Mistr Jan.

Václav Šolc

Mistr Jan.
V Kostnici u mnichů bosích modlili se, sněmovali: kněži, mistři, biskupové, preláti i kardináli; všechny světlé písma hlavy jedním proudem tady září, i sám císař s zlatou skrání zasednul si při oltáři. Mistr Hus též s pravdou zlatou jede k tomu sněmování, a s ním Chlum i Duba statný, rytíři a jiní páni; za ním jak vlk za beránkem Paleč s traktáty se loudí: „Ej kacíři, Betlemito, sláva se ti přizačmoudí!“ —— V Kostnici u mnichů bosích odzpívali, odzvonili, a z vězení mistra Jana před synodu postavili. 37 Mistr svoje pravdy hájí, jako anděl nebes bránu, že až klenby pravdou zvučí chrámového velestanu: Zlobuzlobu hanbí, lež poráží, zlaté roucho trhá s pýchy, ouskok víže, klam zavádí, ctnostmi káže světa hříchy. Však na klenby hluk doráží jak šeptání Israele, že se kříže kolem chvějí a probouzí spasitele. Kněži křičí, mistři klnou a preláti hlučí stále: „Na hranici, na hranici! antikriste, beliale!“ U dveří pak tlum bosáků k nebesům své ruce spíná a ze svého breviáře k pomstě volá Hospodina. Lid pak v prachu země kleče svatým křížem znamená se, aby slovem kacířovým nepostrádal na své spáse. A tak v hluku tom se stápí mistra Jana slova svatá jako v černém mraku bouře jasných nebes světla zlatá. 38 A již ortel od oltáře, kletba již je prohlášína – ve výklenku Paleč kleče slaví jmeno Hospodina. ——— Při jezeře za Kostnicí divný plamen vzhůru hoří, divná slova ve vzduch píše a obrazy hrozné tvoří: rudé meče jakby v srdci lidskou krví ukalené, palcaty i vozů spousty, cepy na zbraň ukované, hradů rumy a měst pouště, ve svatyni loupež, vrahy, a jak srdce rozvášněné krví psaný obraz Prahy; a pak tváře se zápalem i s vražedným bleskem hněvu i s tou svatou nebes září modlitby a chválozpěvu, národy jak zvěř po skrýších ulekanou hlasem hromu i tu nikdy ustrašenou chvějící se hrůznou Romu. Kolem hrozných obrazů těch jiskry divná slova hází, divná slova žhavý praskot vzduchem k nebi doprovází: 39 divná slova jako lidu nešťastného naříkání, jako z dola temných šachet žalostivé umírání, divná slova jako kletby nebes klenbu stíhající a zas jako píseň svatá vítězstvími hlaholící. – Při jezeře za Kostnicí divný plamen rozdmýchali, zlato pravdy čistili v něm a meč války ukovali. Při jezeře za Kostnicí divný plamen roznítili, mistr Hus v něm upálený – do Čech z něho jiskry dštily. 40
Básně v knize Prvosenky:
  1. Primula veris.
  2. Zlaté srdce.
  3. Renegát.
  4. Bajazzo.
  5. Křest.
  6. Starý mládenec.
  7. Sestry.
  8. Růžička.
  9. Bujná hlavička.
  10. Lavičky.
  11. Písničkář.
  12. Bez záře.
  13. Mistr Jan.
  14. Uskoci.
  15. Z písní „o Marku hajdukovi“.
  16. Hajduk.
  17. Harfenice.
  18. Vody přítelkyně.
  19. Kytkářka.
  20. Jeden hrob.
  21. Nováček.
  22. Má struna.
  23. Tajný vzrůst.
  24. Babel.
  25. Žízníme.
  26. Žena – macecha.
  27. Našim pěvcům.
  28. Naše slovo.
  29. Duch národa.
  30. I. To srdce naše zbožné, boha plné,
  31. II. Vezměte kříž na bedra hříchy spjatá
  32. III. Nač hlučíte již stále: sláva! sláva!
  33. IV. Ku srdci ránu tu jí zasadili,
  34. V. Nešťastné hvězdy na nebi ti plály,
  35. VI. Vy, jenž na srdci přátelském jste dleli
  36. VII. Památko věku, laure věncující,
  37. VIII. Nevěřte sladké, usmívavé tváři,
  38. IX. Na stromě našem sveřepí a tyje
  39. X. Ty jenž sedáváš knížat u podnoží
  40. Tvrdá hlava.
  41. Svorný duch.
  42. Naše chaloupky.
  43. I. Jak svatý Ganges bledý jímá květ, miluj mě,
  44. II. V mé ruce s tichou lásky vírou dlela bílá ruka Tvá
  45. III. O blažený ten lásky zašlý čas při Tobě
  46. IV. Přes moře k Tobě plyne má píseň
  47. V. Že’s svadlý čas květy ozdobila, Ty to víš,
  48. VI. Když poprv zřel jsem v žárné Tvoje oko,
  49. VII. Jak sirá tamariska manou na planině pláče,
  50. VIII. Nuž bratři, vzhůru pohár zpěněný nám ku zdaru,
  51. Z perlové šňůrky.
  52. Písně v bouři.
  53. Od břehu.
  54. Nad Balkánem.
  55. Slávy děti.
  56. Němečtí křížáci.
  57. Polskému národu.
  58. Náš dědeček.
  59. Opuštěný.
  60. Básnická milá.
  61. Chudobičky.
  62. Něco o slávě světské.