Z perlové šňůrky.

Z perlové šňůrky. Z perlové šňůrky.
I. Mé srdce bylo k Tvému připoutáno tou zlatých citů šňůrkou perlovou, hned jak již první vzplanulo mu ráno a první pělo píseň májovou – však brzy pouto lásky roztrháno, – mé srdce bylo k Tvému připoutáno. Jen málo perlí různo pozůstalo, a mnohých lesk byl slzou zakalen, mé srdce však je všecky ushledalo a kouzlíc v smutku zašlé lásky sen na černou šňůrku zas je navlékalo – jen málo perlí různo pozůstalo. 134 II. Jen poceluj tu bledou tváři moji, jen rozechvěj ten mrtvý její květ, však ona již věčnému ku pokoji se Tobě pozarděla naposled, a klidná již v tom světa víru stojí; jen poceluj tu bledou tváři moji. Vždyť každý hrob se v jedné slze září, a každý aspoň jediný má květ, a každý jednu svíci na oltáři i jeden zbožně modlící se ret: jen poceluj tu bledou moji tváří, vždyť každý hrob se v jedné slze záři. 135 III. Já věčně nes’ bych tyto lásky žaly jak onen gigant světa základy, a byť se struny srdce přetrhaly, a všechněch písní zvučné soulady se s žalobnými vzdechy rozprchaly – já věčně nes’ bych tyto lásky žaly. Vždyť krásný na srdci ten balvan skalnýskalný, u nebes čelo jeho temení, na skráni vlaje květů věnec valný a dole proud se srdce pramení a vůkol plane světel okruh dalný – vždyť krásný na srdci ten balvan skalný. 136 IV. Jen postůj, postůj malou ještě chvíli, má svíce lásky brzy dohasne – vždyť už se květné kraje zatemnily a s nebe spadly hvězdy přejasné – mé srdce taky brzy již dokvílí – jen postůj, postůj malou ještě chvíli. Vždyť krásná láska, i když odumírá, viď, že ji také trochu miluješ, že darmo v Tobě zraku neupírá, že jednu slzu přec jí věnuješ, než v světě zajde její píseň sirá, vždyť krásná láska, i když odumírá. 137 V. To byly, lásko, skromné jenom dary, jen jedno bílé ruky stisknutí, a přec tak krásné byly tvoje čáry a zlatem lesklo tvé se planutí – ach příliš kvapně shlukly se ty zmary – to byly, lásko, skromné, skromné dary. A sotva jsme si v oči pohleděli, již zlosti kámen na srdce nám pad’ a dusil mladé lásky zápal vřelý, až v srdci všechen – všechen oheň schlad’ jak lístky různo jsme se rozletěli – a sotva jsme si v oči pohleděli. 138 VI. Bůh provodiž tu Tvoji ruku bíloubílou, by šťastně věnec vpletla v zlatý vlas, vždyť s mnohou láska zápasí zde silou a svět ten často květem pozatřás’, když vydech’ do něho svou vůni milou – bůh provodiž tu Tvoji ruku bílou. Jak hvězda plála nade hlavou mojí – snad také černou hrudou zazvoní až srdce mé k věčnému ku pokoji se s pustou rakví ve hrob ukloní. Bůh provodiž tu bílou ruku Tvoji, jak hvězda plála nade hlavou mojí. 139