátely.
Věterkové z dáli plynou,
k pozdravení ledabylo –
s nimi upomínky hynou,
mrtvo, co tak krásně žilo.
Slunce dávno pozapadlo,
nebes rosa lístky smáčí,
kde už žití pouvadlo,
aspoň slzy rosou pláčí.
163
Kořínek už podesíchá,
červík hlode stále, stále –
upokoj sese, duše lichá,
však to přijde nenadále.
164
Básnická milá.
Přijdu k ní a hledím po básnicku,
láska v oko, ve tvář se mi vkrádá,
ona též, by po vůli mně byla,
o své lásce divné básně skládá.
V oči své dva vtipné epigramy,
na svá ústa báseň ironii,
ve tvář rozervaný lásky román
a na čelo směšnou tragédii.
165
Chudobičky.
Chudobičky – květy malémalé,
ale velkých zázraků,
květoukvětou, i když slunce svítí,
i když nebe ve mraku.
Chudobičky – hvězdy zemskézemské,
žádný je tu nepřehlíd,
květou věčně, v zimě, v letěletě,
jako věčný hvězd je svit.
Chudobičky – květy lásky,
kdo jim šlape po hlavě,
tomu sypou v cestu pustou
skromný výkvět lásky své.
Chudobičky – květy naše,
kvítka mého národa,
vy jste síla, div i láska,
vy jste naše úroda.
166
Něco o slávě světské.
(Deklamace.)
Sešly jsou se z krajův světa
vandrovavše dvě as leta,
všechny boty různotvarné,
botky, střevíčky i švarné.švarné,
pantoflíčky, krbce, trepky,
všechny šámy – juchtoviny,
teletiny – skopoviny –
sešly jsou se ze své cesty,
jež je vedla vsemi, městy,
doma pod rodným zas stanem –
pod oteckým pod verpánem.
Vzešlo hlučné sněmování
mezi botáckou tou lájí,
každý svůj jen úřad hájí
a svou chloubu povyzvání.
167
Postaví se botka pyšná
šviháckém tu na podpadku
a ze šumných hlasů zmatku
vynáší ta slova slyšná:
„Prosím slušně pány, dámy –
nechci chlubit se snad valně,
stav můj, tuším, dosti chvalně
bude znám i mezi vámi!
Na kobercích – na parketě
žiju ve vyšším jen světě,
vím co slušnost je a móda,
neznám, co je bláto, voda,
nanejvýš, že ku rozmaru
šlápu kámen trotuárů;
když pak přijde nečas trošku,
k posluze si vezmu drožku,
a tak skví se moje líce
v salonech neb v skvostném bále,
vždy jen k slávě – ku pochvale
jako černá krasavice!“ –
Hřmotným hlasem na ta slova
prála bota holinková:
168
„Nezávidím tobě zhola –
však i z tebe čpí jen smola –
panské tvoje postavení,
stav můj přec jen výš se cení;
víť se všude, proč je bota:
ať se blátí, ať se sněží,
ať si voda v cestách běží,
ať se všechna sejde slota:
tu mé jisté, pevné kroky
víc přispějí k práci, blahu,
užitečnou klestíc dráhu,
než tvé tatrmanské skoky.
Jakou zásluhu máš asi,
že tak founíš převysoko –
zrobíš leda kuří oko.
Věř i já mám svoje časy,
jež mi záviděti musí
ty tvé salonové krásy:
kyprá půda, mech měkoučký,
kvítím poseté paloučky,
plné barev, plné vůně,
když se k hladké stezce vinou,
169
zdaž tu takou krásou slynou
ty tvé kobercové hůně?
Když pak v krčmě, byť ne v Praze,
skočnou polku zanotují
tuť si k tanci na podlaze
podkovkami zataktuji!“ –
„Vlastně se tím zahazuji“zahazuji,“
ruší další hádku vzdorně
vysoké rytířské škorně:
„že tu já chci mluvit s vámi
plebejské vy nízké šámy;
nechci proto dlouhou řečí
hlásat svoji slávu větší –
zacinkám jen ostruhami!“ –
Na ta slova plná pýchy
potutelné taje smíchy
ozve střevíček se ženský:
„Odpustíte, ctný rytíři,
že proti vám slova míří
slabý hlásek můj panenský.
Však že vašnost mysl skloní,
když se střevíček malinký
170
zableskne kdes z pod sukýnky –
div že vašnost tady sobě
neubrousí paty obě –
taký spěch vás za ním honí;
a i v prachu se tu koří
rytířský vzdor vaší pýchy,
a jak beránek by tichý,
na kolenou nám se dvoří –
div se rytíř neumoří.
Ba i když tu šlápne maně
na vás podpatek náš hladký,
vzdychnete jen, nám se klaně:
Ach, jaký to pocit sladký!
Pročež vaše urozenost
rač svou snížit povýšenost,
často střevíc z hebké kůže
třeba sto rytířů zmůže.“ –
Slyše vnadidel těch líček
malý v koutku pantoflíček
slabým hláskem ozývá se:
„Pastorče jsem mezi vámi,
nedařil mne mistr ničím,
171
ani leskem, podkovami,
ni zlatými ostruhami –
a přec nade slávu vaši,
výš se moje vláda vznáší
mocným žezlem panovničím.
Splete ovšem mužům kroky
střevíc někdy útloboký –
však nedlouho sláva květe:
manželské ji pouto shněte.
Pevnější mé vladaření,
když se pod mou ženskou tíží
umořené v prachu plíží
celé mužské pokolení.“
Tak tu dále vedou hádku
botácké ty spurné roje,
ještě čižmy, krbce, bačky,
jiné šámy kráčí v boje,
že až z toho hlasův zmatku
tu a tam se strhly rvačky.
V tom přichází mistr Šidlo
v bojuplné svoje bydlo,
172
židák stanul blízko prahu;
vzali věrtel – nebo váhu
a botácké šmahem roje,
jež ty kruté vedly boje,
odvážili – odměřili,
odměřivše v pytli skryli.
Skončena jest hádka lítá.
Mistr doma měď počítá –
židák s pytlem se uklízí –
tak zde světská sláva mizí.
173
OBSAH
Stránka
Primula veris3
Zpěvy epické:
Zlaté srdce7
Renegát8
Bajazzo11
Křest13
Starý mládenec15
Sestry19
Růžička21
Bujná hlavička22
Lavičky. (Pověst z okolí Soboteckého)23
Písničkář30
Bez záře35
Mistr Jan37
[174]
Stránka
Uskoci. – Bujný kvítek41
Věrný slib43
Na zátokou48
Uskočanka50
Ve Skadaru52
První plavba53
V seňské síni56
Bratři pobratimi57
Dva divy58
Z písní „o Marku hajdukovi“60
Hajduk79
Harfenice81
Vody přítelkyně84
Kytkářka86
Jeden hrob88
Nováček89
Zpěvy svatováclavské:
Má struna93
Tajný vzrůst94
Babel95
Žízníme96
Žena-macecha97
Našim pěvcům99
Naše slovo101
[175]
Stránka
Duch národa103
Sonety104
Tvrdá hlava114
Svorný duch117
Naše chaloupky120
Zpěvy různé:
Ghazely125
Z perlové šnůrky134
Písně v bouři140
Od břehu151
Nad Balkánem152
Slávy děti155
Němečtí křížáci159
Polskému národu160
Náš dědeček162
Opuštěný163
Básnická milá165
Chudobičky166
Něco o slávě světské. (Deklamace.)167
E: jb; 2002
[176]